Ranní postřeh Tomáše Brolíka: Na jednáních o budoucnosti Evropy nesedí Východ. A měl by vůbec?

Na všech fotkách, kde se ukrajinský prezident Zelenskyj objímá a mužně si tiskne ruce s evropskými partnery, je z pohledu naší části kontinentu zajímavé taky to, kdo ti partneři zpravidla jsou. Francouzi, Britové, Němci. Chybí tam někdo takříkajíc od nás.

Pokud platí, že na Ukrajině se rozhoduje o budoucnosti Evropy (v nějakém ohledu určitě platí), tak to není úplně uklidňující pohled. Jakýkoliv ruský úspěch bude v Praze nebo Bukurešti pociťovaný jinak, to jest hůř, než třeba v Paříži. Pokud se na jednáních nepřímo debatuje i o uspořádání východní Evropy, není úplně složité si představit, s jakou empatií západní Evropané na mapu hledí: s nulovou jako vždycky, k tomuhle nesrozumitelnému shluku zaostalých národů, jejichž smysl je pochybný, zato vzájemná nenávist či aspoň nedůvěra ohromná.

Nad čímž je možné se naštvat. Asi ne na Ukrajince, ti nemají moc času na zdvořilostní pozvánky, jednají tak, jak se jim to v daný moment zdá nejefektivnější. Tak tedy na Zápaďany. Pořád je to stejné. Proč se pořádně nebavíte alespoň s těmi Poláky, které beztak k podpoře válčící Ukrajiny potřebujete, geograficky přinejmenším.

Na máločem panuje v Polsku politická shoda - ale na tom, že je třeba oznámit světu (a nenáviděnému Rusku), že v případném mírovém kontingentu na Ukrajině nebude ani jeden polský voják, na tom ano. Polsko slibuje “logistickou podporu”, což je při pohledu na mapu podobný závazek, jako že obyvatelé prvního patra domu slibují neblokovat svými auty nástupní plochu hasičských vozidel. Nový polský prezident Karol Nawrocki na Ukrajince dští zášť a zalíbila se mu americká móda vytýkat jim, že málo děkují a jsou málo vděční. (Děkují vcelku dost, Zelenskyj znovu poděkoval a pozval Nawrockého do Kyjeva.)