Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika

Jean-Yves Le Drian: Musíme dosáhnout skutečné evropské svrchovanosti

French Defence Minister Jean-Yves Le Drian arrives to attend a meeting about blasts in Brussels at…
Jean-Yves Le Drian • Autor: REUTERS

Francouzský ministr pro Evropu a zahraniční věci Jean-Yves Le Drian je téměř o dvě generace starší než jeho český protějšek Tomáš Petříček, společně se ale potkávají v zájmu o svobodu a lidská práva. Petříčka zajímají coby mladého sociálního demokrata se zahraniční zkušeností, Le Driana jakožto zástupce nepoddajných Bretonců, kteří vzdorovali už Římanům. Le Drian se narodil v Bretani do dělnické rodiny, později tu vystudoval, dělal socialistického starostu i šéfa vlivné regionální rady. Do Prahy přijel minulý týden na konferenci o odkazu roku 1989 pořádanou francouzským institutem CEFRES. Pronesl při té příležitosti hlavní projev, jehož nejzajímavější teze vám přinášíme:

 

Reklama
Reklama

Čelíme dnes nebezpečí přepisování dějin v závislosti na přehodnocování národních zájmů a diskurzů.  Četné legendy vystavené na oficiálních pravdách přiživily na našem kontinentu příliš mnoho krvavých rozepří na to, abychom mohli zůstat lhostejní k jejich novému šíření. Navrátit se k ideálům osvícenství v Evropě znamená zachovat v naší společnosti kritické myšlení. Pokud pravda a nepravda mají stejnou váhu, pak slovo pravda ztrácí svůj význam. Z tohoto důvodu požádalo 23 států včetně Francie o vytvoření střediska pro výuku dějin v Evropě. To umožní vést učitele k diskuzi, bránit rasistickým, xenofobním a antisemitským projevům a přispět ke sbližování mezi národy. A možná se díky tomu podaří ukázat, že při respektu k jednotlivým národním dějinám existují i dějiny, které nás spojují, dějiny našeho kontinentu a evropského ducha, jehož jsme dědici a garanty. Naší politickou zodpovědností je vytvořit na základě vašich výzkumných prací sdílenou evropskou paměť, a to v souladu se dvěma principy.

Naše národní příběhy jsou vystaveny na základě vybraných odkazů na minulost. Stejné datum může být napříč evropskými státy vnímáno odlišně. Rok 1968 tak nevyvolává stejné konotace u Francouzů, Čechů či Poláků. A stejně tak rok 1989 - v mysli Francouzů či Němců se objeví na prvním místě pád Berlínské zdi. Toto pochopení našich odlišných národních vzpomínek musí být srdcem evropského projektu. Je nutné, aby si toho všichni Evropané byli vědomi a chápali to. Říci toto neznamená souhlasit s přepisováním či využíváním minulosti. Neznamená to podporovat historický relativismus či revisionismus. Neznamená to ani šířit jednu unifikovanou verzi předepsanou shora. Nejde o to vytvořit jediné dějiny, ale o rozvinutí „evropského historického povědomí“ založeného na přesvědčení, že naše národní dějiny tvoří základ pro společně povědomí Evropanů, konečně sjednocených ve své různorodosti.

Jsem přesvědčen, že evropská paměť by měla umožnit polyfonii vzpomínek národních. Musíme se smířit s rozmanitostí našich vzpomínek, abychom lépe pochopili v čem je tato různorodost stěžejní pro to, čím Evropa je. Jsem přesvědčen, že právě zapojením všech těchto hlasů do společného příběhu, jejž musíme kolektivně tvořit, a vzájemným dialogem můžeme plně pochopit význam roku 1989 pro dějiny Evropanů. Musíme nejprve pochopit, odkud pocházíme, abychom se mohli společně rozhodnout, kam musíme směřovat.


