0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Rozhovory27. 3. 20228 minut

Politika se pořád plete do toho, jestli můžete někoho milovat

S písničkářem Johnem Grantem o dospívání, paměti a sprostých slovech

John Grant • Autor: Meetfactory

Tvorba písničkáře Johna Granta byla vždy autobiografická, ale nikdy nezašel do tak daleko, aby celé album proměnil v příběh o vlastním o dospívání. Podobná filmu nebo románu se jeho pátá deska Boy from Michigan vrací do Denveru či Michiganu a Grant ve sledu působivých scén a obrazů líčí vzpomínky z dětství, objevování a přijímání vlastní homosexuality i první lásky a sexuální zážitky. Za doprovodu melancholických kláves zachycuje útrapy provázející proměnu chlapce v muže a díky mrazivé otevřenosti i křehké kráse album solidně bodovalo i ve výročních žebříčcích loňského roku. Naživo se Grant ukáže toto pondělí 28. března v pražské MeetFactory.

Jak vás napadlo vtělit příběh o dospívání do podoby hudebního alba? Kde se vzal nápad pojmout desku jako coming-of-age román?

Reklama

Začal jsem o tom přemýšlet mnohem víc kvůli lockdownu. Měl jsem najednou více času. Ale také se mi začalo prolínat přemýšlení o aktuální politice Spojených států s tím, jaká vlastně byla moje minulost: dospívání, to odkud pocházím, co mě vychovalo.

Jaká byla práce oživit si všechny rané vzpomínky? V rozhovorech sice býváte velmi otevřený a vzpomínáte na dospívání, ale je něco úplně jiného mluvit s médii, nebo se pokoušet to vše dát do hudby a textů. Měl jste nějakou speciální metodu?

Nebyl to zas takový rozdíl oproti předchozím albům. Vždy mluvím o svých zkušenostech, o nichž se ale nemyslím, že by byly nějak zvláštní. Mluvím o lidské zkušenosti na této planetě a každý z nás má nějaký příběh, jenž se může týkat ostatních. Někdo se s ním ztotožní, někdo jiný si zase řekne: Aha, to je velmi odlišné od mé zkušenosti. A obojí je v pořádku. Sám to příliš neanalyzuji, zapisuji, co ze mě vychází. Rozhodně ale nejsem tvůrce, který by dokázal psát písně, které nemají nic společného s jeho životem.

Potřeboval jste někdy pomoct s rozpomínáním? Procházel jste staré fotografie, bavil se s přáteli o událostech, jimiž jste prošli společně? Nebo jste se spoléhal na to, co vám uvízlo v hlavě?

Pouze v jednom případě jsem se někoho vyptával na konkrétní situaci. I s ohledem na to, že to nebyla jen moje vzpomínka, ale naše společná. Paměť je velmi zvláštní. Někdy mi to připadalo podobné tomu, jako když jste se dřív pokoušel upirátit film prostřednictvím torrentů. Všechny informace a představa o celku se k vám sbíhá z nečekaných míst a úložišť. Výsledný obraz ale stejně není přesný. Na něco si už nevzpomenete, k něčemu se nedoberete. Něco si pamatujete živě, něco je rozpité jako akvarel. Nicméně i když nedokážete zrekonstruovat situace přesně, důležitý je ten dojem, vyznění, které si z ní odnášíte.

Album je pozoruhodné i v tom, že začínáte na velmi osobní rovině. Vidíte svět pohledem dítěte z osobního hlediska, až později přichází do hry sociální kritika. Od individuálního se dostáváte k politickému. Šlo o záměrný oblouk? Nejprve se vyrovnat s vlastní identitou a sexualitou a následně se ponořit do současné politiky?

Myslím, že to bylo docela přirozené. I proto, že současná atmosféra je velmi podobná době, kdy jsem dospíval. Stále dochází k tomu, že se politika plete do toho, jestli jste jako lidská bytost normální, nebo ne. Politika je dnes obsažená v otázkách, jestli můžeš milovat tak, jak miluješ a koho miluješ. Svým způsobem to tak bylo propojeno vždycky, i když by nemělo být. Co se týče pořadí na albu, moje písně nevznikaly v tomto pořadí, ale když už byly hotové, seřadil jsem je v tom smyslu, že vycházím z mikroskopického pohledu a přecházím na zvětšení a širší plán.

To dává smysl. Stejně jako dává smysl, že dítě nejprve vnímá svět jako přirozený a teprve později za jeho chodem spatřuje politiku. Máte vy nějaký osobní moment podobného procitnutí? Kdy jste si uvědomil svoji jinakost, a to nejen ve smyslu sexuální orientace ale i citlivosti, vnímavosti…

Vždycky mi předhazovali, že jsem jiný, a  bylo to vnímáno jako něco negativního. Jsi příliš divný, příliš citlivý, musíš se zatvrdit, jinak v tomhle světě nepřežiješ. Musíš se mu postavit. A když o tom celém zpětně přemýšlím, tak mi to připadá hodně absurdní. V tom smyslu, že je pro nás přirozené říkat lidem během, že je svět odporné místo, jemuž musí čelit, přitom je v něm ale i hodně krásy.  My jsme ale uvykli tomu, že je potřeba mít hroší kůži, přitom právě citlivost je skvělá věc. Samozřejmě musíte pracovat na tom, aby vás emoce úplně nepřeválcovaly, ale důležitá je rovnováha. Někdy byste měli dovolit svým emocím, aby vás ovládly, jindy to zase nechat na rozumu a racionalitě. Je to chůze po laně.

