Exodus

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

vítám vás na stránkách Respektu věnovaných uprchlické krizi. Přišlo nám, že zdejší veřejnost stále postrádá dostatek informací, a i když nejsme schopni zodpovědět všechny otázky (ostatně to dnes nedokáže nikdo), chceme svým dílem přispět k lepší orientaci české společnosti.

Jak jistě víte, články z tištěného Respektu jsou na webu dostupné v plném znění jen pro předplatitele, nicméně na této stránce najdete všechny články odemčené. A to včetně velkých reportáží, které jsme přivezli z různých koutů světa či rozhovorů.

V čase informačního chaosu, kdy mnohdy není jasné, kde se jaká informace zjevila, tady najdete články, za které ručí konkrétní novináři a konkrétní redakce. Pokud vás napadne jakákoli připomínka či najdete nepřesnost, napište nám.

Erik Tabery

~

Reportáž ze země, která už přijala milion uprchlíků

Tomáš Lindner, listopad 2015, Německo

Nic se nezměnilo. Do Německa i v druhé půlce listopadu každým dnem přicházejí tisíce uprchlíků, ačkoli tato zpráva od léta zevšedněla natolik, že se o ní skoro přestává mluvit. Podle nejčastějších odhadů letos přišel už zhruba milion běženců.

„Zvládneme to,“ říká však Angela Merkelová stejně sebejistě jako před třemi měsíci, kdy bylo uprchlíků o půl milionu méně. V den pátečních útoků na Paříž navíc dodala: „Mám věci pod kontrolou.“ Stále více domácích a zahraničních politiků o tom ale začíná pochybovat. To, zda Němci současnou situaci skutečně zvládnou – jestli dokážou integrovat stovky tisíc příchozích z velmi odlišných kultur a prosadí svou představu evropského řešení krize –, přitom Evropu ovlivní na dlouhé roky. Krach německého snažení by totiž otřásl stabilitou země, která se v minulých pěti letech stala politickým svorníkem i ekonomickým motorem EU.

Navštívili jsme v minulém týdnu tři velmi odlišné podoby Německa: konzervativní bavorské městečko, kosmopolitní metropoli na jihozápadě země a město v postkomunistickém východním Německu. Krátká cesta přinesla momentku německé společnosti na počátku řešení úkolu, který jejich prezident i kancléřka považují za nejtěžší od konce druhé světové války.

~

~

Existuje návod na ukončení islamistického terorismu?

Jiří Sobota, listopad 2015

Evropa má za sebou týden, na který nebude ráda vzpomínat. Po 132 teroristických vraždách v Paříži přišly divoké přestřelky při honech na pachatele v ulicích francouzských a belgických měst. Francie vyhlásila výjimečný stav, přicházely zprávy o včas odhalených atentátech v Británii, Německu a Turecku. Na kontinent dolehly nejistota a strach. Francouzská reakce na brutální teroristický útok byla rozhodně vášnivá. Francouzský prezident prohlásil, že jeho země je v „nelítostné válce“ s Islámským státem (IS), který se k útoku přihlásil, a hlavní město tohoto „státu“ teď noc co noc bombardují francouzské letouny. Do Perského zálivu také zamířila francouzská letadlová loď, aby vojenské tažení proti IS posílila.

~

Šimon Pánek: Xenofobie českých médií a neschopnost politických elit je skandální

~

~

Lidé ze stanice Calais

Tomáš Lindner, srpen 2015, Francie

Když za starou chemičkou zapadne slunce, obyvatelé Džungle se vydají na cestu. Ve dvojicích. Ve skupinách po čtyřech. V šesti. Část šlape rovně: kolem desítky továren staré průmyslové zóny, podél malých rodinných domků, nákupní zónou a centrem francouzského Calais. Po dvanácti kilometrech chůze narazí na pět řad čtyři metry vysokých plotů, odpočinou si a zkusí je přelézt a proniknout na vlaky, které projíždějí tunelem pod kanálem La Manche až do bájné Británie.

Tihle lidé, v Džungli jich žijí asi tři tisíce, se v minulých týdnech stali symbolem. Pro jedny symbolem bezradnosti Evropy tváří v tvář nejhorší uprchlické krizi od konce druhé světové války. Pro druhé hrozivou metaforou invaze návštěvníků z chudého světa, kteří chtějí vniknout do evropského blahobytu a způsobu života stejně nezastavitelně jako na korby manů, volv a scanií.

Fotogalerie Matěje Stránského z Calais:

Celá galerie

~

Šimon Pánek: Máme právo omezovat imigraci

Marek Švehla, srpen 2015

Jde o krizi, ale ze složitějších důvodů, než je jen otázka počtu uprchlíků v Evropě. Celé to komplikuje určitá nejistota. Evropa začíná chápat, že ztrácí postavení jedné ze dvou velmocí světa, že euroamerické společenství zesláblo a že budoucnost bude zřejmě těžší, než se zdálo ještě před pár lety. Také v tom hrají jistou roli politici. Místo aby řekli – „klid, patnáct set lidí během několika let není vůbec žádný problém“ –, tak takticky mlčí, nebo vycházejí vstříc náladám obyvatel.

Strach je přiživován médii, na sociálních sítích, kde kolují hoaxy a nesmysly, a politici situaci dostatečně neřeší. V posledních letech přichází do Evropy kolem 2 milionů lidí ročně. Nejen uprchlíci, ale migranti obecně. Uprchlíci z toho tvoří asi čtvrtinu. Zbytek jsou lidé přicházející za prací, studenti, slučování rodin. A byť počet uprchlíků v posledních třech letech roste o desítky procent ročně, pořád to v celkovém počtu lidí, kteří přicházejí do Evropy, nehraje tak velkou roli. Místo čtvrtiny je to třetina. A jasně, obava z neznámého je přirozená, ale opět – politici by se ji měli snažit uklidnit. Německo obdrželo vloni 170 tisíc žádostí o azyl, Česká republika tisíc, a debata je tady daleko hysteričtější než v Německu.

~

Podle speciálu Kolik nás stojí „pevnost Evropa“„ročně české úřady vyhostí přibližně dva tisíce cizích státních příslušníků, nejčastěji z Ukrajiny, Vietnamu, Ruska a Mongolska. Letos do konce dubna již počet vyhoštěných přesáhl tisíc osob. V následujícím grafu si můžete porovnat počet vyhoštěných (úřední akt, kdy je vyhoštěnému pouze nařízeno, že má opustit území Česka) a deportovaných (fyzické přemístění) z České republiky za posledních pět let. Najetím myši na název státu zobrazíte vývoj v čase.“

„Přepočteme-li počet vyhoštěných na počet obyvatel, je na tom Česká republika z celé Evropské unie „nejlépe”. Následující graf ukazuje, že například v Řecku je relativní počet vyhoštěných šedesátkrát vyšší.“

Zdroj: Kolik nás stojí „pevnost Evropa“ • Český rozhlas

~

Pravda a citJiří Sobota, červenec 2015Ach bože,“ uteklo překvapené kancléřce Merkelové, když si uprostřed věty všimla, že se po tvářích dívky v publiku koulí slzy jako hrachy. Reem Sahwilová rozhodně měla v životě smůlu. Narodila se v uprchlickém táboře v Libanonu, stejně jako její rodiče. Na svět přišla předčasně, porod málem nepřežila a tamní lékaři ji z nejhoršího vysekávali celé měsíce – tedy hned poté, co se její otec zadlužil, aby mohl léčbu zaplatit. Reem si odnesla trvalé následky a korunu všemu nasadila autonehoda, do níž se připletla v šesti letech. Dnes je z jedné třetiny nepohyblivá, má další zdravotní problémy a v „nelítostném“ Německu prodělala šest operací. Kromě toho se chopila příležitosti a rozvinula své nadání. Zvládla skvěle němčinu, umí anglicky a švédsky, chystá se na francouzštinu a touží být tlumočnicí. O svých snech ostatně právě kancléřce vykládala, když přišla studená sprcha zcela realistické odpovědi.https://www.youtube.com/watch?v=9qaxoX9MF0MAngela Merkelová se nevykrucovala a řekla Reem Sahwilové holou pravdu. „Sama víš, že v Libanonu jsou tisíce a tisíce dalších lidí. A když teď řekneme, že můžete přijít všichni, a že mohou přijít všichni z Afriky, nezvládneme to.“ Neosobní řeč statistik a globální politiky se proťaly s intimním příběhem lidského utrpení a výsledek byl na chvíli katastrofální.

~

Jak Němci ztratili strach z uprchlíků

Tomáš Linder, září 2015

Na fotbalových stadionech při zápasech Bundesligy fanoušci mávají transparenty na podporu uprchlíků. Na sociálních sítích se šíří video syrského muže, který zevnitř autobusu plného běženců natočil mávající německé starousedlíky se slunečnicemi v ruce. V Mnichově, kam vlakem z Budapešti přijely přes čtyři tisíce uprchlíků, musí policie žádat občany, aby už nenosili na nádraží žádné dary – nevědí, kam je všechny dávat.

~

~

Plot v zemi hrdliček

Tomáš Brolík, srpen 2015, Maďarsko

Časy ospalého klidu jsou pryč. Kolem patníků v kopřivách na térvárském konci světa každý týden projde ze Srbska na maďarskou stranu víc uprchlíků především ze Sýrie a z Afghánistánu, než kolik je počet obyvatel v Térváru a tím si kraj úrodných polí a hrdliček vysloužil světovou pozornost. Na okraji slunečnicového pole Gábora Vámose brzy bude na uprchlíky čekat těžko překonatelná překážka. Čtyřmetrový drátěný plot, na některých místech s věncem ostnatého drátu, jejž maďarská vláda nechává vztyčit po celé délce své srbské hranice.

~

Strach proti strachuErik TaberyJak mají politici jednat, ukázali minulý týden naši němečtí sousedé, kteří skutečně čelí dramatické situaci. Až osm set tisíc uprchlíků zřejmě požádá Německo o pomoc. Hned na několika úrovních zasedají krizové štáby, které řeší alokace financí, humanitární pomoc, jedná se o změně ústavy, aby bylo možné snadněji pomáhat regionům ze strany centrální vlády. Politici si zvou experty, s nimiž konzultují, co je třeba dělat. Politici také, v čele s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, tvrdě odsoudili útoky na uprchlíky a naopak stále dokola oceňují ty, kdo lidem v nouzi pomáhají.

~

Sousedé války

Tomáš Lindner, prosinec 2013, Jordánsko

Nejhorší konflikt současného světa začal jen šest kilometrů odtud, v osmdesátitisícovém syrském městě Dar’á. Jordánsko se teď učí s tvrdou válkou u sousedů žít. Během dvou let přišlo více než půl milionu uprchlíků. Pro šestimilionové království, které z 85 procent pokrývá poušť, je to v přepočtu na obyvatele podobný nápor, jako kdyby do Česka náhle napochodoval například milion prchajících Poláků. Velká část z nich končí v uprchlickém táboře Zaatari postaveném v jordánské poušti, kde reportáž vydané v Respektu na podzim 2013 pokračuje.

