Maďarsko je otrávené, říká hvězdný režisér Béla Tarr

Za celou svou kariéru natočil jen devět filmů a s režií skončil před více než deseti lety. Přesto je Béla Tarr stále nejznámějším maďarským režisérem současnosti. Jeho sedm a půlhodinové Satanské tango (1994) je jakýmsi svatým grálem pro všechny vyznavače artové kinematografie. Až posvátnou úctu budí svou délkou i ve filmových začátečnících. „Trochu jako když jdete na velkou operaci. Zabalte si tašku nezbytností, polibte své nejbližší na rozloučenou a smiřte se s Bohem,“ nabízel novinář arkansaské Democrat-Gazette návod, jak se na jeho sledování připravit. Když se nedávno snímek promítal v kině Ponrepo u příležitosti jeho působení na pražské FAMU, kde byl uplynulý semestr mentorem studentů, vyhrazovali si na něj milovníci filmu téměř obřadně celou sobotu.

„Zdrcující, vzrušující každou minutou svých sedmi hodin. S radostí bych si ho pouštěla každý rok do konce svého života, napsala vlivná americká kritička Susan Sontag v prosincovém čísle časopisu Artforum roku 1999 a vybrala ho jako šestý nejlepší film devadesátých let. Černobílý snímek je zasazen do izolované chátrající vesnice, kam přichází lžiprorok Irimiáš. Jeho návratu se obyvatelé obávají, ale zároveň je dokáže strhnout a uhranout. Snímek ubíhající v kruzích vypravěčského labyrintu, který se zavíjí sám do sebe, je pro mnohé vrcholem Tarrova pomalého stylu dlouhých záběrů, jimiž – jak sám říká – jen sleduje realitu. „Jděte a dívejte se támhle do toho kouta a uvidíte, co se stane. To stačí,“ popsal v rozhovoru pro Respekt radu, kterou dal nedávno svým studentům. Předlouhé záběry také budují napětí, i když nejde o napětí thrillerové, vzrušující. Úvodní záběr Satanského tanga má sedm minut a jediné, co sleduje, je stádo krav procházející po pastvině.

Výsledkem této metody jsou melancholické, někdy tajnosnubné světy, jejichž hrdinové bojují s obyčejnými i nečekanými okolnostmi vlastních životů. Kritik Jonathan Rosenbaum ho nazval „mistrem iluzionistou“. Vyprávění je od určitého momentu druhořadé; neexistuje tu nutně smysluplný děj. Jeho filmy jsou antipříběhové. Zásadní je drsná atmosféra obestupující svět okoralých hrdinů: drásající déšť, štiplavá mlha, neúprosný vítr. Jednoduše by se o Tarrových filmech dalo říct, že jsou krásné. Někdy až svádivě, mámivě, jako u detektivně laděného Muže z Londýna (2007). Tarr tu adaptuje spolu s Ágnes Hranitzky román Georgese Simenona o rezignovaném hlídači v přístavu, který se stane svědkem vraždy. Černobílá kamera sice souzní s žánrem filmu noir, ale zároveň je spíš ornamentální manýrou – na rozdíl od Satanského tanga, Werckmeisterových harmonií (2000) nebo Turínského koně (2011).

Tarrovy filmy jsou formálně nekompromisní, pro někoho až neúprosné. „K zbláznění, pokud s filmem nesouzníte. Uhrančivý, pokud ano,“ napsal o Werckmeisterových harmoniích na svém webu Roger Ebert. Jejich poetika je ale v principu humanistická. I když v nich může figurovat záhadná velryba či pošťák vědecky vysvětlující v kosmologické přednášce přiopilým štamgastům zatmění Slunce (Werckmeisterovy harmonie), vždy jde spíš o sledování zakoušení reality než o alegorie. Svět je plný pokrytectví, podvodníků, manipulátorů, lidských slabostí a apokalypsa může být skutečně blízko. Realita může být a je absurdní, může být a je násilná, může být a je harmonická; ale hledání harmonie a řádu je často krutě vykoupené.