Rok 1989 znamená návrat svobody a svobod, konec totalitního útlaku a útisku jedince, vítězství demokracie a právního státu, jinými slovy zrod státu nikoli utlačujícího, ale chránícího. To je ostatně smyslem evropského projektu, tak jak jej popsal Jean Monnet: „Nepropojujeme státy, sjednocujeme lidi.“

Rok 1989 znamená také opětovné dosažení nezávislosti a suverenity všech zemí, které předtím byly pod sovětskou nadvládou. Revoluce roku 1989 ukončili Brežněvovu doktrínu, čili teorii o omezené suverenitě, jež byla zformulována po okupaci Československa Sovětským svazem a jeho spojenci 21. srpna 1968 a po nadějích vyvolaných Pražským jarem. A bylo to opět v Praze, kde tato doktrína zanikla poté, co zde byla 1. července 1991 rozpuštěna Varšavská smlouva.

Majíce na paměti tuto před 30 lety znovunabytou suverenitu, měli bychom být pozorní k projevům zdrženlivosti, jež se místy objevují právě v souvislosti s pojmem „evropské suverenity“. Chápu, proč země bývalého Východního bloku k národní suverenitě tak lnou, je to drahocenné bohatství, z něhož se v minulosti radovali jen po krátký okamžik.

A konečně svoboda nabytá roku 1989 je svobodou pro celý evropský kontinent. Raději používám termín znovusjednocení Evropy, jež nás sbližuje, než rozšiřování, jež nás oddaluje jeden od druhého. Tato znovunabytá svoboda, tento příběh, jejž jste s odvahou psali vy, Češi, Slováci, Poláci, Maďaři i Rumuni, byl také naším příběhem svobody a dějin, které jste nám vrátili. Svoboda Evropy, včetně té západní, byla omezena podrobeností střední Evropy a sovětským vlivem. Rok 1989 je také koncem rozdělení Evropy podle Jaltské konference. Spíše než o „návrat do Evropy“ šlo o potvrzení geografické, ale také kulturní a tudíž i politické skutečnosti, občas ochotně zakrývané: o jednotu evropského kontinentu.

Takzvaná „východní“ Evropa nikdy neexistovala. Je to umělé označení z dob studené války, nikoli relevantní rozdělení vycházející z dlouhé evropské historie. Díky událostem roku 1989 má Evropa, která byla na dlouhou dobu připravena o důležitou část sebe sama, poprvé příležitost stát se aktivním tvůrcem svých dějin, nikoli pouhým účastníkem. A ti, kteří argumentují tím, že současné Evropě chybí jednota, a odsuzují tak automaticky evropský projekt, se mýlí: jednota našeho kontinentu není abstrakcí, politickým sloganem či intelektuálním sněním, je to konkrétní skutečnost pro všechny evropské občany, kteří každodenně zažívají svobodu pohybu tak draze získanou.

Možná nejtragičtějším dopadem migrační krize roku 2015 je to, že se zavírají hranice, staví se zdi a zpochybňuje se prostor volného pohybu, jenž byl vytvořen Schengenskou dohodou. Neboť Schengen je spolu s eurem a Erasmem, pokud vezmeme příklad i z jiné oblasti, jednou z nejkonkrétnějších a nejviditelnějších ukázek evropského sjednocení. Tyto nabyté výhody jsou nutné a křehké zároveň, stejně jako evropský projekt. Proto tváří v tvář všem prorokům špatných zpráv neváhejme připomínat, co jsme společně dokázali pro naše národy vybudovat.


Horizontem, k němuž různorodé vzpomínky na rok 1989 směřují, je samozřejmě náš společný evropský projekt. Projekt evropského humanismu, který začíná nekompromisní obranou našich hodnot a našich zásad. Je to projekt sociální, hospodářské a fiskální konvergence. Je totiž zcela nezbytné reagovat na deziluzi a překlenovat propasti, které Evropu dělí. Nejsou novou zdí mezi „dvěma Evropami“, které existují vedle sebe v rámci Evropské unie. Nerovnosti, populistické svody, ztráta smyslu a záchytných bodů jsou ve skutečnosti výzvami, které sdílíme my všichni. Musíme je chápat jako společné výzvy.

Tento projekt je ve vztahu k přílišnému rozmachu globalizace a výzvám mezinárodní konkurence projektem evropské síly ve službách našich národů. Více než kdy dříve život naší planety řídí mezinárodní chaos a hrubá vyjádření mocenských vztahů. Evropa stojí před volbou: strpět to a riskovat, že si nechá diktovat, co má dělat, nebo se prosadit a trvat v zájmu své identity a svých zásad na svém. Bez váhání volím druhou možnost. A jak toho dosáhneme? Tím, že se Evropa stane tvůrcem svého osudu.

Za těchto okolností musím připomenout, co je beztak zjevné: z dlouhodobého hlediska tento projekt nedokážeme úspěšně realizovat, pokud nebudeme schopni zajistit svoji bezpečnost. Proto si myslím, že si nemůžeme připomínat rok 1989, kdy se Evropa znovu sjednotila na demokratických zásadách a humanistických hodnotách, aniž bychom si vzpomněli také na rok 1990 a přijetí Pařížské charty pro novou Evropu. O co tehdy šlo? O vybudování evropské kolektivní bezpečnosti uplatněním deseti zásad přijatých v roce 1975 v Helsinkách.

Avšak tato ambice vybudovat evropskou kolektivní bezpečnost, která byla tak živá na počátku devadesátých let, se postupně vytrácela. Pozvolna jsme přihlíželi tomu, jak mizí to, co přispívalo k vytvoření bezpečnostní struktury. Vzniklo nebezpečné vakuum, kvůli němuž na našem kontinentu znovu hrozí konflikt, ať již náhodný, či úmyslný. Množící se vojenské incidenty to dokládají. Máme-li být věrní slibům z roku 89, musíme se chtít dostat z této nestability, tedy chtít tato rizika omezit. Od dob konfliktu v bývalé Jugoslávii, který Evropanům ukázal, jakou nesou odpovědnost za zaručení bezpečnosti kontinentu, se objevily další hrozby – a nemám na mysli jen extrémně násilné teroristické činy. Do Evropy se znovu vrátila válka: nejprve do Gruzie a pak na Ukrajinu. Na půdě jednoho z evropských velkoměst došlo k použití chemických zbraní. Kyberútoky měly podrývat a ohrožovat samé základy našich demokracií, našich volebních postupů a našich veřejných debat.

Zdá se, že někteří se s tím smířili. Ale my, Evropané, po strašlivých dramatech, která na našem kontinentě šířila zkázu po celé 20. století, my se s tím smířit nemůžeme. To je také důvod, proč se nechceme spokojit se statem quo ve vztahu k Rusku, jehož agresivní počínání již deset let narušuje naše strategické prostředí. Co tedy potřebujeme k tomu, abychom zajistili svou bezpečnost a vrátili se ke slibům z listopadu 1990?

Vím, že odpověď, kterou zde často slýcháme, je, že především potřebujeme transatlantické vazby. I my, Francouzi, je chceme zachovat, i my je potřebujeme, politicky, vojensky, strategicky. To nám ale nebrání, abychom o jejich dalším vývoji uvažovali prozíravě a abychom z toho vyvodili všechny důsledky. Každý chápe, že časy, kdy Evropa mohla péči o svoji bezpečnost plně svěřit ostatním a spoléhat se výhradně na ně, už minuly. A tento posun nenastal až zvolením prezidenta Trumpa. Podmínkou silného a důvěryhodného transatlantického svazku je to, co v Evropě nazýváme strategickou autonomií, což je pojem, který se přesně překrývá s pojmem sdílení zátěže.

Také potřebujeme, aby NATO zůstalo tím, čím se po roce 89 stalo pro každého z nás: silou stability. Proto také Francie chtěla zahájit diskusi o potížích, které Severoatlantická aliance v současné době zažívá. Podmínkou sine qua non síly Severoatlantické aliance je, aby Evropané začali vystupovat proaktivněji a aby přijali více závazků v rámci nově vytvořené a nově vyvážené aliance. Evropská obrana bez NATO nebude lepší, stejně jako NATO nebude důvěryhodnější a udržitelnější bez dlouhodobého posílení evropských závazků v oblasti obrany.

Francie respektuje bezpečnostní zájmy všech svých partnerů a evropských spojenců a bere je plně za své. Jsme a budeme i nadále neoblomní, bude-li ve hře svrchovanost naše vlastní nebo našich partnerů a spojenců. Pokud jde o obranu jejich bezpečnosti, naši spojenci se na Francii, na její závazek i na a její armádu, mohou spolehnout.

