Ostrov jako odkladiště

Je pátek a v New Yorku zavřeli školy kvůli sněhu, je to v posledních třech týdnech už podruhé. Odpoledne jdeme se synem bobovat do parku Carla Schurze (s Bartem a jeho šestiletými dvojčaty a s Jeffem a jeho synem Judou). Z vrcholku jediného svahu, na kterém do sebe s radostným povykem najíždí polovina dětí a dospělých z naší čtvrti, je vidět neklidnou řeku East River, několik mostů, severní špičku Rooseveltova ostrova a také Wardův ostrov s monumentální pyramidovou stavbou psychiatrické léčebny. Nejblíž k nám leží malý ostrůvek, který ani nenajdete na mapě a který, jak tvrdí Bart s Jeffem, má soukromého majitele. Na jeho špičce je prý umístěna fontána, která jednou do roka vystříkne trochu vody. Přímo u paty návrší, na devadesáté východní ulici je také molo, u kterého staví loď, která vás doveze do Queens nebo do Bronxu. Z osmdesáté šesté ulice dřív odplouval parník na Rooseveltův ostrov, ale to už je dávno. Tehdy se ještě ostrov jmenoval Welfare Island (Sociální ostrov), ale většina lidí mu říkala podle původního majitele Blackwellův. Patřil městu New York a sloužil jako odkladiště zbloudilých, chudých a nemocných.

Novostavby, které se dnes tyčí na tom úzkém pruhu země mezi Manhattanem a Queens, nechal v padesátých a šedesátých letech vybudovat projektant Robert Moses. Obyvatelé ostrova dojíždějí na pevninu visutou lanovkou nebo metrem. Jsou v samém centru města, ale zároveň odevšud podivně odříznutí. Vydávají si dokonce vlastní noviny. Navzdory tomu, že tu mají všechno, co může člověk potřebovat (samoobsluhu, kadeřnictví, několik restaurací, kavárnu Starbucks a kostel), působí místo opuštěným a tísnivým dojmem i na toho, kdo nezná jeho minulost. Snad je to tím, že na prázdných prostranstvích mezi budovami ve dne v noci fičí vítr.

Z původní zástavby tu zůstal jen maják, ruiny novogotické nemocnice na jižní straně ostrova, kaple Dobrého pastýře (kdysi patřila k vězení) a jeden z šesti nejstarších dochovaných domů v New Yorku - Blackwell Cottage. Dřevěná stavba z roku 1796 byla letním sídlem rodiny Blackwellů, která na ostrově farmařila, ale jinak bydlela v mnohem honosnějším domě na protějším břehu v Queens.

Poté, co Blackwellovi ostrov v 20. letech 19. století prodali městu, tu v rychlém sledu vyrostlo: vězení, nemocnice pro duševně choré, pracovní nápravné zařízení, chudobinec, nemocnice pro pacienty s pohlavními chorobami a nemocnice pro lidi nakažené neštovicemi. Při různých epidemiích byly navíc na ostrově postaveny stany, do kterých se provizorně ukládali nemocní. Fungovala tu i první newyorská patologická laboratoř. V roce 1872 se tu nacházelo celkem 11 institucí, jedna smutnější než druhá. Ale zdaleka nejhorší jméno mezi nimi si získala psychiatrická léčebna.

V polovině 19. století budily duševní nemoci živý zájem. Existovaly ústavy, kde se zuřivci ukazovali návštěvníkům za peníze a články o bizarních projevech šílenců chovaných na ostrově prý patřily k oblíbenému novinovému čtení Newyorčanů. Komplex léčebny, který se pyšnil rotundou se slavným „plovoucím“ schodištěm nebyl nikdy úplně dostavěn a jeho kapacita zdaleka nestačila pojmout příval pacientů. Podle toho asi vypadala i péče. Strašidelné zvěsti o nelidských podmínkách a týrání chovanců, na které běžně pomáhali dohlížet vězni, prosakovaly na veřejnost a v roce 1887 je v reportáži pro noviny New York World potvrdila první americká ženská reportérka Nellie Bly. Předstírala šílenství, oklamala lékaře a nechala se na deset dní zavřít do ústavu. Její článek, ve kterém popisuje hlad, zimu, neodborné chování personálu a násilí, způsobil skandál a po několika kontrolách a zřejmě neúspěšných pokusech o zlepšení, byla léčebna o sedm let později zavřena a přestěhována do nové budovy na Wardově ostrově. Také Charles Dickens, který léčebnu při své americké cestě navštívil, si z ní neodnesl nejlepší dojem. Ve svých poznámkách píše o „duchu šílenství,“ o „nahé ošklivosti a hrůze,“ o „příšerném davu, který zaplňoval sály a chodby, a který mne šokoval tak, že jsem svůj pobyt zkrátil na nejmenší možnou míru a odmítl jsem navšívit tu část budovy, kde jsou pod přísným dohledem chováni zuřiví a násilní pacienti.“

Zasněžený svah v Carl Schurz parku, na kterém bobujeme, na chvíli ozáří slunce, ale hned v zápětí se skoro setmí a z nebe se vysype neuvěřitelné množství sněhu. Na chvíli nás odřízne od okolního světa. Ty tam jsou mosty, protější břeh, i Rooseveltův ostrov s majákem, který se odtud jindy zdá být tak blízko. Ten maják je z šedivého kamene, který v devatenáctém století přímo na ostrově lámali vězni v pruhovaných mundůrech. Lom už je také dávno pryč, ale něco z pochmurné atmosféry přetrvává.

Foto: Jiří Zavadil