A je toto balancování mezi racionalitou a emocemi něco, co uplatňujete i při psaní písní?

Je to intuitivní proces. Jsou chvíli, kdy je emocí v hudbě příliš a uvědomujete si, že tam najednou musí vstoupit něco jiného. Proto taky používám humor. Nese s sebou zážitek vystřízlivění, trochu vás vykolejí. A může vstoupit do situací, které jsou příliš emocionální i příliš racionální. Většinou cítíte, kdy je něco opravdu vážné a těžké a je potřeba s tím trochu pohnout, abyste nepůsobil jako morous.

Když o mluvíte o humoru, emocích a kontrastech, vždy jsem obdivoval, jak ve vašich písních zacházíte s vulgarismy. Líbí se mi něha, s níž zpíváte sprostá slova. Například „motherfucker“ ve skladbě GMF působí zcela láskyplně. Jak se cítíte, když zpíváte ta silná slova? Záměrné jim dáváte tento jemný nádech?

Ano, mění to způsob, jak je vnímáme. Díky novému tónu, který je emocionálně smíchaný s hudbou, se mění v něco jiného - a vy o nich pak jinak přemýšlíte. Je to legrační, protože, když jsem vyrůstal, tak mi ta slova byla zakazována, protože přece byla špatná. Ano, ale jako někoho, kdo studoval a učil se několik jazyků a kdo jazyky miluje, mě vždycky přišlo zajímavé zabývat se tím, proč jsou určité věci a jevy svázané s určitými slovy. Proč ta slova šokují a mají negativní účinky? Vulgarismů se přitom střeží nejen lidé věřící, ale i vzdělaní, protože nechtějí působit nekultivovaně. A to je vtipné. Nicméně nemám pocit, že bych je používal zas  tak moc, jsou pro mě jako koření. Zajímá mě, že vyjadřují většinou vztek, a přemýšlím u nich, jestli by šlo dosáhnout stejné úrovně hněvu a vyjádřit ho bez nich.

Už víc než 10 let žijete na Islandu. Hodně času jste prožil v různých koutech Spojených států i Evropy, nějaký čas to bylo Německo – konkrétně na přelomu 80. a 90. let. Jak si pro sebe definujete domov? Jaké to místo musí být, abyste se tam cítil být součástí komunity a společnosti?

Potřebuji žít na místě, kde nejsou žádné zákony proti homosexualitě. Nemohl bych existovat někde, kde bych byl považován v nějakém ohledu za méněcenného oproti ostatním lidským bytostem. A na světě je pořád takový míst dost. Otázka domova je pak pro mě otázkou různých typů domova. Je to rodina, kterou si člověk vybere, přátelé a blízcí lidé, ale také rodina, do níž se narodí. V mé rodině máme spoustu složitých vztahů, ale těší mě, že se pořád máme rádi a snažíme se přijít na to, jak spolu mohli fungovat a lépe si rozumět. Cítím se jako doma v podstatě kdekoliv. Ale jsou místa, kde jste strávil formativní léta dětství a dospívání a kde v sobě něco cítíte hluboko – jako když se třeba vrátím do Denveru nebo Michiganu. A přestože ty rané roky nebyly ideální a máte hodně bolestivých vzpomínek, stejně nějak v hloubi zatoužíte po těch časech, kdy vás svět ještě příliš neopotřeboval, ještě se z vás nestal alkoholik a ještě jste nezažil odmítnutí světem.

Poslední dva roky jste strávil mimo koncertní pódia a bez turné. Ovlivnilo vás to tvůrčím způsobem? Píšete víc nových písniček, nebo jste paralyzovaný?

Bylo to pro mě velmi těžké, protože jsem nejradši na pódiu. A koncertování je taky to nejlepší z obchodního hlediska, protože tak vydělávám peníze. Ale co se týče kreativity, tak se nyní cítím vyčerpaný. Sice stále dělám na hudbě a nové nápady se pomalu líhnou a dostávají na povrch, ale lockdown mě donutil přemýšlet o disciplíně. Nikdy jsem nebyl moc disciplinovaný. Vždy pro mě bylo těžké mít rozvrh a držet se ho. Je snadnější, když vám ten řád dá někdo z venku, nějaký šéf - ale to při tvůrčí práci neplatí. Když usednete ke stolu a donutíte se k rutinnímu psaní, tak samozřejmě ne vše výsledky jsou skvělé. Takže sice skládám hodně hudby, ale nepíšu skoro žádné texty. U nich čekám, až se mi téma samo vyjeví a získám větší obraz. To chce čas.

A nevyužil jste čas třeba k učení dalšího jazyka?

Strašně rád bych se naučil česky, protože to je podle mě nádherná řeč - a neříkám to jen proto, že s vámi mluvím. Kromě ruštiny bych stál o to umět nějaký další slovanský jazyk, ale musím se přiznat, že moje schopnost se učit se s věkem zpomaluje. Úplně mě vyřadila islandština.  To je zatím nejtěžší jazyk, do něhož jsem se kdy pustil, a těžký je i na výslovnost. Ale pokud vím, tak vy v češtině také máte pár es v rukávu - třeba „ř“ je lahůdka. To musím natrénovat.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].