Emílie Harantová

Model klasické rodiny se v Irsku po staletí neměnil: sedřená matka s hejnem dětí jako stupínky, která o sobotách vysedává do noci u krbu, aby byla vzhůru, až se manžel s již dospělými syny vrátí z hospody.

Rakousko jako by nikdy opravdu nevybočilo z rytmu císařského valčíku: tančilo ho jak při příchodu Hitlera v roce 1938, tak při vítání Rusů o sedm let později. Výjimkou bylo možná jen krátké údobí po rozpadu monarchie, kdy Rakušané museli hledat národní i hospodářskou identitu.

Žena, která na jaře převezme křeslo švédské premiérky, bude mezi svými dalšími čtrnácti kolegy v Evropské unii výjimkou. Nejen pro své pohlaví, ale i věkem: ve svých 38 letech bude Mona Sahlinová suverénně nejmladší hlavou vlády v Unii.

Se jménem belgického politika Willyho Claese se donedávna pojily pouze superlativy: tento socialista, který působil na různých úrovních v mnoha belgických kabinetech, byl považován za silnou politickou osobnost s mimořádnými diplomatickými schopnostmi.

Rakousko platilo po celou poválečnou éru za ostrov stability, v němž tak trochu přežívaly staré dobré jistoty někdejší monarchie. U vlády se mírumilovně střídaly dvě strany, hospodářství prosperovalo a sociální vymoženosti byly téměř socialistické.

Finské parlamentní volby, které proběhly minulou neděli, jen potvrdily celkový skandinávský trend: po čtyřletém experimentu s centristicko-konzervativní vládou se i země tisíce jezer vrátila k sociálním demokratům.