Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Rozhovory

Mám pocit, že ministr zdravotnictví v domovech seniorů nikdy nebyl

S ředitelem libereckého domova seniorů o nakažených klientech, nedostatku pomůcek a ministerských nařízeních  

Senioři
Ilustrační foto • Autor: Shutterstock

V českých domovech důchodců se od konce minulého týdne začala šířit nákaza koronavirem. K prvnímu dubnovému dni bylo rozšíření nákazy prokázáno v celkem sedmi zařízeních. Jedním z nich je domov seniorů na Františkově v Liberci, kde byla prokázána nákaza u jedné pečovatelky a dvou klientů. Zatím to vypadá, že na rozdíl od jiných domovů se ve zdejším zařízení podařilo dalšímu šíření viru zabránit. „Teď máme naději, že tu první nákazu jsme setřásli,“ říká do telefonu ředitel domova Jan Gabriel. Ačkoli právě senioři jsou vůči nákaze nejzranitelnější, mnoha domovům přes opakované stížnosti chybí ochranné pomůcky jako respirátory, brýle nebo obleky. Po rozšíření nákazy do domovů seniorů sice začalo ministerstvo zdravotnictví materiál rozvážet, na ten liberecký se navzdory potvrzené nákaze zatím nedostalo. „Ochranné pomůcky, které do Česka přilétají letadly, se tu ještě neobjevily. Nemáme ani jeden respirátor FFP3, se kterým bychom podle vládních doporučení měli pečovat o nakažené klienty,“ říká s hořkostí Gabriel.

Podle informací zveřejněných před několika dny jste měli dva nakažené seniory a jednoho pracovníka. Je to stále aktuální číslo, nebo jich od té doby přibylo?

Stále máme naštěstí prokazatelně nakažené jen dva klienty a jednoho pracovníka.

Kde jsou v tuhle chvíli?

Pečovatelka je v domácím léčení, dva klienti jsou v nemocnici. Je otázka, co s nimi bude dál. Podle vlády by se měli od pátku vrátit sem k nám do speciálně vyčleněných a oddělených prostor. Chápu, že nemocnice potřebují mít volná lůžka pro akutní případy, ale nevím, jak rychle vyškolit personál pro péči o nakažené.

Podařilo se hygienikům zjistit, jak se do vašeho domova nákaza dostala?

Zatím to není jasné a zkoumá to hygienická stanice, ale nejspíš s ní přišla ona pečovatelka. My jsme věděli, že jedna zaměstnankyně se nechala testovat, protože se nakazil její syn. V ten stejný den se u jednoho klienta objevila teplota. Ihned jsme ho přesunuli na izolační pokoj a s krajskou hygienou jsme domluvili testování. Stěr potvrdil nákazu u klienta i zaměstnankyně. Izolovali jsme radši i spolubydlícího onoho nakaženého klienta - a nákaza se potvrdila i u něho. U dalších pracovníků a klientů z toho oddělení testy nákazu zatím nepotvrdily. Měli jsme štěstí, že se nám to podařilo izolovat včas.

Dá se vůbec takovému průniku stoprocentně zabránit?

Jsme velký domov, máme ve třech domech celkem dvě stě klientů. V domově sice platí zákaz návštěv a hygienická opatření, stejně jako všude jinde. Ale máme také 148 zaměstnanců, kteří se samozřejmě stýkají s rodinou a normálně fungují, takže úplně zamezit nákaze skoro nejde. Naši pracovníci jezdí MHD, nakupují, chodí na poštu, musí nějak žít. Říkat si, že se sem nákaza nemůže dostat, je utopie. Na druhou stranu mi vadí, že od začátku všichni říkají, že koronavirem nejvíce ohroženou skupinou jsou senioři, ale ochranné pomůcky, které do Česka přilétají letadly, se tady u nás ještě neobjevily.

Vůbec žádné?

Ne. Máme něco od kraje, nanofiltry a roušky od místních výrobců z okolí, ale ze státních dodávek se tu neobjevilo nic.

Jak jste sehnali to, co máte?

Hodně telefonuju, všude jezdím a prosím. To samé dělají kolegové a sem tam se ozve někdo, kdo něco umí a sám chce pomoct. Jsme šťastní, když se k nám něco dostane. Je to mravenčí práce. Za mě je to celkem hrozné.

Co vám tedy chybí?

Nemáme ani jeden respirátor FFP3, se kterým bychom podle vládních doporučení měli pečovat o nakažené klienty. Také nemám žádný klasický ochranný oblek, jen pár malířských obleků. V tuhle chvíli máme jen jedny ochranné brýle. Dostali jsme od místní firmy darem asi dvacet ochranných štítů. Dezinfekce, to musím zaklepat, máme dost. Něco nám věnovalo město Liberec, zároveň jsme měli slušné vlastní zásoby. Totéž u platí o gumových rukavicích. Podařilo se nám koupit i bezdotykové teploměry.

A co roušky?

Roušky máme v tuhle chvíli jednorázové, k tomu respirátory FFP2, to vše na tři až čtyři dny. Zároveň máme bavlněné roušky s kapsou a od kraje asi dva tisíce nanofiltrů, které se do nich dají vložit. Ty by měly mít stejnou účinnost jako respirátor FFP2.

Kdybyste měli víc pomůcek, podařilo by se zabránit nákaze?

Nechci být špatným prorokem, ale nemyslím si to. Lépe by se nám však pečovalo a měli bychom asi i víc personálu. Ve chvíli, kdy se tu nákaza objevila, část personálu odešla marodit, protože se prostě bojí. Nechci jim to úplně vyčítat, ale férovější by bylo, kdyby řekli na rovinu, že se bojí. Trochu mě mrzí utíkání od odpovědnosti. Marodí teď asi devět lidí, z toho pět šest z toho důvodu, který jsem uvedl. Kdybychom ty lidi uměli obléknout, tak by jich tolik nebylo. Ale ve chvíli, kdy tu máte nakažené, čekáte na výsledky testů a nemáte lidem možnost dát ochranné pomůcky, je strašně těžké je přesvědčit, aby vydrželi. A klobouk dolů před těmi, co to dokázali a postarali se o nakažené klienty, než byli odvezeni do nemocnice.

Uvažujete o tom, že byste nechali své zaměstnance průběžně a preventivně testovat, abyste si ověřili, že do domova nemohou přinést virus?

Jsme v dobrém vztahu s krajskou hygienickou stanicí, paní lékařka je úžasná, když je podezření, tak funguje. Ale je otázka, je jestli na takové preventivní testování je dost sad. Třeba turnovská nemocnice už přestala testovat, protože jí došly.

Máte pocit, že stát na vás zapomněl?

Já dělám v sociálních službách už nějakou dobu a myslím, že stát na nás zapomněl dávno. Teď ale bohužel strašně moc. Štve mě, jak všichni pořád říkali, že senioři jsou ti nejohroženější, ale nikdo jim nepomohl. Je tady spousta organizací a neziskovek, které dělají se seniory a zaměstnávají úžasné lidi, kteří to chtějí dělat. Dělají to proto, že je to baví, jinak by dávno utekli.

V domovech seniorů platí už přes dva týdny zákaz návštěv i vycházení, někteří klienti jsou v izolaci. Jak tuhle situaci zvládají vaši obyvatelé? Bojí se, že se taky nakazí?

Já myslím, že strach, že se sami nakazí, mají - to ne že ne. Ale hlavně je jim smutno. Nevědí, jak ta doba izolace bude dlouhá. Bojí se, že neuvidí svoje vnoučata - to je nejvíc bolí. A vy jim to neumíte zařídit. Že existuje telefon a Skype, to si tady můžeme říct, ale jen malá část klientů je tohle schopná i s pomocí využít. Je jim prostě smutno. Lidi, kteří tu pracují, se snaží jim pomoci, ale všem, kteří nějakou rodinu mají, moc chybí.

Senioři
Ilustrační foto • Autor: Shutterstock

Společné aktivity se navíc musely omezit…

Na jednom domě není vůbec nic, tam je striktní režim. Na dalších dvou se klienti vidí v rámci oddělení. Jsou rádi, že se můžou potkat tři čtyři a popovídat si. Těm, co leží, je nejvíc smutno, co si budeme povídat.

Vláda vydala na začátku týdne nařízení, že každý domov má vyhradit deset procent plochy na oddělení případných nakažených. Některé domovy jsou ale tak malé, že na to nemají prostor. Dá se to u vás provést?

Na vládě nebo na ministerstvu zdravotnictví vznikají nařízení, ale já z nich mám pocit, že ministr zdravotnictví v domovech seniorů nikdy nebyl. Ti, kteří je připravují, evidentně tahle zařízení neznají. Je tu nařízení, že domovy vyčlení speciální kapacitu pro nakažené, aby nemuseli do nemocnic. Ale to vyvolává spoustu otázek. Kdo vyškolí personál, který se o ně bude starat? Kdo jim dodá ochranný materiál? To už nikdo neříká. Stát pouze dává doporučení a nařízení, což je snadné. Mrzí mě, že ministryně práce a sociálních věcí neřekne prostě ne – tedy že klienti půjdou do nemocnic a do domovů se vrátí až ve chvíli, kdy budou zdraví. Část sociálních služeb funguje ve starých prostorách, které jsou pro klasickou službu nevyhovující. A vy tu máte ještě pečovat o klienta, který přišel z hospitalizace v nemocnici. To je přece nesmysl.

A dá se něco takového provést u vás?

Ani u nás to moc nejde. Na základě nařízení by jeden z našich domů měl vzniknout jako prostor pro nakažené klienty, kteří nejsou v nemocnici. Ale jak už jsem říkal, kraj má problém dostat se k ochranným pomůckám. A těžko se zaměstnancům odpovídá na otázky, co  bude dál. Klobouk dolů před těmi, kteří se dobrovolně přihlásili, že tam o klienty chtějí pečovat. Je to šílená situace…

Ano, nakažených klientů bude víc, stejně jako pečovatelů. A kdo za ně nastoupí? Že mají teď pracovní povinnost i studenti, to je prima, ale ta práce něco vyžaduje (pracovní povinnost mají nově studenti zdravotnictví a sociálních služeb – pozn. red.). Klienta umýt, pomoci mu se stravou, s toaletou, přebalit ho. To není tak, že někdo přijde a začne to z fleku dělat.

Ministerstvo také nařídilo měřit klientům dvakrát denně teplotu.

To jsme začali dělat dva týdny předtím, než s tím ministerstvo přišlo. Kupodivu nejsme úplní blbci. Právě proto, že v sociálních službách jsme dlouho a víme, že nám nikdo nepomůže, jsme zvyklí se rozhodovat sami. Nejde to donekonečna a teď jsme daleko za tou hranicí. Pořád to ještě zvládáme, ale nevím, jak dlouho to ještě půjde.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Horký

redaktor, fokus

horky
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte