Čestmír Lang

Po Německu putuje výstava originálů výtvarných návrhů obálek týdeníku Der Spiegel. Letos totiž uplyne padesát let od chvíle, kdy nejvlivnější německý magazín vsadil na titulní stranu coby provokativní a ironický poutač potenciálních čtenářů.
Podle slov šéfgrafika Stefana Kiefera může výtvarně nápaditá a současně dobře načasovaná obálka přinést zvýšení nákladu až o 15 procent, což v případě Spiegelu znamená 150 000 exemplářů anebo 450 000 eur navíc. Na výtvarných návrzích titulních stran časopisu pracovala v minulosti řada světově známých umělců, jako například Joseph Beuys, francouzský existencialistický malíř Bernard Buffet nebo v USA známý neosurrealista Rafal Olbinski. Neúspěšně Der Spiegel přesvědčoval ke spolupráci protagonisty pop-artu Andyho Warhola a Claese Oldenburga. Až v poslední době jsou obálky týdeníku koncipovány spíše ve stylu výtvarně méně nápaditého malířského hyperrealismu. Nicméně i zde může zjevná nebo skrytější ironie slavit překvapivé úspěchy.

„Žádné umění bez opojení.“ Tato teze Jeana Dubuffeta, pravděpodobně nejvýznamnějšího francouzského umělce druhé poloviny 20. století, zdobí vstup výstavy Dubuffet a art brut v düsseldorfském Kunstpalastu. Její kurátor, ředitel muzea Jean-Hubert Martin je etnolog a nekonvenční historik umění, který jako jeden z mála neuznává bariéry mezi uměním Západu a třetího světa, mezi etablovanou modernou a tvorbou autodidaktů.

Socialistka a revolucionářka Rosa Luxemburgová se krátce po svém zavraždění pravicovými bojůvkami v Berlíně roku 1919 stala jednou z ikon mezinárodního levicového hnutí. V roce 1926 jí postavila sociálnědemokratická vláda výmarské republiky pomník, který byl ovšem po nástupu Hitlera k moci rychle srovnán se zemí. Nyní, o sedmdesát let později, se na východoberlínském náměstí nesoucím její jméno objeví nový, tentokrát velmi civilní monument. Za toto na německé poměry velmi překvapivé rozhodnutí vděčí obyvatelé Berlína konstelaci v Senátu, kde je od roku 2001 u moci koalice sociálních demokratů a postkomunistické strany PDS. Staronoví komunisté si totiž zřízení pomníku vymínili jako jednu z podmínek koaliční smlouvy.