Někdy by stačilo, kdyby ohroženým rodinám zkušená matka vysvětlila, jak každé ráno vstát

Dlouhá léta působila jako ředitelka české pobočky neziskové organizace Lumos, kterou založila spisovatelka J. K. Rowling s cílem transformovat ústavy pro děti ve střední a východní Evropě. Loni na podzim vyměnila Petra Kačírková roli aktivistky za úřednické místo. Na ministerstvu práce a sociálních věcí vede odbor rodinné politiky, který za situaci ohrožených dětí v Česku přímo zodpovídá.  

Na ministerstvo jste přišla krátce předtím, než začal platit zákaz umisťování dětí do kojeneckých ústavů. Proč jste si vybrala státní správu právě ve chvíli, kdy se podařilo dosáhnout té nejdůležitější reformy?

Lumos začal v České republice utlumovat činnost právě proto, že dosáhl svého hlavního cíle. Nástup na ministerstvo mi přišel jako skvělá příležitost, jak si změnu, po které jsem dlouho volala, odpracovat v praxi. 

Politici a úředníci často lidem z neziskového sektoru vyčítají, že vše vidí moc jednoduše a nedohlédnou, jak těžké je něco v praxi změnit. Zažila jste už na ministerstvu moment, kdy jste si říkala, že v realitě věci nejdou tak snadno, jak jste si myslela?

Já jsem si ani dřív nemyslela, že jdou snadno. Už během lobbování v parlamentu jsem pochopila, že každý nápad je třeba dobře rozpracovat a přicházet se systémovými řešeními. Nejen říkat, co je potřeba změnit, ale nabízet možnosti jak. Žádným šokem jsem si tedy po nástupu na ministerstvo neprošla. Za dlouhou dobu, co se tomuto tématu věnuji, jsem se naučila být trpělivá a postupovat krok za krokem. Neočekávala jsem, že nastoupím a okamžitě se všechno změní. A možná tomu nebudete věřit, ale ministerstvo mě překvapilo spíše pozitivně. Koluje zažitá představa, že ve státní správě se moc nepracuje, lidé chodí v bačkorách a nejsou příliš kompetentní. Před tím mě pár známých opravdu varovalo, ale realita byla jiná. Pracuji v týmu lidí, kteří jsou zapálení pro věc, pracují s extrémním nasazením, mají zkušenost se studiem nebo stážemi v zahraničí, běžně komunikují anglicky a sledují, co se v oblasti rodinné politiky a ochrany dětí děje ve světě. Řada z nich jsou lidé z praxe, žádní teoretici.  

Česko letos udělalo zásadní krok ke změně náhradní rodinné péče, od ledna platí zákaz umisťování dětí do čtyř let do kojeneckých ústavů. Má ale i své kritiky. Například lidovecká poslankyně Romana Bělohlávková ve sněmovně uvedla, že změna se udělala příliš zbrkle a od stolu, aniž by politici vyslyšeli připomínky orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), především obavy, že pro děti nebude dostatek pěstounů. Má pravdu?

Paní poslankyně si nesmírně vážím, ale myslím si, že situace je jiná, než jak ji popsala. V kojeneckých ústavech bylo už před jejich zrušením více dětí nad čtyři roky než těch opravdu malých. Ačkoli šlo primárně o zdravotnická zařízení, žila tam spousta dětí, které neměly žádný zdravotní hendikep. Kojenecké ústavy prostě přestaly plnit svůj smysl. Zhruba deset let předtím začal fungovat institut pěstounství na přechodnou dobu jako vhodnější alternativa umisťování do ústavů, a zařízení se pomalu vyprazdňovala. Některé kraje dokonce začaly samy systém měnit, protože zjistily, že mají v ústavech víc personálu než dětí a provoz se jim nevyplatí. Myslím, že čas nazrál, nemělo smysl dál čekat.  

Změnu ale nekritizuje jen poslankyně Bělohlávková. Pracovníci OSPOD si stěžují, že když musí odebrat dítě z rodiny třeba uprostřed noci, často dnes nevědí, kam ho dát, protože pěstounů je stále nedostatek. Co byste jim poradila?

Součástí jejich profese je vědět, jak situaci řešit. Pracovníci by od svého vedení měli mít nastavené postupy, mít například dvě telefonní čísla na pěstouny, kteří v konkrétním týdnu slouží pohotovost a mohou dítě přijmout. Některé kraje už to dnes mají nastavené dobře, jiné zatím své OSPODy intenzivně podpořit nedokázaly a pro pracovníky je to pak složité. Ale nemyslím si, že za to může zákaz umisťovat děti do čtyř let do ústavní péče, nebo že je to vina ministerstva. Aktivitu krajů můžeme ovlivnit jen částečně. 

Říkáte, že je potřeba se s pěstouny domluvit, aby sloužili pohotovost a byli připravení dítě kdykoli přijmout. Pracovníci z terénu ale namítají, že když pěstouni chybějí, nemají se s kým domlouvat.

Ideální je mít nastavený systém takzvané neodkladné péče. To znamená, že pěstoun na přechodnou dobu, který už jedno dítě v péči má, souhlasí s tím, že se v krizových situacích na pár hodin až dní postará o další dítě. V žádné zemi, která podobnou transformací prošla, vám neřeknou, že mají pěstounů dost. Na tom je potřeba neustále pracovat, vést kampaně, nejen na národní a krajské úrovni, ale také na té místní, kde je to nejefektivnější. Lidé se navzájem znají a mohou se inspirovat. 

Pokud pracovník OSPOD uprostřed noci obvolává pěstouny a žádného nesežene, co má dělat?

Když například najde v parku opilou matku s malým dítětem, v první řadě by měl pátrat, jestli je někde otec nebo jiní rodinní příslušníci, kteří by dítě mohli převzít. Pokud se příbuzní nenajdou, jsou na řadě pěstouni na přechodnou dobu. Pokud ani tato alternativa není možná, lze dítě se souhlasem rodiče umístit do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, například do Klokánku. Pokud je rodič tak opilý, že souhlas nedokáže vyjádřit, pracovník OSPOD se na omezenou dobu stává veřejným poručníkem dítěte a může dítě do zařízení umístit z vlastního rozhodnutí.