Na cestě Evropou s uprchlíky: Pochod k trajektu do Atén
 
_JRS1160 První je cesta přes Lesbos • Autor: Milan Jaroš

„Kde je tady policejní stanice?“ ptá se asi čtyřicetiletý muž, který si zrovna suší triko na drátěném plotu poblíž moře a trhá lepicí páskou omotané igelitové pouzdro, ve kterém má schované peníze. V nadšení při shánění policie by mohl soutěžit, pokud by někdy taková soutěž byla. Připlul z protějšího Turecka sotva před deseti minutami a říká, že je ze Sýrie. Skoro všichni to říkají. Nebo z Afghánistánu.

I do nízkého člunu jeho skupiny se během dvouhodinové plavby nabrala voda. Není ale moc času, a tak do poslední nitě mokré kalhoty neřeší a nevybaluje ani promočený batoh, jehož velikost vypadá spíš na nedělní výlet než dlouhou cestu přes kontinent. V něm má náhradní oblečení, fotky své rodiny, která zatím kvůli riskantní cestě zůstala v Sýrii, a datle. Ty mají s sebou skoro všichni, jsou totiž dobře zabalené a hlavně výživné, takže na cestě nasytí.

Reklama
Reklama

Čtyřicet spolucestujících z člunu zná jen krátce, přidal se k nim před během cesty z Istanbulu. Teď ale společně plánují cestu dál. Chtějí se nechat rychle registrovat na policii, protože už vědí, že jen s registrací si mohou koupit jízdenku na trajekt do Atén.

Pákistán mapa 0104
Autor: Respekt

Skupina nemá žádnou mapu ani neví, kudy přesně jít. Od moře ale zatím vede jen jedna cesta - do prudkého kopce nahoru k hlavní silnici. Hned za pláží se jde kolem svezené hromady vyhozených plovacích vest, které tihle promočení návštěvníci ostrova hned po doplutí odhazují na plážích. Tisíce jich tam stále ještě leží, lidé z vesnice už je nesbírají. Přibývají příliš rychle.

uprchlici, calais, francie, srpen 2015
Calais • Autor: Matěj Stránský
EXODUS
Prohlédněte si speciál Respektu o uprchlické krizi, v rámci něhož odemykáme reportáže, komentáře a další tematické texty jako náš příspěvek k lepší orientaci české společnosti.

Dál se úzká asfaltka klikatí vzhůru v ostrých serpentinách. Je přes třicet stupňů a kolem cesty rostou jen keře, kde se lze během chůze stěží schovat. Kdo to chce udělat, musí si sednout na asfalt. Na to je ale ještě brzy. Chodci se teprve tady dozvídají, že do hlavního města ostrova, odkud vyplouvá trajekt do Athén, je to nějakých čtyřicet kilometrů.

Na cestu vzhůru se napojují další skupinky běženců, které připluly na jiná místa na pobřeží. Postupně jde tedy vzhůru souvislý proud lidí s malým, třeba minutovými rozestupy.

Desítky mužů nebo i žen nesou v náručí malé děti, na zádech nebo jen tak v rukách mají mořskou vodou stále nasáklé batohy, a už teď zhluboka oddechují.

Nahoře na hlavní silnici je několik provizorních prodejen s vodou, ovocem a sušenkami. Místní je nabízejí rovnou z odstavených aut, cena je jen mírně vyšší než v obchodě. Pochod se na chvíli zastavuje, skoro všichni váhají, jestli odtud nejede nějaký autobus nebo se nepokusí něco stopnout. Občasná projíždějící auta místních nebo turistů ale běžence neberou. Pokud by jel autobus, nevzal by je také: podle řeckých pravidel musí mít uprchlíci napřed vyřízenou policejní registraci.

Exodus Lesbos 2015
První je cesta přes Lesbos • Autor: Milan Jaroš

Euforie z hladkého připlutí přes mořskou úžinu už je ta tam. Cesta je úmorná a dlouhá, naděje na svezení minimální. Auto s aktivisty z Izraele sem přivezlo desítky spacích pytlů a balíky vody. Kdo se nedostane včas do města, bude obojí potřebovat. Když vše rozdají, naberou několik šťastlivců, některé další svezou novináři.

Někdo šlape celých čtyřicet kilometrů až do správního střediska ostrova Lesbos, města Mytilini. Jiní se zastavují asi v třetině cesty ve městečku  Mantamados a dělají dobře. Lékaři bez hranic sem začali posílat autobusy, aby uprchlíkům cestu zkrátili.

Není jasné, proč nejezdí ještě dál do míst, kde Syřané, Afghánci a občas někdo další vycházejí od moře. I tohle ovšem vypadá jako šlechetná pomoc. V Mantamados se proto hromadí stovky lidí, ale nikdo předem neví, kdy autobusy přijedou.

Neví to ani majitel místního malého bistra. Představuje se jako  Nektarios a snaží se pomoct organizovat nástup do autobusů, pokud přijedou. Kdyby to nedělal, strhla by se pokaždé nepřehledná tlačenice nebezpečná pro děti, které musí rovněž nastoupit.

Exodus Lesbos 2015
První je cesta přes Lesbos • Autor: Milan Jaroš

Když autobusy přijíždějí, dav lidí se po unaveném posedávání a polehávání ve stínu dává opět do pohybu. Nektarios rozdává lístečky na pořadí nástupu a pomáhá udržovat fronty, jež formuje muž s teleskopickou tyčí, který s autobusy přijel. Po asi hodině skutečně šest přistavených dálkových autobusů s temnými skly a vysokými sedačkami dokáže většinu čekajících nabrat. Pro zbytek se vrátí, dozvídá se Nektarios a kroutí hlavou na znamení, že nic není jisté.

Ti, co se nevešli, zamíří do jeho bistra a kupují si sendviče, ale většina si opět sedá na zem a unaveně čekají. „Problém není ani tak s tím, že je těch lidí hodně,“ obhlíží přítomné Nektarios. „Problémem jsou odpadky, co tu zůstávají. Potřebovali bychom od vlády pomoct, to se ale neděje.“

Mnozí čekat nevydrželi a vyrážejí dál na cestu. Stmívá se, teplota klesá mírně pod dvacítku, od moře vane vítr. Někteří budou pochodovat celou noc.

 

Na cestě Evropou s uprchlíky

Deník reportéra Marka Švehly a fotografa Milana Jaroše

  1. Co člun, to milion pro mafii • 14. září 2015
  2. Pochod k trajektu do Atén • 15. září 2015
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte