Pandemie je přelomový moment. Ukázala, že není samozřejmost, když vše hladce funguje
 
08
Koronavir v Bruselu; ilustrační foto • Autor: Milan Jaroš

Kybernetické útoky, hybridní hrozby, dezinformace – to jsou témata, jež v posledních letech čím dál tím víc pronikají i do veřejné debaty. A spolu s tím se ukazuje, že v přemýšlení o tom, jak se starat o bezpečnost států a společností, je nutné podstatně rozšířit naše obzory – a možné hrozby hledat i tam, kde by nás to dřív nenapadlo. Podle švédské bezpečnostní expertky Elisabeth Braw, která se moderními typy hrozeb zabývá dlouhodobě, může k lepšímu povědomí o těchto rizicích přispět i probíhající pandemie koronaviru. „Je to největší krize od roku 1945, vir dostal Evropu a Ameriku na kolena. I to je důvod, proč ho vnímat jako otázku národní bezpečnosti,“ říká. V současnosti pracuje pro americký think tank American Enterprise Institute. Působila na univerzitě v Oxfordu a několik let pracovala jako novinářka  stále přispívá do řady zahraničních deníků.

Jak se tedy proměňuje debata o bezpečnostních hrozbách, jimž západní společnosti čelí, a spolu s tím naše přemýšlení o bezpečnostních otázkách?

Naše i předchozí generace národní bezpečnost vnímaly jako něco, co se jich bezprostředně nedotýká a o co se stará vláda a ozbrojené složky. Během studené války bylo povědomí o bezpečnostních otázkách větší, ale po jejím konci zmizelo. Rozmazlili jsme, protože jsme nemuseli přemýšlet nad žádným nebezpečím. Dnes jsou různé hrozby zpátky, ale jsou jiné než tehdy. Nejde primárně o to, zda naše země napadne Rusko. Samozřejmě bychom pro tento případ měli mít připravenou armádu, nicméně je naprosto jasné, že jak Rusko, tak Čína a některé další země používají jiné způsoby, jak nás oslabit. Cílí na občanskou společnost, na každého z nás - a je velmi těžké na něco takového reagovat. Třeba kybernetické útoky jsou samozřejmě nelegální, ale co má zasažená země dělat? Vezměte si případ Dánska a útok na společnost Maersk, největší firmu v zemi, ke kterému došlo před třemi lety. Ochromil ji ruský virus, ale Dánsko těžko pošle svoje letectvo, aby zaútočilo na cíle v Rusku. Bavíme se o problémech, které se netýkají pouze ozbrojených složek a vlády, ale i běžných občanů a byznysu.

Elisabeth Braw headshot
Elisabeth Braw • Autor: archiv EB

Takto široké chápání bezpečnosti ale vyžaduje i vyšší míru povědomí na straně politiků i veřejnosti. Roste tedy?

Rozhodně, alespoň na základě mých zkušeností. Když se podíváme na příklad Velké Británie, tam byly tyhle myšlenky ještě před dvěma lety docela „avantgardní“. Dnes za mnou přicházejí členové parlamentu napříč politickým spektrem a chtějí o tom mluvit. Samozřejmě se míra povědomí o nových hrozbách liší zemi od země. V severských státech a v Pobaltí je větší, protože se nacházejí blízko Rusku. Ale čím dál se nacházíte od nepřátelského státu, tím menší roli hrají otázky národní bezpečnosti ve veřejné debatě. Nicméně i v zemích jako je Itálie či Francie tohle povědomí roste.

Změní naše chápání bezpečnosti i koronavirus, byť je to zase hrozba jiného typu?

Je to jednoznačně přelomový moment. Před koronavirem byly moderní typy hrozeb brány jako něco, co by bylo hezké promýšlet, ale někdy v budoucnu, až vyřešíme urgentnější záležitosti. Třeba tady v Británii se říkalo, že to počká po brexitu. Pamatuji si, kdy jsem na britském úřadu vlády vyprávěla o kroku švédské vlády, která v létě 2018 poslala do všech domácností v zemi leták s názvem „Pokud přijde válka nebo krize“. Byly tam velmi praktické rady, co dělat v případě krize, ať už je způsobí příroda nebo nepřátelský stát. A já tehdy říkala úředníkům, že by bylo vhodné udělat něco podobného i v Británii. Odpověď, kterou jsem dostala, byla, že by to nefungovalo, protože lidé by zpanikařili, kdybychom jim něco takového poslali. A dnes tu máme koronavirus, který zastihl Británii a mnohé další státy naprosto nepřipravené. A samozřejmě, že lidé zpanikařili. Můj argument je, že pokud mají lidé panikařit, je lepší, aby to udělali předtím, než nějaká krize opravdu přijde.

Máme vnímat koronavirus i jako bezpečnostní riziko, nikoli pouze jako zdravotní nebo ekonomické?

Pokud se podíváme na počet lidí, kteří kvůli koronaviru zemřeli, je to nejvíc od druhé světové války, a roli v tom nehrál jediný voják. Je to největší krize od roku 1945, vir dostal Evropu a Ameriku na kolena. I to je důvod, proč ho vnímat jako otázku národní bezpečnosti. Neměli bychom ignorovat hrobu vojenské agrese, nicméně od toho máme NATO a víme, jak v takové situaci reagovat. Jak ale vidíme, vojenská agrese nemusí být to jediné, co nás zneschopní.

Reklama
Reklama

Čtěte také: Kellner se snaží vrátit do Evropy

Které naše slabiny koronavirus ukázal?

Vidíme nedostatek mentální připravenosti a odolnosti, který pramení z toho, že jsme dlouho nemuseli o národní bezpečnosti přemýšlet. Mohli jsme spoléhat na ozbrojené složky – na to, že to vyřeší za nás. Je to nejen naše slabost, ale také promarněná příležitost. Myslím, že většina občanů chce vědět, co dělat v případě krize a jak se postarat o sebe, své rodiny i komunity. Pandemie je v tomto skutečně přelomový moment, protože politikům i občanům ukázala, že nemůžeme považovat za samozřejmost, že naše společnosti budou každý den fungovat hladce a bez problémů.

Pandemie také zvýraznila obrovskou propojenost světové ekonomiky a naši závislost na dodavatelských řetězcích. Jak přemýšlet o roli velkých soukromých firem?

Soukromý sektor je úplně klíčový pro naši bezpečnost, protože poskytuje služby, které každý den využíváme a jsme na nich závislí. Pamatuji si na začátku pandemie paniku, kdy byly v obchodech prázdné regály, protože lidé vykoupili, co šlo. Ať již jde o dodávky jídla, veřejné služby, infrastrukturu, energetiku, bankovnictví, na tom všem každý den závisí nejen jednotlivci. Otázka nicméně je, co bychom měli od soukromých společností očekávat, protože ony se zodpovídají svým majitelům a akcionářům. Momentálně je jejich jediná povinnost platit daně. To by se mělo změnit. Firmy musí hrát ve společnosti větší roli  - a musíme se o tom začít bavit.

Kdo by se o tom měl bavit? Soukromý sektor a velké společnosti obzvlášť jsou často mezinárodní, jejich vlastníci i vedení jsou z mnoha zemí a působí po celém světě.

Ano, tohle je problém, a když se podíváte, jak to na Západě fungovalo během studené války, velké společnosti byly národní v tom smyslu, že sídlily v dané zemi a hrály tam důležitou roli. Řada zemí měla národní společnosti a politici mohli apelovat na loajalitu jejich šéfů, protože byli všichni občany jedné země. Dnes je to úplně jiné. Například až donedávna byl šéfem Nokie občan Singapuru narozený v Indii. Možná bude chtít dělat to, co je v nejlepším zájmu Finska, ale možná mu na tom moc nezáleží. Není to ostatně jeho povinnost jen proto, že vede finskou společnost.

Chinese President Xi Jinping pauses as he is shown around the offices of Huawei Technologies Co Ltd…
Čínský prezident Si Ťin-pching se zakladatelem firmy Huawei Žen Čeng-fejem • Autor: REUTERS

Jak by  měly vlády a byznys společně o národní bezpečnosti mluvit?

Myslím, že jedna cesta je dělat pravidelné konzultace mezi klíčovými lídry byznysu a vládními úředníky, kteří mají národní bezpečnost na starost. Ti by šéfům důležitých firem měli poskytovat brífinky a informace tak, aby si uměli lépe představit, jakým hrozbám čelíme, a mohli pak během rozhodování brát bezpečnost víc v úvahu. Dalším krokem mohou být pravidelná společná cvičení armády a byznysu. Tyhle dvě věci dohromady by mohly klíčovým osobnostem v byznysu vštípit, že osobně jim možná na zájmech daného státu záležet nemusí, ale je v zájmu jejich firem, aby se posilovala národní bezpečnost jednotlivých zemí. Jinak na tom budou tratit byznysově - což se ostatně dnes děje i v případě koronaviru.

Soukromé společnosti ovšem často bývají skeptické a spolupráci s vládou se brání – a nejen vedení. V USA zaměstnanci Google sepisovali petice proti spolupráci s Pentagonem.

To je pravda, je ale důležité mít na paměti, že tady nejde o aktivity zahrnující smrtící zbraně. Je to o budování odolnosti. Ano, Markové Zuckerbergové tohoto světa možná berou jako samozřejmost, že státy budou vždycky hladce fungovat a oni budou dál vydělávat obrovské peníze. Lidé v byznysu ale musí pochopit, že to není samozřejmost a že je v jejich zájmu pomáhat umenšit následky krizí.

