Vyčítám si, že jsem se rozhodl stát rodičem, přesto chci být co nejlepší táta

Mám dvě děti (5 a 7 let), ale vyčítám si, že jsem se rozhodl stát rodičem. Hlavními důvody jsou:

1. Klimatická krize: Vědět před osmi lety, co vím dnes, tak bych děti nikdy neměl.
2. Osobnostní nekompatibilita: Jsem netrpělivý, silný introvert, chci mít věci pod kontrolou, preferuji rutinu, potřebuji trávit spoustu času sám. Velmi se strachuji o lidi kolem sebe a cítím za ně obrovskou zodpovědnost. Rodičovství je vůči tomu dokonalou antitezí.
3. Zbytečnost: Rodičovství mi nenaplňuje žádnou emoční, biologickou, sociální ani duchovní potřebu, nevidím v něm smysl pro sebe, ani pro svět. Nejhorší je, že tyto pocity jsou konstantní. Nevzpomínám si, že by mě rodičovství někdy bavilo nebo že bych zažil období, kdy bych si řekl: „Tohle je super, vybral bych si to znovu.“ Nepamatuji si den věnovaný rodičovství, který bych zhodnotil jako lepší proto, že zahrnoval rodičovství.

Děti jsem měl bez nátlaku, nikdo mě nenutil ani nemanipuloval. Zároveň jsem se na to nikdy nevázal, nebral jsem to jako budoucí smysl života ani jsem o sobě jako o rodiči moc nepřemýšlel. Děti jsem měl proto, že jsem je mít mohl a všichni kolem mě to měli stejně. Nikdy se kolem mě nemluvilo o tom, že člověk děti mít nemusí, pokud je mít může. A možná jsem také uvěřil okřídlenému „s vlastními dětmi to bude jiné“, i když předtím jsem čas strávený s dětmi, například s mladšími příbuznými, nikdy nevyhledával.