Rolnička, bačkůrky, pyžámko, batůžek – a diplom

Verunka sedí u kuchyňského stolu na klíně své matky Marie Tatarové. Ta jí trpělivě vede ruku a společně se snaží na papír nakreslit nejprve kolečko a pak čáru. „Super, ty jsi to zvládla!“ povzbuzuje z druhé strany stolu dvouapůlletou dívenku usměvavá žena s tmavými prošedivělými vlasy a hned chystá další úkol. Na čtvercových kartičkách Verunka hledá různé geometrické tvary nebo gestem ukazuje, která vyobrazená hvězda je velká a která malá. Po každém úspěchu následuje pochvala a potlesk a rozesmáté dítě ho slaví tím, že si s každým v místnosti, včetně novinářské návštěvy, plácne.

Sedíme v sídlištním bytě na okraji Havířova a žena, jež do něj před pár desítkami minut přišla s batohem plným výukových karet, hraček a dětských knížek, se jmenuje Blanka Tatarová. S matkou Marií jsou vzdálené příbuzné a Blanka tady hraje nezvyklou roli. Jmenuje se omama. Slovo pochází z německého nářečí a znamená babička. Slovenská nezisková organizace Cesta von takto pojmenovává nositelky jedné z důležitých sociálních služeb současné doby: konkrétně ženy, které pomáhají lidem ze sociálně vyloučených lokalit začlenit se do většinové společnosti. Proškolené ženy se zkušeností ze života na okraji v okolí svého bydliště vyrážejí do rodin s nejmenšími dětmi a učí rodiče, jak mohou své potomky v klíčovém raném období rozvíjet tak, aby překročili bludný kruh.

Před necelými třemi lety se projekt rozběhl také v Česku, konkrétně v Moravskoslezském kraji. A jde o zásadní posun – což platí navzdory faktu, že na Slovensku omamy působí hlavně v tamních romských osadách, jež jsou na české poměry nepředstavitelně izolovaným – a zoufalým – světem. Stojí odděleně na kraji vesnic či měst (často i několik kilometrů mimo obec) a jejich obyvatelé zpravidla žijí v provizorních stavbách bez základního vybavení, někdy mají aspoň částečný přístup k vodě a elektřině – a někdy tenhle základ existence jednoduše nemají.

V Česku nese pojem „vyloučená lokalita“ obvykle poněkud jemnější obsah. Chudí, mnohdy romští obyvatelé bydlí obvykle v bytových domech či panelácích, kam je před mnoha lety vytlačily z center měst místní samosprávy. Často si tak na svém území samy vyrobily vyloučenou lokalitu – a teď nevědí, co s ní (známým příkladem může být sídliště Janov v Litvínově nebo Chanov v Mostě). Podle odhadů jde dnes v Česku zhruba o 100 tisíc lidí, kterým chybí vzdělání i práce a potýkají se s dluhy. A zkušenosti i data už dlouho ukazují, že jedním z nejefektivnějších způsobů, jak lidem pomoci se z tohoto drsného prostředí vymanit, je zaměřit se na nejmladší generaci a vtáhnout ji do vzdělávacího systému.

Jak se zachránit

Lidé z terénu dobře vědí, že chudoba mívá velmi tvrdé následky. Děti z rodin na okraji společnosti nastupují do školy s až tříletým mentálním skluzem oproti dětem z majority a mnohdy propadnou hned v první třídě. „Není to proto, že by byly hloupé, ale protože péče, které se jim dostávalo, nebyla taková, aby jim pomohla uspět ve světě střední třídy. Omamy tento hendikep kompenzují,“ vysvětluje smysl své mise ředitel Cesty von Pavel Hrica. Po sedmi letech fungování projektu teď ve 40 komunitách ve třech slovenských krajích působí 53 omam. V péči mají přibližně 1100 dětí od narození do čtyř let. 

Česká odnož Cesty von momentálně zaměstnává devět omam a cílí na děti do tří let věku. Omama Blanka Tatarová působí v Havířově. Za rodinami dochází na ubytovny a také na sídliště Šumbark, kde žije i samoživitelka Marie Tatarová se svou jedinou dcerou.

Sídliště působí klidně, nicméně je tu také pár prázdných bytovek se zatlučenými okny, které brzy půjdou k zemi. Do jednoduše zařízeného, ale naklizeného bytu Marie Tatarové i přes zavřené okno doléhá latino, jež si nahlas pouští jeden ze sousedů. Omama do rodiny dochází jednou týdně od chvíle, kdy bylo Verunce zhruba půl roku. Matku na možnost pomoci upozornily kamarádky ze sídliště, Marie navíc Blanku zná ze širší rodiny, a tak nebylo o čem přemýšlet. Během návštěv se omama snaží rozvíjet dívčinu motoriku, řeč i schopnost porozumění a matce radí, jak v tom každý týden pokračovat.

Verunka s omamou ochotně spolupracuje, když ale přijde na řadu čtvrtý úkol, odvrátí se od kreseb kočky na kartičkách a přitulí se k mámě. Blanka Tatarová to nevzdává a kartičky hbitě mění za šest různobarevných dřevěných kostek. Napřed má postavit tři na sebe matka, potom batole. Verunka chvíli váhá, ale nakonec komín postaví a nadšeně na něj přidá i máminy kostky, aby byl ještě vyšší. Pak odběhne a přinese návštěvě „kafíčko“ v malých plastových hrnečcích na hraní. „Dřív se bála lidí, ale teď už ne. Vydrží i beze mě,“ podotýká Marie Tatarová s tím, že za rok by Verunka měla nastoupit do školky. Matka dodává, že se snaží na dceru hodně mluvit. „Hned od rána. Ptám se jí třeba, co chce k snídani,“ popisuje matka a omama ji ujišťuje, že to dělá dobře. Verunka mezitím čmárá na papír. Tužku při tom drží naprosto bezchybně. Před odchodem ještě omama předává matce domácí úkol – obrázkovou knížku se zvířaty. „Prohlížejte si ji a ptej se Verunky: Jak dělá ovečka? Jak létá motýl?“ radí omama a názorně mává rukama. 

O tom, jak důležité je rozvíjet dětský mozek již od počátku, dnes už asi nikdo moc nepochybuje. Někdy se za klíčové období ohraničuje prvních tisíc dní od početí. To, co se v tomto unikátním časovém okně naučíme, je základem pro náš další rozvoj a může to ovlivnit celý náš život. Pavel Hrica s kolegy si proto řekli, že začnou dětem pomáhat hned od narození. A rozhodli se, že nechtějí být neziskovkou, která do rodin posílá odborníky a odbornice ze střední třídy s vysokoškolským diplomem v kapse, aby jim říkali, jak mají vychovávat děti. „Řekli jsme si, že raději najdeme šikovné ženy přímo z komunity, které vytrénujeme a podpoříme tak, aby práci s rodinami dobře zvládly. A nezáleží na tom, jakou mají školu,“ vysvětluje zásadní rozměr projektu Pavel Hrica. Omamy jsou často ženy, jež už vychovaly vlastní děti a mají třeba i vnoučata. A dobře znají prostředí, kde jejich klienti vyrůstají, snáze tak získávají jejich důvěru. 

Blanka Tatarová se o možnosti stát se omamou dozvěděla, když před rokem a půl hledala práci. Někdejší terénní sociální pracovnice, která má tři děti, 13 vnoučat a tři pravnoučata, absolvovala nejprve vstupní pohovor a pak vícedenní školení. Učila se, jak správně držet kojence, stimulovat je jemnou masáží a později je rozvíjet pomocí výukových karet nebo hraček. Pak si začala hledat klienty. „Chodila jsem po venku a oslovovala maminky s kočárkem,“ vzpomíná omama. Ženám vysvětlovala, že dokáže jejich děti hravou formou připravit na školku. „Některým maminkám jsem na rovinu řekla: Jsme Romové, naše děti nechodí do školky připravené. Nezlobily se. Přijaly to,“ popisuje svůj start Blanka Tatarová. Momentálně navštěvuje 14 havířovských rodin.

Podle Pavla Hrici nelze říct, že by prostředí, do něhož omamy docházejí, nebylo podnětné vůbec. V lecčems jsou děti vyrůstající například v romských osadách šikovnější než děti ze střední třídy. „Dokážou nasekat dřevo, uvařit polévku nebo se postarat o mladšího sourozence. Jenže zároveň často nemají dobrou slovní zásobu, nečtou knihy a rodiče je nerozvíjejí v dovednostech, které budou potřebovat ve škole,“ popisuje Hrica. Proto omamy rodiče nejmenších dětí povzbuzují, aby je nenechali jen pasivně ležet, ale dávali je na břicho a později je nechali lézt po čtyřech a zkoumat okolí. A také aby na ně neustále mluvili. „Aby dítě cítilo lásku a bezpečí,“ podotýká Hrica. S dětmi omamy zásadně mluví v jazyce, v němž budou později coby žáci komunikovat ve škole. „Nechceme romské děti poslovenšťovat, ale pomoct jim, aby pro ně škola nebyla cizím prostředím, kde ničemu nerozumějí a trápí se,“ vysvětluje Hrica.

„Rodičům ukazujeme, že si s dětmi mohou hrát s využitím toho, co najdou doma. Nepotřebují drahé hračky. Stačí neroztříděné ponožky, tužka s papírem nebo hrnce různých velikostí,“ doplňuje kolegu šéfka české pobočky organizace Svatava Plachá. Kromě toho také matky i otce vedou k tomu, aby své děti oceňovali a chválili. „Když má maminka více dětí a spoustu svých problémů, tak třeba nechá miminko plakat. Tím se ale narušuje vztahová vazba. Dítě si vyhodnotí, že se o sebe musí postarat samo,“ popisuje Plachá. Právě dlouhodobý stres a napětí spojené s životem v chudobě má, jak známo, velmi negativní vliv na vývoj dětského mozku. „Když se topíte a snažíte se udržet nad hladinou, nepřemýšlíte nad vysokou školou, ale nad tím, jak se zachránit. A stres pak přenášíte i na svoje děti,“ shrnuje ředitel Cesty von.

Tohle jsme doma neměli

Inge Ferencová je omamou už šest let a momentálně se věnuje 25 dětem. Spolu s dalšími třemi kolegyněmi působí v romské osadě ve Zborově na severovýchodě Slovenska. Práce omamy se jí zalíbila už v průběhu přípravy, třeba když školitelé vytáhli dětskou knížku vydávající zvuky. „Jako dítě jsem nikdy takovou knížku neviděla. Romové běžně doma knihy nemají,“ podotýká omama a popisuje, jak rychle si děti a rodiny na její návštěvy zvyknou. „Jakmile mě dítě uvidí, říká: Přišla paní učitelka. Hned si sedne na zem na podložku a čeká na lekci,“ popisuje Inge Ferencová a dodává, že ji respektuje i širší rodina. „Když například běží televize, hned berou ovladač, aby ji vypnuli a nerušili.“ Každou lekci omamy zahajují i ukončují zazvoněním rolničky. „Stává se mi, že když na konci vezmu rolničku do ruky, děti začnou plakat, že chtějí ještě. Někdy je těžké z rodiny odejít,“ směje se omama.

V Moravskoslezském kraji je hned devět městských lokalit, jež výzkumníci z PAQ Research ve svých všeobecně známých analýzách označují jako místa s „vysokou nebo velmi vysokou mírou vzdělávací neúspěšnosti“. Je tu prostě velký počet žáků, kteří ve škole často chybějí, propadají nebo povinnou školní docházku vůbec nedokončí. Jednou z těchto lokalit je i Havířov. Omamy působí ještě v Orlové, Ostravě, Bohumíně a Karviné. Časem by česká organizace chtěla svou činnost rozšířit i do dalších regionů s vyšší nezaměstnaností a četnějšími exekucemi rodičů a horšími školními výsledky dětí, jako je třeba Ústecko či Karlovarsko.

Analytici z PAQ Research zdůrazňují i další (v branži všeobecně známou) okolnost: v Česku je vztah mezi dosaženým vzděláním rodičů a tím, jak se potom ve škole daří jejich dětem, silnější než v některých vyspělých zemích Evropy. Zdejšímu vzdělávacímu systému se prostě příliš nedaří nerovnosti mezi dětmi vyrovnávat a u žáků ze sociálně vyloučených rodin je mnohem větší pravděpodobnost, že nedokončí ani povinnou školní docházku. V Česku dodnes najdeme osm desítek segregovaných základních škol, kam z většiny chodí romské děti.

Přitom kdyby se znevýhodněným dětem dařilo častěji dokončovat základku a pak pokračovat na střední školu, neprospěje to jen jim, ale i státnímu a obecním rozpočtům. „Žák, který dokončí aspoň střední školu, odvede za svůj život do veřejných rozpočtů v průměru o 2,3–2,8 milionu korun víc než žák pouze se základním vzděláním,“ spočítal PAQ Research.

Sociálně znevýhodněným dětem mělo pomoci zavedení povinného posledního ročníku školky, aby do první třídy nastupovaly připravenější. Odborníci ale upozorňují, že rok je pro mnoho dětí příliš krátká doba a že potřeba by byly aspoň dva roky (mimochodem Motoristé sobě, kteří mají nakročeno do vlády, navrhují povinnost zcela zrušit). Omamy mohou v této situaci péči školek v jednotlivých rodinách suplovat a svým individuálním přístupem mnohdy i předčit.

O významu kvalitní péče a vzdělávání v rané fázi života existuje celá řada studií, Cesta von však má také vlastní data. Výzkumnice a pediatrička z anglické Oxfordské univerzity Michelle Fernandes zkoumala 251 slovenských dvouletých dětí z vyloučených lokalit, z nichž část byla v péči omam a část ne. Došla k závěru, že u dětí, k nimž omamy docházely, byla o 88 procent nižší pravděpodobnost opožděného vývoje. Tyto děti vykazovaly lepší kognitivní, jazykové i motorické schopnosti než jejich vrstevníci ze srovnatelných komunit, jimž se péče omam nedostalo. Přínos slovenského programu potvrzují rovněž data pražské vzdělávací a výzkumné organizace Schola Empirica.

A kvalitní péče v prvních letech života je jen začátek. Když dítě nastoupí do školky připravené, zvládne lépe přechod na základní školu a později se třeba dopracuje k výučnímu listu, maturitě nebo i vysokoškolskému diplomu. Snáze se začlení do společnosti, najde si práci a dostává šanci přetnout mezigenerační řetězec chudoby.

Více než tisícovka dětí, které mají v péči slovenské omamy, představuje zhruba desetinu cílové populace dané věkové kategorie. „To je tak vysoké číslo, že nás už poslouchá i stát,“ říká Pavel Hrica s tím, že na Slovensku je před schválením novela zákona o sociálních službách, jež by měla zakotvit pozici asistentky rané péče, tedy v podstatě omamy, čímž by organizace, jako je Cesta von, mohly na svou činnost snáze a hlavně předvídatelně čerpat peníze ze státního rozpočtu. „Chceme, aby časem každé dítě narozené do generační chudoby, dostalo někoho, jako je omama, a tím lepší startovní čáru do života,“ dodává Hrica. Zapojení státu by uvítala také šéfka české Cesty von Svatava Plachá. „Bylo by nejlepší, kdyby stát vzal včasnou péči pod svá křídla.“ Ovšem jestli tomu bude nakloněná vláda, v níž zasedne extremistická SPD a zmínění Motoristé požadující například okamžité ukončení inkluze žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, je značně nejisté.

Čtyřikrát víc

Česká Cesta von zatím svou činnost financuje z ministerských grantů, evropských peněz a na rozšíření devítičlenného týmu omam teď také vybírá peníze přes dárcovskou platformu.

To vše se děje v situaci, kdy zmíněný PAQ Research uvádí, že investice do péče o nejmenší a předškolní děti se ukazuje jako nejúčinnější a nejvýhodnější, protože se její efekty v následujících letech nabalují. Každá investovaná koruna se státu vrátí až čtyřnásobně.

Po dvou a půl roku fungování nastává doba, kdy víc a víc svěřenců českých omam oslaví třetí narozeniny a program pro ně skončí. Blanka Tatarová doufá, že děti nabyté dovednosti zúročí ve školce. „A věřím, že i do školy pak půjdou připravenější,“ dodává. Inge Ferencová už má s vyprovázením dětí do školky bohatší zkušenosti. „Při loučení jim vždy předám balíček do školky. Bačkůrky, pyžámko a batůžek. A také diplom,“ popisuje omama. „Rodiče z toho mají velkou radost, protože sami žádný diplom nebo ocenění nikdy nedostali. A jejich dítě ano, už ve čtyřech letech,“ dodává Pavel Hrica. „Posiluje to jednu zásadní věc: víru, že jejich děti by se jednou mohly mít lépe než oni.“