Přál bych si, aby se Evropané chopili velkých strategických a vojenských témat a tématu jádra, neboť ta přímo ovlivňují jejich bezpečnost. Patří mezi ně i opětovné vytvoření právního rámce a transparentních opatření, která umožní omezit rizika nedobrovolné vojenské eskalace, stanovit omezení kapacit našich protivníků, a tím snížit hrozbu.


V podstatě lze říci, že jak v oblasti bezpečnosti, tak i v jiných otázkách, je naším nejnaléhavějším úkolem dosáhnout skutečné evropské svrchovanosti. Musí se stát naší absolutní prioritou. Díky tomuto úsilí si Evropa konečně začíná uvědomovat svoji sílu, která jí umožní zachovat si svobodu jak v rozhodování, tak v hodnotách, jichž je nositelkou. Tato společná svrchovanost neubírá nic z naší národní svrchovanosti. V nebezpečném světě, ve světě přehnané soutěže, je všechny chrání. Zvolit jednu neznamená vzdát se druhé. Naopak.

Chápu, že země, které ještě před třiceti lety patřily k východnímu bloku, se na svou svrchovanost silně upínají. Ale chci jim říci, že evropská suverenita neznamená ani návrat Svaté říše římské, ani návrat Brežněvovy doktríny na bruselský způsob. Je to možnost, jak může každý stát zůstat nezávislým ve světě, kde je rivalita mocností znát ve všech oblastech.

Zdůrazňuji tedy: skutečný Evropan nezpochybňuje existenci a důležitost národních států, stejně jako skutečný vlastenec neodmítá a neodsuzuje Evropu. Vlastenecký Evropan nebo evropský vlastenec ví, že bez silných národů je evropský projekt oslaben a bez silné Evropy jsou slabší i naše národy. Pokud nechceme pouze snášet změny 21. století, je zásadní, aby Evropané ovládli jedno odvětví, které jim tuto svrchovanost zaručí: a to odvětví digitální. Protože i v tomto odvětví existuje skutečné riziko, že nám ostatní vnutí, co chtějí oni, ať už se jedná o země nebo o podniky.

Mezi námi Evropany na to musíme reagovat tak, abychom dosáhli evropské digitální svrchovanosti, která bude efektivní a odpovídat našim hodnotám, tedy nebude usilovat ani o izolaci, ani o dominanci, ale zároveň nám umožní svobodně rozhodovat o svém osudu.


Jestli je něco, co se můžeme z roku 1989 zpětně naučit, pak je to to, že dějiny nejsou lineární. Nyní je módní kritika západní arogance, která vyústila, v době zhroucení sovětského bloku, ve vítězství liberální demokracie a ekonomiky trhu. Nicméně by nebylo dobré, aby po tehdejším „demokratickém determinismu“ následoval po 30 letech „determinismus populistický“. Vzhledem k rostoucímu populismu, k popírání demokratického liberálního modelu a ke zpochybňování multilateralismu je nyní předpovídán „konec liberálního řádu.“ V jistém slova smyslu nový, obrácený konec dějin, jenž je spíše založený na bázlivém ústupu než na světlých zítřcích.

Tím opravdovým poučením z roku 1989 je to, že dějiny se nedají napsat předem a jsou psány lidmi. Jak říkal Václav Havel, bojovný duch a odvaha se vyplácí. Nepochybně se ještě nenaplnily všechny sliby roku 1989. Mělo by to být důvodem pro to poddat se všeobecnému rozčarování? Naopak, přijde mi to spíše jako o důvod více, aby se Evropané sjednotili a pokračovali ruku v ruce v psaní své společné historie. To je dle mého názoru ten nejlepší způsob, jak zachovat věrnost duchu roku 1989 a vzdát čest všem mužům a ženám, kteří před třiceti lety svou vírou, svou vytrvalostí a svým nadšením vytvořili historii, naši historii, ve prospěch naší společné Evropy, Evropy svobodné, svrchované a lidské. A chtěl bych vyzvat každého z nás k čerpání sil z roku 1989 k lepšímu budování Evropy budoucnosti.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte