úterý 6. 3. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

V italských volbách zvítězily populistické strany, dohromady mají více než 50% - takže je čas začít řešit, co to vlastně znamená pro Evropu. Je to samozřejmě do jisté míry věštění z křišťálové koule, protože není vůbec jasné, jaká vláda nakonec v Itálii vznikne. Pro reformisty na ose Angela Merkel - Emmanuel Macron však italské volební zemětřesení stěží může být dobrou zprávou.

Hlavní italské populistické síly dobře popisuje šéfredaktor magazínu deníku Corriere della Sera Beppe Severgnini v komentářové rubrice The New York Times. Upozorňuje, že Liga (dříve Liga severu) a Hnutí pěti hvězd jsou si v něčem podobné, ale hlavně hodně rozdílné strany. Hnutí zastupuje především jih země, který je ve skutečných problémech - v HDP už ho předběhlo i Slovinsko, Slovensko a Česká republika. Tři oblasti s nejhorší nezaměstnaností jsou Kalábrie, Sicílie a Sardinie, v chudobě žije na jihu desetina lidí. Vládne tu ekonomický rozvrat a úpadek, beznaděj ve vztahu k zavedeným stranám, čemuž odpovídá profil hnutí: základní plat pro všechny, dotace, peníze na veřejné projekty a boj s korupcí. Voliči hnutí se zhusta rekrutují z levé strany politického spektra.

Reklama
Reklama

Na severu Itálie se situace o poznání lepší a Liga – jejíž voliči tendují k pravici - zastupuje tuhle optimističtější část. Ne snad, že by se tady nesliboval konec éry úspor, ale peníze se mají rozdávat jinak. Liga slibuje rovnou daň ve výši 15% a zrušení důchodové reformy, jež posunula věk odchodu na zasloužený odpočinek na 67 let. Na severu však mnohem více než na jihu rezonuje téma přistěhovalectví - protože imigranti se (logicky) masově přesouvají právě na bohatý sever. Žije jich tam 58%, zatímco na jihu pouze 12% (ve středu země 26%, na Sicílii a Sardinii pak 4%). Na severu Itálie tak tvoří cizinci 11% populace, na jihu 4%.

Beppe Grillo
Beppe Grillo • Autor: REUTERS

Zda se obě hlavní populistické síly dohodnou, není úplně pravděpodobné – stejně jako se v Itálii nikdy úplně nedohodne sever s jihem. Možné jsou různé jiné konstelace, třeba koalice Hnutí s poraženou středolevou Demokratickou stranou bývalého premiéra Mattea Renziho, který ovšem ohlásil rezignaci. Tohle nebude jasné ještě dlouho, ve hře jsou také úřednické vlády nebo další volby. V každém případě je tu ale zřetelný tlak na citlivá místa nutných evropských reforem.

Financial Times upozorňují, že ať tak či onak (Liga nebo Hnutí), Itálie je na cestě odmítnout rozpočtové požadavky EU. Bude se utrácet a zadlužovat, přičemž Itálie už má druhý nejvyšší dluh po Řecku. “Odpor Itálie k omezením rozpočtového deficitu a požadavkům na snižování dluhu nejspíš jen zvýší podezíravost severních evropských zemí k rozhazovačnosti jihu,“ píše britský deník. K tomu dojde v okamžiku, kdy Francie tlačí na váhající Německo, aby podpořilo hlubší fiskální integraci.

Druhým problémem bude tlak na omezení migrace ve chvíli, kdy se Evropa pokouší vyjednat zásadní změny v evropském azylovém systému. Itálie si rozhodně nemyslí, že by mělo nadále platit pravidlo o udělování azylu v první zemi vstupu a bude žádat větší evropskou solidaritu. Napětí ve vztazích se zeměmi střední Evropy včetně Česka, jež jakékoli přerozdělování uprchlíků odmítají, tak bude nadále stoupat.

V podstatě totéž píše názorová část serveru Bloomberg. Ferdinando Giugliano tu ještě dodává, že k italskému posunu dochází právě ve chvíli, kdy se francouzský prezident Macron pokoušel přesvědčit jádro EU, aby se otevřelo většímu solidaritě v rozpočtových záležitostech výměnou za striktní dodržování pravidel ve veřejných financích. Takový návrh se po italských volbách bude prosazovat docela obtížně.

Německo a Francie prý mohou reagovat dvěma způsoby: buď reformy přibrzdit, protože s nimi na jihu Evropy stejně lidé nesouhlasí. Nebo se k Itálii zachovat jako ke zlobivému dítěti: reformovat bez ní, a pak jí předložit výsledek. “Pro strany antiestablishmentu by pak reakce na takový postup byla skutečnou zkouškou. Reformy se jim nemusí líbit, ale zatím musí fungovat v rámci evropských pravidel - a o opouštění eurozóny se snáze jen mluví. Populistům tak hrozí, že dopadnou jako Alexis Tsipras v Řecku: zapomenou na sliby, které učinili, protože opačnou alternativou by byla katastrofa.“

V každém případě Itálii čeká klasický test, kdy strany slibující hory doly přicházejí do kontaktu s realitou. Zatím je všechno velmi nejisté.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Britský stand-up komik John Oliver, který každý týden komentuje v pořadu Last Week Tonight americké i světové dění, se jednom ze svých posledních videí snaží rozkrýt hlavní znaky prezidentování Donalda Trumpa. Video má být také návodem, jak techniky podobných „populistů“ rozpoznat a jak se s nimi vypořádat. Podle něj totiž ovlivňují i to, jak se k sobě chováme navzájem.

Útočení na důvěru v média: Donald Trump podle Olivera napadá novináře už od počátku své kampaně, protože se tím chce vyhnout nepříjemným otázkám. A z pozice prezidenta Spojených států amerických označuje většinu médií přímo jako „fake news“ (dezinformace, lži). Není jediným takovým státníkem. V Maďarsku tak činí premiér Viktor Orbán, na Slovensku premiér Robert Fico, u nás prezident Miloš Zeman i premiér v demisi Andrej Babiš. Cílem všech těchto útoků má být delegitimizace role novinářů ve společnosti, a tedy snaha vyhnout se kontrole ze strany médií.

Reklama
Reklama

Trolení: souvisí s přecházejícím bodem. John Oliver označil Donalda Trumpa za prvního trolla, který byl zvolen prezidentem. „Trollové“ chtějí „jen“ naštvat své nepřátele. Trump tak využívá svůj účet na Twitteru především k útokům na média jako CNN nebo The New York Times.

Whataboutism: stará strategie SSSR prvně pojmenovaná už za studené války. V post-sovětském Rusku pak byla technika zpočátku používána při upozorňování na porušování lidských práv či na nízkou životní úroveň. Název vznikl z anglického spojení „what about…?“ (a co třeba…?). Jádro techniky spočívá ve změně tématu rozhovoru: respondent na každou otázku odpovídá tím, že „druhá strana“ dělá něco špatně. Oliver jako příklad uvádí odpověď Trumpa na otázku, proč neodsoudil útoky neonacistů v Charlottesville, kdy dvacetiletý příslušník neonacistické skupiny Vanguard America najel autem do skupiny protestujících. Trump na to reagoval otázkou, proč se nikdo nezajímá o druhou stranu, a jestli je úplně bez viny; jinak na dotaz neodpověděl. Za minulého režimu se při kritice komunistické strany její představitelé snažili zpochybnit Masarykův odkaz otázkou „A co Masaryk, který nechal střílet do dělníků?“. Oliver doplňuje, že takové otázky jsou samozřejmě legitimní a je potřeba na ně hledat odpovědi, ale neměly by se používat jako protiargument v diskusi na úplně jiné téma.

https://www.youtube.com/watch?v=1ZAPwfrtAFY

Reklama
Reklama