Co je normální, a co už je za hranou?
Sexuální obtěžování na školách; ilustrační foto • Autor: Matěj Stránský

Problematika sexuálního násilí je čím dál častěji (oprávněným) tématem diskusí. Přispěly k tomu zpovědi obětí sexuálního obtěžování, případy sexuálního zneužívání v římskokatolické církvi, dokument V síti i kontroverze ohledně ratifikace Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (známé jako Istanbulská úmluva). Když odhlédneme od reakcí odmítajících se problematikou sexuálního násilí vůbec zabývat, točí se debaty často kolem následujících otázek: Je systém pomoci obětem sexuálního násilí dostatečný? Měli bychom jako společnost pro oběti dělat více? Nebo naopak, nepřeháníme to s právy obětí na úkor obviněných a efektivity trestního řízení?

Myslím, že je dobře, že se o těchto dlouho opomíjených otázkách veřejně diskutuje. Sám si je kladu takřka denně jakožto advokát zastupující oběti i obviněné z násilných trestných činů. Pokusím se tedy přiblížit některé nedávné zkušenosti z mé praxe, které mohou být užitečné pro hledání odpovědí.

Reklama
Reklama

Praxe zaostává

Postavení obětí sexuálního násilí se v českém právu za posledních několik desetiletí výrazně zlepšilo. Za zmínku stojí například možnost trestního postihu znásilnění muže, když až do roku 2001 mohla být obětí znásilnění jenom žena. Nebo kriminalizace zneužití postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu k tomu, že se pachateli podaří přimět oběť k pohlavnímu styku, pohlavnímu ukájení, obnažování nebo jinému srovnatelnému chování. Pachatel v takovém případě nemusí užít násilí a obětí se může stát i dospělá osoba. Na rozdíl od doby před rokem 2010 už není nutné řešit otázku, zda například mezi studentkou a učitelem došlo k vytvoření stavu závislosti nebo jestli byla svěřena jeho dozoru. Postačí, že zneužil své postavení a moc k tomu, aby se oběť stala prostředkem jeho sexuálního uspokojení.

Obdobně přinesla uplynulá léta proměnu vnitřních pravidel organizací, které byly konfrontovány se sexuálním násilím při výkonu jejich činnosti. Například římskokatolické dokumenty nyní odsuzují nejen jednání proti přikázání “nesesmilníš” u přímých pachatelů, ale tematizují také pochybení církevních představitelů, kteří svou činností či nečinností brání řádnému prověření podezření ze spáchání sexuálních deliktů.

Kromě rozšíření výčtu trestně postižitelných jednání došlo i k výraznému rozšíření práv obětí, za což vděčíme především evropské legislativě (obzvláště směrnici 2012/29/EU) a zákonu o obětech trestných činů (č. 45/2013 Sb.). Katalog práv obětí obsažených v těchto dokumentech je poměrně rozsáhlý. A přesně tam začínají i praktické problémy: jen výjimečně se setkám s tím, že by policie zvládla přehledným a srozumitelným způsobem vysvětlit oběti, jaké má možnosti a práva. Většinou jí předloží mnohastránkový dokument obsahující citace relevantních právních norem. Takovému textu mám často problém porozumět já jakožto právní profesionál. Je proto zcela iluzorní, že by si z četby dlouhého právního textu mohla odnést něco jiného než frustraci oběť, která nemá právní vzdělání, prochází traumatickou zkušeností a nachází se v odlidštěném prostředí.

Reálná dostupnost právní pomoci

Právě v takové situaci oběť potřebuje pomoc a oporu. Tou jí může být libovolná osoba v pozici důvěrníka nebo advokát v roli zmocněnce či opatrovníka. Samozřejmě pouze v situaci, kdy jejich přítomnost orgány činné v trestním řízení umožní nebo podpoří. Setkávám se naštěstí s policisty, kteří vnímají přítomnost advokátů v trestním procesu na straně obětí pozitivně, protože jim to ulehčuje práci: advokát svého klienta celým procesem provede a vysvětlí mu možnosti, ze kterých si může vybírat; tím policii může výrazně šetřit čas a přispívat k rychlosti celého řízení. Žel se však stále setkávám také s policisty, kteří vnímají přítomnost jakékoliv další osoby jako přítěž.

Extrémní ilustrací je v tomto ohledu přístup policie v České Lípě. Při prověřování podezření z pohlavního zneužití předškolní holčičky jejím otcem nezajistila pro dívku opatrovníka ani zmocněnce - a při výslechu odmítla doprovod důvěrnice se zdůvodněním, že takový postup u nich není zvykem a že jí bude stačit přítomnost sociální pracovnice. O tom, že nejde o ojedinělý případ a že orgány činné v trestním řízení dostatečně nevyužívají možnosti ustanovit oběti zmocněnce, svědčí například zjištění kolegyně Lucie Hrdé shrnuté v článku V procesu ustanovování zmocněnců panuje na soudech naprostá libovůle.

Přítomnost právníků v průběhu celého trestního řízení je samozřejmě finančně nákladná. Většina obětí násilné trestné činnosti by si ji za tržní ceny právních služeb nemohla dovolit. Právě proto je důležité, že nárok na právní pomoc hrazenou státem mají nejen osoby bez dostatečných prostředků, ale také všechny děti a zvlášť zranitelné oběti, mezi které patří mimo jiné oběti sexuálních deliktů. Oběť sexuálního násilí by tudíž měla mít možnost být zcela oproštěna od řešení nákladů na právní pomoc, kterou bude chtít v průběhu trestního řízení využít: vybere si advokáta dle své volby (pomoci jí v tomto ohledu může například Registr poskytovatelů pomoci obětem trestných činů), ten jí poskytne své služby, náklady na ně vyúčtuje státu, od státu je dostane uhrazeny a stát je případně vymáhá po odsouzeném.

I když automatický nárok na bezplatnou právní pomoc máme v trestním řádu pro děti od roku 2013 a pro zvlášť zranitelné oběti od roku 2017, stále se setkávám s tím, že o něm orgány činné v trestním řízení nevědí. Ve většině případů si to naštěstí nechají vysvětlit a odměnu mi jako zmocněni bez komplikací proplatí. Výjimku představoval třeba výše uvedený případ. Na žádost o přiznání odměny adresovanou policejnímu orgánu, který o ní měl do dvou měsíců rozhodnout, jsem po pěti měsících dostal rozhodnutí okresního soudu (tedy nepříslušného orgánu) o tom, že má klientka nemá nárok na bezplatnou právní pomoc, protože se trestný čin nepodařilo prokázat, a ona tedy není poškozenou ani zvlášť zranitelnou obětí.

Okresní soud mne poučil, že jeho usnesení nemohu napadnout opravným prostředkem. Rozhodl jsem se tohoto poučení nedbat, protože jsem ho považoval za protiprávní. Na základě mé stížnosti pak krajský soud prohlásil napadené rozhodnutí okresního soudu za nicotné, protože předmětný soud “zcela vykročil z mezí pravomoci mu svěřené trestním řádem, neboť rozhodoval tam, kde vůbec rozhodovat neměl a vydal tak (…) rozhodnutí (…) nemající žádnou oporu v trestním řádu”.

Vstřícnost, lidskost, hospodárnost

Měl bych být rád, že se mi podařilo alespoň v něčem přimět vyšší instance k tomu, aby donutily chybující českolipské orgány ke sjednání nápravy? Možná. Ale já velké zadostiučinění necítím. Protože mne jejich postup donutil strávit mnoho hodin sepisováním různých opravných prostředků, příslušné orgány se musely zabývat jejich vyhodnocením a dětská oběť jako objekt právních sporů trčela v koutě. Ať to bylo s jejím sexuálním zneužitím jakkoliv, nepochybně byla zneužita hrami dospělců v trestním řízení.

Mám za to, že pokud by se orgány činné v trestním řízení chovaly k oběti vstřícně a při plném respektování jejích práv, dopracovali bychom se rychleji k výsledku, který by byl méně frustrující pro všechny zúčastněné. Lidsky vstřícný přístup k oběti se navíc nevylučuje se zachováním presumpce neviny obviněného. Byť na konci řízení bude většinou někdo nespokojený s jeho výsledkem, nemusí být frustrovaný a traumatizovaný z procesu, který k němu vedl. A vnímání trestního procesu jako spravedlivého může mít nejen pozitivní účinky na jeho účastníky, ale může také (postupem času) přispět k přijetí výsledku řízení.

K uvědomování si těchto principů mě vedou i jednání s nestátními aktéry. Při zastupování obětí sexuálního zneužívání v církevním prostředí se ze strany římskokatolické církve setkávám s různými přístupy. Když jsou její představitelé otevření, empatičtí a nezahledění do důležitosti svých vlastních funkcí, naslouchají všem zúčastněným, pomáhají pojmenovat nepříjemné skutečnosti, spolupracují se světskou spravedlností, hledají cesty nápravy vzniklých křivd a přijímají opatření pro předcházení budoucím průšvihům. V takovém kontextu roste šance na uzdravení oběti i nápravu pachatele. Byť je takový postup náročnější osobnostně (vyžaduje pokoru a upozadění vlastního ega), představuje výrazné časové, emoční i finanční úspory pro všechny zúčastněné.

Zároveň se však setkávám s nevstřícným nebo až agresivním přístupem vůči obětem. Ty jsou označovány za nedůvěryhodné, je na ně vytahována kdejaká špína (klidně i zjevně vylhaná), jsou se svými žádostmi posílány od čerta k ďáblu, informace o jejich intimnostech získávají zcela nepříslušní lidé a celkově je jim ztěžován přístup k informacím a ke spravedlnosti. Takové nastavení samozřejmě vede k další traumatizaci obětí. V některých případech je odradí od toho, aby po církvi cokoliv chtěly, v jiných je utvrdí v jejich boji. Kromě ztráty času a všeobecné frustrace proto tento přístup může vést k podstatně vyšším finančním a reputačním nákladům nejen pro oběti a jejich rodiny, ale i pro církev. Protože s narůstající délkou procesu rostou i požadavky obětí a nároky, jež budou chtít uplatňovat po těch, kteří pochybili.

Proměna smýšlení

Domnívám se, že pokud chceme smysluplně přistupovat k sexuálnímu násilí v naší společnosti, neměli bychom se v prvé řadě zaměřovat na změny právních norem, ale na proměnu smýšlení těch, kteří je uvádějí v život. Ke kýžené proměně může přispět především otevřenost životním příběhům a potřebám obětí i podezřelých. Teprve na základě vhledu do jejich situace jsme schopni hledat postupy, které budou odpovídat specifickým potřebám obětí, právu obviněných na spravedlivý proces i zájmům společnosti jako celku.

Uznávám, že takový přístup není snadný. Předpokládá osobní angažovanost jednotlivce. Vyžaduje snahu problémy řešit, ne se jich co nejefektivnějším způsobem zbavovat. Politickým představitelům pak neumožňuje sbírání bodů za jednoduchá gesta jako uzákonění nového trestného činu nebo odmítnutí konceptu genderu, ale nutí je k podpoře škály měkkých opatření, jejichž výsledky se dostaví až po delší době. Inspirativní v tomto ohledu mohou být například o opatření, která jsou popsána v Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí a v dokumentech, které na ni navazují.

Vím, že proměna smýšlení bolí. Oceňuji proto všechny aktéry, kteří se na tuto cestu změny vydali. A jsem vděčný, že se ve své praxi mohu setkávat stále s dalšími z nich.

Autor je advokát a odborný asistent na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte