Egon Lánský

Dobře si pamatuji, jak jsem v září loňského roku na mezinárodní konferenci o životním prostředí v Sofii poslouchal lákavá slova jistého člena československé vládní delegace, který mi houdl do ucha, že by mohl zařídit, abych se přijel do Československa podívat, nejdříve alespoň jako turista, když ne jako novinář.

V nedávnych dňoch sme mohli sledovať fascinujúcu hru, v ktorej kombinácia politiky a hospodárstva v snahe o kompromis nakoniec takmer vybočila od diplomacie a trhových argumentov až k takmer trhovníckym praktikám.

Takovým titulkem označil západoněmecký kulturně politický týdeník Die Zeit volební kampaň Strany demokratického socialismu, jinak staré známé Honeckerovy Jednotné socialistické strany, jadrnou češtinou zvanou komunisti.

Keď sa pred pár týždňami v Japonsku konala korunovácia nového cisára, bola to zriedkavá príležitosť povedať čosi o krajine, z ktorej by sme si práve v týchto časoch mohli vziať pár príkladov.

S ročním odstupem, při ohlédnutí se na slavný rok pádu evropského komunismu, si člověk teprve v plné míře uvědomí, jak se nakonec přece jen potvrdila dominová teorie, podle níž s pádem jediné kostky v politickém systému postupně padnou všechny.

Európské spoločenstvo rešpektujú zatiaľ predovšetkým ako hospodársku autoritu. O Rade Európy sa hovorí málo paradoxne práve preto, že jej autorita je taká samozrejmá.

Uprostřed víru domácích událostí jsme si v Československu nedávno téměř nevšimli, že se v Římě uskutečnilo rokování Evropského společenství na nejvyšší úrovni.

V čase, keď sa naša politická revolúcia začína dostávať do závozu a my, oslepení perspektívami Európy a sveta našich predstáv, sa čoraz viac zahlcujeme nesvetovými problémami domácej výroby, brániacimi nám akosi "zgruntu" sa pustiť do riešenia problémov skutočných, stojí za to zdvihnúť na chvíľu zrak a poučiť sa od tých, do spoločenstva ktorých by sme tak radi patrili napriek tomu, že si cestu doň nijako neuľahčujeme.

Schylovalo se k tomu již delší čas a dnes ani zahraniční přátelé, ani domácí politici netají, že Jugoslávii, jak jsme ji po léta znali, je odzvoněno. Koncem týdne sice federální parlament odložil diskusi o budoucím politickém uspořádání země po Novém roce, a tím o pár měsíců prodloužil její agónii, málokdo však věří, že se stát v jeho dnešní podobě zachrání.

Emília Boldišová, ktorá sa v 38.čísle Literárneho týždenníka (21/09) zhovára s Jozefom Šrámekom, podpredsedom Svetového kongresu Slovákov, sa na rozhovor očividne dobre pripravila.

Nemecká demokratická republika prestala existovať, ale svet sa ešte dlho bude musieť zaoberať dedičstvom, ktoré svetu zanechala. Neide iba o špiónov, ktorí sa ešte dnes (s úlohami bohvie od koho) potulujú po celom Nemecku.

Tvrdit v situaci tak dramatické, jakou v souvislosti s nedostatkem ropných výrobků právě prožíváme, že žádná ropná krize neexistuje, se může zdát přinejmenším provokativní.

Komunizmu v modernom svete pšenica veľmi nekvitne, okrem možno na Balkáne. Ale hodnotiac výsledky nedávneho zjazdu víťazných bulharských komunistov natískajú sa mi nevdojak čerstvé paralely s československými.

Jsem jedním z těch, kdo naléhají, aby naše hospodářské reformy byly co nejrychlejší a nejradikálnější. Domnívám se totiž, že tak to bude nejzdravější pro stát i pro občana. Nadto i nejrychlejší reforma potrvá roky, než přinese výsledky. Její sociální účinky by měli nést všichni občané solidárně.