Matyáš Zrno

Předsedou srbského parlamentu stal Tomislav Nikolić – úřadující šéf jeho nejsilnější formace, Srbské radikální strany.

Bělehrad nenese přímou odpovědnost za masakry ve Srebrenici. Vyhne se tak reparacím, ale i reflexi své vlastní role během války.

Může za to Kosovo? Tato otázka jako by interpretovala výsledek srbských voleb.

Představte si, že se v České republice přijímá nová ústava. A podpoří ji všichni – od ODS přes ČSSD, lidovce a zelené až po komunisty i neblahé paměti sládkovce. Tak něco podobného se stalo v Srbsku.

Bosnu a Hercegovinu prvního října ji čekají parlamentní a prezidentské volby, už páté od dohody v americkém Daytonu a konce války v závěru roku 1995.

Večer 21. května slavili Černohorci po svém – střelbou z pušek, samopalů a pistolí. Nový stát ale vzniká na balkánské poměry nezvykle mírně, dokonce bez jediné rvačky.

„Ratko Mladić je úplně sám, a je tedy jen technická otázka, kdy bude odhaleno místo, na kterém se skrývá.“ Tak okomentoval srbský premiér Vojislav Koštunica fakt, že Srbsko opět (už pošesté) nesplnilo lhůtu Evropské unie pro zatčení bývalého velitele armády bosenských Srbů.

Byl premiérem, pak prezidentem a potom zase premiérem. Byl Miloševićovým příznivcem i protivníkem. Byl zuřivým odpůrcem nezávislé Černé Hory a přitom nejspíše právě on vstoupí do dějin jako obnovitel její staleté státnosti.

Slobodan Milosević leží pohřben na zahradě domku v rodném Požarevaci, ale s jeho dědictvím se Srbové budou potýkat ještě dlouho. Leccos naznačuje i postoj menšinové vlády, jejíž parlamentní osud závisí na podpoře Miloševićových socialistů.

Slobodan Milošević opět jednou – a naposled – překvapil. Nespáchal sebevraždu jako jeho matka, otec a strýc. Nezahynul hrdinskou smrtí, kterou by se zapsal do srbských junáckých příběhů.

Sobotní smrt Slobodana Miloseviće nebyla jedinou smrtí, která minulý týden postihla mezinárodní soudní tribunál v Haagu. V pondělí se ve své cele oběsil Milan Babić, v 90. letech lídr vzbouřených chorvatských Srbů a prezident tzv. Republiky srbská Krajina.

„Dejte nám Mladiće, nebo se rozlučte s cestou do Bruselu!“ Takhle ostře to srbským předákům řekl evropský komisař pro rozšíření Oli Rehn. Balkánské státy mají zkrátka smůlu na generály, kteří jim prokazují medvědí službu.

Klid a prosperita v Evropě nejsou možné bez klidu na Balkáně, zní jedna známá poučka. Přitom ještě před několika lety se ostřelovaly sarajevské ulice, pak vypalovaly domy v Kosovu a pak padaly bomby na Bělehrad.

Dva tisíce děl, minometů a raketometů zahájilo palbu 4. srpna 1995 ve tři hodiny v noci. V pět hodin vyrazily do útoku stovky tanků a 80 000 mužů prvního sledu. Dalších 120 000 vojáků bylo připraveno ve druhém a třetím sledu. Armáda krajinských Srbů se proti takové převaze nezmohla na odpor. Vojáky zachvátila panika, opouštěli pozice a snažili se zachránit své rodiny. Do tří dnů bylo dobojováno. Takzvaná Republika srbská Krajina (RSK), vyhlášená na jedné třetině chorvatského území, přestala existovat. 200 000 Srbů v dlouhých kolonách prchalo přes hranice do Bosny a dále do Srbska. Stovky civilistů zemřely. 20 000 domů chorvatští vojáci vypálili. Mnohasetleté srbské osídlení Krajiny přestalo existovat během čtyř dnů.