Čekáte i to, že v bezpečnostních debatách bude stále důležitější národní perspektiva? Mluvila jste o možných problémech toho, když velké firmy řídí lidé z různých zemí. A třeba v probíhající debatě o 5G sítích již vidíme, že země, odkud jsou možní dodavatelé těchto technologií, je brána jako důležitý faktor.

Je velký rozdíl mezi Čínou, Ruskem a zbytkem světa. V případě čínských firem se očekává, že mohou úzce spolupracovat s pekingskou vládou. Nokia a Ericsson jsou soukromé firmy a nemají povinnosti vůči finské a švédské vládě. Zároveň vždycky říkám, že nemáme garanci, že budou nabízet 5G technologie navždycky. Co když se vymění vedení a řeknou si, že budou dělat něco úplně jiného? Ale samozřejmě má smysl říci, že je lepší vybrat si Nokii a Ericsson, protože nehrozí, že by musely spolupracovat s vládou, která se snaží naše země oslabit. Jak už tu zaznělo: pocit loajality společností vůči zemím, kde vznikly, dnes není tak silný jako dříve.

59A_profimedia01
5G je tu, hlásal loni nápis na veletrhu v Šanghaji • Autor: Hector RETAMAL / AFP / Profimedi

Právě role Číny je dalším tématem, které koronavirus vytáhl do popředí. Pandemie uvrhla mnoho firem do finanční krize a během první vlny na jaře jsme viděli zvýšený zájem Číny o nákup evropských společností. Může dojít k opakování situace z let po finanční krizi 2008, kdy Čína odkoupila řadu firem, které se ocitly ve finanční tísni?

Tenkrát jsme byli naivní a mysleli si, že čínské společnosti jsou stejné jako jakékoliv jiné, protože tak globalizace funguje. Řada věcí se ale v posledních letech změnila. Čína už tolik nenakupuje velké firmy, tehdy se soustředila na „vlajkové“ společnosti, známá velká jména, aby ukázala a potvrdila si, že patří na mezinárodní scénu. Dnes cílí primárně na start-upy vyvíjející špičkové technologie. Problém je, že si ani nemusíme všimnout, že tyto společnosti odkupuje - protože veřejnost jména těch firem prostě nezná.

Proč Čína změnila strategii?

Čínská vláda má strategický plán Made in China 2025 a chce dosáhnout postavení supervelmoci v oblastech, jako jsou umělá inteligence, technologie a zdravotnictví. Vybudovat čínské společnosti, které by byly na stejné úrovni jako západní, by ale trvalo příliš dlouho, proto je chtějí kupovat. To je pro Západ samozřejmě problém, protože to jsou firmy, díky kterým se technologicky posouváme vpřed a které vyrábějí důležité produkty. Změna, kterou v posledních letech vidíme, je nicméně i přístup vlád. Ty si uvědomily, že je potřeba něco začít dělat a chránit firmy s klíčovou expertizou. Jen letos jsme viděli novou legislativu týkající se zahraničních investic v Itálii, Británii, Švédsku a Francii, ale i na straně Evropské komise.

Často se mluví o tom, že Západ je za Čínou pozadu kvůli nedostatku investic do vývoje. Nemohou evropské společnosti ještě více zaostávat, pokud omezíme přístup čínskému kapitálu?

Samozřejmě není možné pouze zakázat čínské investice, protože co mají společnosti dělat, pokud chtějí a potřebují, aby je někdo odkoupil? Nemůžeme doufat, že neviditelná ruka trhu prostě vyrobí dalšího kupce. Já navrhuji vytvořit vládní investiční fondy, které by do firem mohly investovat. Pokud má Čína takový zájem o tyhle společnosti, bude to nejspíš návratná investice. Myslím, že by to bylo prospěšné pro všechny: společnosti by zůstaly na Západě a nepřebrala by je Čína,  zároveň by vytvářely zisk a z toho by měli užitek i daňoví poplatníci, z jejichž peněz by fondy vznikly.

Je Evropa na něco takového připravená? Řada lidí by to kritizovala jako porušení myšlenek volného trhu.

Ano, je to velká změna. My jsme se ale rozmazlili představou, že ekonomika se nějak srovná sama a vláda by se měla držet stranou. To je možná pravda v situaci, kdy nedochází k žádnému vměšování. Za normálních podmínek bychom nepotřebovali, aby vláda investovala ve společnostech vyvíjejících klíčové technologie. A ano, něco takového vyvolá odpor na straně těch, kteří věří ve volný trh a nevidí přínos ve vládních zásazích. Realita ale je, že naši soupeři jako Čína fungují skrze úzkou spolupráci mezi vládou a průmyslem. A my nemůžeme našim společnostem jen tak říct: My to necháme na vás, protože nevěříme ve vládní zásahy. Nemusíme v ně věřit, ale dost možná to bude nutné. Někteří lidé se pořád ještě neprobudili. Nejde jen o nás, ale také o to, s kým soupeříme a co naši soupeři dělají.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Barbora Chaloupková

redaktorka, fokus

chalupova

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte