Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Poznámky z New Yorku

Americký přelud

Výstava Americká žena – formování národní identity klame názvem. Návštěvník se o skutečné americké ženě nedozví nic, ale zato si osvěží spoustu hluboko zažitých klišé. Přiznávají to i tvůrci výstavy, když v samém závěru v jednom z komentářů píší, že svět, který tu předvádějí, se týká daleko více fantazií a utkvělých představ módních návrhářů a médií, nežli samotných žen. Název, který by téhle výstavě opravdu seděl, je Americký přelud: historie ženské módy mezi lety 1890 – 1940.

Metropolitnímu muzeu v New Yorku, na které jinak nedám dopustit, tentokrát asi nešlo o to objevit něco zajímavého o identitě americké ženy, ale spíš presentovat sbírku historických kostýmů Brooklynského muzea, která se nedávno stala součástí Met, a hlavně přilákat pozornost médií. Což se podařilo.

Den před otevřením výstavy, se totiž v muzeu konal výroční galavečer, tentokrát zasvěcený „Americké ženě“ - chápej: módě. V kreacích předních návrhářů se tu musel ukázat každý, ale opravdu úplně každý, kdo v místním veřejném životě něco znamená. Bylo to defilé přeludů, a kdyby hvězdy nepodléhaly pokušení nastrčených mikrofonů, byla by iluze ještě skvělejší. Rozpor mezi sofistikovaným vzhledem a žoviálními hloupostmi, které celebrity novinářům vykládaly, dojem poněkud kazil. Nicméně účel byl splněn a návštěvníci se na Americkou ženu jen hrnou. Co je tu tedy k vidění?

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

V první místnosti jsou figuriny v dobových kostýmech rozmístěné kolem stěn s namalovanými krby a květinami. Hraje jemná hudba, ze stropu visí křišťálový lustr. Nacházíme se v salonu z konce 19. století. Obyvatelkami těchto salonů byly takzvané „Dědičky.“ Byly produktem zlatých let americké ekonomiky, kdy mohl každý trochu šikovný a dostatečně bezohledný podnikavec vydělat miliony. Dcery a ženy zbohatlíků cestovaly do Evropy a šaty pařížských návrhářů z nich měly udělat dámy.

Na konci 19. století se také začal formovat typ přeludu, který bývá nazýván prvním skutečně americkým ideálem ženy: takzvaná „Gibsonka“ (Gibson girl). Byla výmyslem vlivného satirického kreslíře Charlese Dana Gibsona. Tahle „nová žena,“ se prý ráda věnovala sportu. Těžko říct, jak to dokázala, v korzetu a s vlasy vyčesanými do mohutného secesního drdolu. Měla mít dlouhý krk a štíhlý pas, výrazná ňadra a boky. Byla do omezené míry nezávislá. Nebála se mužů, naopak, dokázala je vtipně usadit. Dokonce studovala, aby mohla být rovnocennou partnerkou svému muži, ale zásadně se nezajímala o politiku.

Třetím přeludem ženy z přelomu století byla prý „Bohémka“- žena, která se (většinou pasivně) věnovala umění a objevovala svojí sexuální svobodu. Kostýmy figurin, které obývají zšeřelý salon s namalovanými vitrážemi od Tiffanyho, se vyznačují orientální zdobností, smyslností, vyzývavostí. Některé jsou skutečně krásné, je radost se na ně podívat – pokud vás tyhle věci baví.

Předěl představuje místnost věnovaná sufražetkám a ženám, které se zapojily do první světové války, buď přímo v armádě nebo jako zdravotnice. Jsou tu samozřejmě také figuríny a na zdech se navíc promítají záznamy z pochodů sufražetek. První byl v New Yorku v roce 1910. O pozadí celého zápasu a o mnoha kontroverzích, které ho provázely (některé přední feministky odmítaly redukovat otázku rovnoprávnosti pohlaví na právo volit) se nic nedozvíme. Ani o mnohem zásadnějším a nebezpečnějším (aktivisté byli běžně zavíráni do vězení) boji za právo na svobodné mateřství – rozuměj plánované rodičovství. Místo toho se dozvíme, že feministky nosily sukně a ozdoby, a že chtěly být uznány politickými subjekty nikoli „navzdory a kvůli svojí sexualitě.“ Jako by to spolu nějak souviselo.

Poslední zastávku v nenápadité přehlídce tvoří samozřejmě přeludy stříbrného plátna: 30. a 40. léta. Opět lesklé večerní toalety a opět většinou z Paříže. Podle módních domů, které jsou na výstavě zastoupeny, by se zdálo, že americká žena byla výlučně výmyslem francouzských návrhářů. Asi to tak vy jistém smyslu bylo. Řečeno slovy jednoho z nich, Charlese Wortha, měly totiž Američanky „víru, postavu a franky“ (v angličtině to zní vtipněji: faith, figure and francs). Víru ve francouzské návrháře, postavu, která se dala zformovat, a franky na zaplacení účtů.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].