Často se v souvislosti s jeho tvorbou mluví o existencialismu či o vykreslení podstaty života v postkomunistické východní Evropě. Tarrovi však jde hlavně o zachycení snahy o zachování lidské důstojnosti. I když to může být marný boj. Mimochodem, před čtyřmi lety se ve Vídni pustil do projektu, který dokumentoval a zachycoval lidskost tamních bezdomovců. Strávil s nimi půl roku a výsledkem byl film a muzejní performance nazvaná Missing People (Ztracení lidé).

Filmy utváří i režisérova záliba ve filozofii, hlavně té Friedricha Nietzscheho. Jeho myšlenky o smrti boha a věčném návratu téhož rozehrává například ve zmíněném Satanském tangu. Inspiračním impulzem jeho posledního filmu, Turínského koně oceněného Cenou poroty na festivalu v Berlíně, bylo údajně psychické zhroucení německého filozofa poté, co byl v italském městě svědkem krutého bičování koně.

Styl, který ho proslavil, se vyvíjel postupně. Tarr začal kariéru na konci sedmdesátých let v komunistickém Maďarsku sociálně kritickými, dokumentaristicky laděnými snímky v duchu cinema verité, které ze západní Evropy dorazilo i na její východ. Hned se svým debutem Rodinné ohniště (1979) uspěl na festivalu v Mannheimu. Za zlomové je považováno drama Zatracení ze sklonku osmé dekády (1988). Portrét citového zklamání a izolace staví Tarr pomocí statické kamery a dlouhých záběrů. Na filmu spolupracuje se spisovatelem László Krasznahorkaiem, s nímž se zná od roku 1984 a který se stal jedním z jeho hlavních tvůrčích partnerů. Jak řekl v rozhovoru pro Respekt: „,Já‘ – to je scenárista László Krasznahorkai, skladatel Mihály Víg a střihačka Ágnes Hranitzky.“ Jinými slovy, své filmy považuje za výsledek práce neoddělitelného kolektivu. Kritik nacionalistické, pravicové politiky maďarského premiéra Viktora Orbána se po letech vrátil do rodné země ze Sarajeva, kde pomáhal vytvářet filmový program na tamní škole. V Budapešti se nyní zapojil do projektu „alternativní univerzity“ založené studenty, kteří v roce 2020 protestovali proti vládnímu převzetí filmové školy. Uplynulý víkend získal čestnou cenu Evropské filmové akademie.

 Letos jste od října do prosince přednášel na FAMU. Jací tu jsou studenti?

Každý jiný.

Kdysi jste řekl, že filmové školy jsou k ničemu. Byla vaše mise na FAMU tak trochu sabotáží instituce?

Určitě ne. Školy mají pravidla, v tom je problém. Skutečné natáčení nemá žádná pravidla. Myšlení nemá pravidla. Můžete udělat film na iPhonu. Jste naprosto nezávislí.

A to je problém, nebo je to dobře?

Je to nejlepší. Školy vás učí něco, co v praxi neexistuje. Měly by učit emoce.

Vy jste filmovou školu pomáhal v roce 2013 spoluzakládat v Sarajevu. Ještě tam učíte?

Ne, byl jsem tam jen čtyři roky. Byla to soukromá univerzita a měl jsem vytvořit fakultu. Jenže soukromá škola chce vydělávat.

A vy jste nevydělával?

Ne. My jsme peníze jen utráceli.

Možná na to vás najali. A pro vaše jméno, samozřejmě.

Zřizovatel univerzity přišel a chtěl vědět, kde jsou zisky. Studenti ale často nebyli schopní platit školné. Bylo to celé beznadějné.

Proč jste do toho šel? Musel jste vědět, že půjde o zisk.

Na začátku mi neřekli, že půjde jen o peníze. Šel jsem do toho hlavně kvůli studentům. Byli moc šikovní. Fungovalo to jako laboratoř; trochu jako Bauhaus ve dvacátých letech, kdy spolupracovala řada zkušených autorů.

V osmdesátých letech jste chodil na filmovou školu v Budapešti. Jaký jste byl student?

Štístko. Když mě přijali, už jsem měl velkou cenu z festivalu v Mannheimu za první film Rodinné ohniště. Navíc jsem měl benevolentního profesora, který mi dovolil jít rovnou natáčet.