„Tohle je nejobtížnější prostředí, ve kterém jsem pracoval.“

Šéf uprchlického tábora Zaatari K. Kleinschmidt

Fotogalerie Milana Jaroše:

Celá galerie

~

Jak se šíří nenávist: Případ Islám v ČR nechceme

Šádí Shanaáh

Připadá mi, že obecný předpoklad mezi mnoha lidmi je takový, že muslim(ka) jedná jako počítačový skript, jehož programem je Korán, hadíthy a místní imám. Zatímco křesťanům nebo židům dáváme svobodu mít různé politické a společenské názory, u muslimů jakoby předpokládáme, že by měli mít všichni jen jeden názor - islámský. Že pouze jen jeden typ muslima je ten správný a všichni ostatní jsou nějakým způsobem „zředění“.

~

~

Repatriace musí býtTomáš LindnerNení  těžké se vcítit do myšlení mladých obyvatel Afriky. Dnes mají větší šanci dostat se do Evropy ti, kdo to zkusí s převaděči po moři, než ti, kdo se pokusí jít legální cestou přes žádost na ambasádách. Když začne Evropa odmítnuté žadatele o azyl vracet, tak se v afrických státech brzy rozšíří zpráva, že bez opravdového nároku na azyl je putování přes Saharu jen ztrátou času, sil a peněz. Zvlášť pokud to bude doplněno masivní informační kampaní na sociálních sítích i v ulicích měst, odkud migranti přicházejí.Tato důslednost by měla být doprovázená jasnou nabídkou pracovních víz, kterými by si evropské státy vybraly potřebné zaměstnance a nabídly mladým Afričanům perspektivu a motivaci ke vzdělávání. Vzorem může být spolupráce mezi Španělskem a Senegalem, kde kombinace vracení ilegálních migrantů a nabídky legální práce velmi dobře funguje.

 ~

Život začíná na Lampeduse

Tomáš Lindner, listopad 2013

20. srpna 2009 u břehů italského ostrova Lampedusa přistál gumový člun, který byl více než dvacet dní unášen na moři. Cestu přežilo pět z původních osmasedmdesáti uprchlíků, mezi nimi tehdy sedmnáctiletý Bemnet Aron z Eritreji. Co se s přeživšími stalo později na evropské půdě? Jak žijí po čtyřech letech v Evropě? V této reportáži z podzimu 2013 Bemnet poprvé do médií podrobně vypráví svůj příběh, který sdílí spousta mladých mužů prchajících před tuhou diktaturou v Eritreji.

„Lili nám do vody trochu benzinu. Jeho odporná chuť měla zajistit, že moc rychle nevypijeme zásoby,“ popisuje cestu s převaděči přes Saharu směrem k břehům Středozemního moře. „Trvalo to tři týdny. Chvíli nás vezli na náklaďáku, kde nás bylo namačkaných více než sto. Pak jsme někde zastavili a přeložili nás na spoustu menších aut. Kus cesty nás převáželi v cisterně, kde jinak bývá nafta. Nebyl tam vzduch, spoustu lidí zvracelo.“ Nakonec běženci úspěšně dojeli do Tripolisu. U libyjského pobřeží s převaděči spolupracují muži z Eritreje, jejichž telefonní čísla si uprchlíci předávají během cesty, a ti pak pomohou najít člun do Evropy. Mimo velké přístavy se v domluveném nočním čase setkají a za tmy a v tichu začíná nebezpečná poslední část cesty za lepším životem, za kterou se platí nejméně tisíc eur.

„Pokud vezmeme v úvahu jen uprchlíky bez dokladů a migranty, výzkum týmu Migrants' Files ukazuje, že tito zaplatili nejméně 13 miliard eur převaděčům, kteří jim slíbili, že je dostanou do Evropy. Desítky tisíc z těchto cest však skončily ve vlnách Středozemního moře utonutím, při nehodách nebo udušením na korbách kamionů.

Dva a půl tisíce zaznamenaných výpovědí uprchlíků o tom, odkud, kam a za kolik cestovali, dává dohromady obrázek o hlavních cestách, po nichž míří do Evropy a o tom, kolik za ně převaděčům platí.“

~

Co nás ohrožuje nejvícJen výjimečně se stává, že se zmínky o Česku dostanou do světových médií, ovšem minulý týden se to našim politikům povedlo. Americký list The New York Times, německý Die Zeit, britský The Guardian a další naši zemi popsaly jako předního evropského odpůrce spravedlivějšího rozdělení uprchlíků, tedy kvót.(…)Kus pravdy mají i kritici „diktátu“ přistěhovalecké politiky Bruselem. Skutečně to může vést k vzestupu radikálů a eurofobie. Jenže Unii ohrožuje i nicnedělání. Je totiž jisté, že o plavbu do Evropy se budou lidé dále pokoušet, motivace je silná. A je popřením smyslu Evropské unie, aby celý problém ležel na bedrech jen několika států.

~

~

Víc odvahy a fantazieTomáš LindnerJe potřeba vyvrátit dva rozšířené mýty. Často se objevuje názor, že se ženy a muži plaví na přeplněných člunech po Středozemním moři jen kvůli vidině evropského blahobytu. Není to pravda. Na každé lodi se obvykle setkávají lidé, kteří mají k cestě do Evropy různé důvody; koneckonců každého člověka vždy pohání směs různých motivací. Každopádně dvě třetiny lidí, kteří letos dopluli k italským břehům, pocházejí ze Sýrie, Eritreje a Somálska, tedy ze zemí sužovaných válkou nebo mimořádně krutou diktaturou, kde se prakticky nedá vést slušný, poklidný život.

~

Uvíznout pod Bezdězem

Tomáš Lindner a Jakub Slunečko, srpen 2015, Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová

Smysl zavírání migrantů do detence se v nové situaci ztrácí, protože je nelze předat do druhé země. Zařízení v Bělé-Jezové už muselo letos přes 400 zadržených žadatelů o azyl propustit po vypršení dvou- až tříměsíční, maximální zákonem dovolené doby omezení jejich svobody za přestupek nelegálního překročení hranice. Naprostá většina dnes zadržených bude také propuštěna: o zážitek z českého vězení bohatší a o peníze zaplacené za ubytování a stravu chudší.

Až do předminulého týdne propuštění probíhalo tak, že byl uprchlík vysazen před vrata detence s příkazem k odjezdu z Česka. Migranti pak šlapali pět kilometrů po silnici směrem na nádraží do Bělé pod Bezdězem. Nyní je pod tlakem publicity praxe o něco přívětivější – propuštěné na nádraží odveze policejní auto.

~

Jsou Češi fašisté?Erik Tabery, červen 2015Kdo se v posledních týdnech podíval na české sociální sítě, musel nabýt dojmu, že na Česko se valí miliony uprchlíků, kteří mají jediný cíl: zabít co nejvíc mužů a znásilnit co nejvíce žen. Sítěmi se šíří příběhy plné násilí z různých koutů Evropy, řada z nich je smyšlená, jiné jsou nafouknuté.Každý podobný případ je doprovázen komentáři: Kdo je zastaví? Rozdejte nám zbraně! Apod. V reakci na tato vyjádření se zase množí texty, zejména na levicových webech, že je to důkaz fašizace české společnosti. Panika tedy evidentně pohlcuje jak ty, kdo se děsí uprchlíků, tak ty, kdo se děsí těch, kteří se děsí.Tohle je ideální čas pro zodpovědné politiky, veřejně aktivní osobnosti a média. Ti mají totiž v rukou šanci přinést znejistělým obyvatelům realistický obraz skutečnosti. Nebude to však snadné, strach se totiž dobře prodává a to mnohé láká.

~

Pozor, uprchlíci • Dvakrát jsme se o ně dokázali postarat. Proč teď panikaříme?

Tomáš Lindner, červen 2015

Není to tak dávno, co v Česku mnohem větší počty uprchlíků nikoho zvlášť nevzrušovaly. V polovině devadesátých let přišlo z Bosny 3500 běženců, většinou muslimů. Zhruba dva tisíce z nich zůstaly. „Nevím, kolik peněz to Česko stálo, ale postaralo se o nás dobře,“ říká Džana Popovičová, která tehdy přišla ze Sarajeva a dnes žije v Praze. „Mohli jsme pracovat, aktivní lidé se proto dokázali integrovat rychle. Vláda nabídla trvalý pobyt všem, kdo měli práci a ubytování.“ Česko by mohlo být hrdé na to, že poměrně brzy po sametové revoluci zvládlo uprchlickou krizi a s touto zkušeností se jako sebevědomý, poměrně bohatý stát (šestnáctý nejbohatší v superbohaté EU) postavit k nové výzvě. Hrdost a sebevědomí jsou však jakoby zapomenuty.

Jiné je to za hranicemi v Bavorsku, kde mají s uprchlíky mnohem větší zkušenost. "Dostávám spokojené reakce, uprchlíci jsou pilní, chtějí se tady v Německu uchytit,“ říká o zkušenosti se zaměstnáváním uprchlíků Georg Schlagbauer, prezident řemeslnické komory, mnichovský zastupitel za konzervativní CSU a majitel řeznické firmy, a vyvrací rozšířený názor, že jsou to hlavně pobírači sociálních dávek. „Zaměstnávám muže ze Sýrie a jsem s ním velmi spokojený.“

Schlagbauer není aktivista, je to praktik, který si dobře uvědomuje překážky při zapojení Afričanů a Arabů do vyspělé německé ekonomiky. Nejen že zatím neumí místní řeč, jejich školy mají mnohem horší úroveň než v Evropě a na práci v moderní ekonomice nikoho nepřipraví. „Takové obavy chápu, ale je naším úkolem to společně zvládnout a uprchlíky integrovat. K tomu musí každý svým dílem přispět. Strach z toho nemám,“ shrnuje Georg Schlagbauer. Jsou to naprosto banální věty, na kterých je podstatný tón v jeho hlase. Je z něj cítit přesvědčení o síle a schopnostech vlastní společnosti obstát. Jistota a zdravé sebevědomí, jež Česku tváří v tvář čekající tisícovce uprchlíků zatím chybějí.

~

Strach proti frustraciMarek ŠvehlaVýzva vědců je psaná bezchybně. Její autoři apelují na politiky a média, aby čelili šíření strachu a jeho zneužívání radikály. Chtějí, aby se o uprchlících mluvilo s úctou, hodnou lidí v nejvyšší nouzi. Požadují, aby všem, kdo hledají v Evropě útočiště, bylo zajištěno bezpečí a důstojné zacházení. To je něco jiného než trvalý pobyt a velkorysé sociální dávky, o něž se mnozí bojí. Teprve základní pomoc v nouzi umožňuje zvažovat, komu nabídnout možnost trvalého života v Česku.Petice vědců tedy vyjadřuje onu frustraci, kterou by se měla na oplátku snažit protistrana respektovat, a nikoli ji zneužívat k dalšímu rozeštvávání společnosti, jako to učinil prezidentův mluvčí.

~

Kde končí sny

Tomáš Lindner, říjen 2013

„Je to nový Checkpoint Charlie, akorát na hranici mezi Severem a Jihem,“ prohlásil minulý týden italský ministr vnitra Angelino Alfano v narážce na nejznámější hraniční přechod mezi východním a západním Berlínem v dobách studené války. Hlavní hranice dnešního světa možná opravdu vede mezi bohatou Evropou a chudým Jihem a Lampedusa je jedním z jejích klíčových bodů.

U této hranice končí spousta snů o lepším životě. Katastrofa z předminulého týdne byla zatím vůbec nejhorší ve zdejších vodách, ale utečenci tu bez velké pozornosti politiků a médií umírají neustále. Podle různých odhadů se ve Středozemním moři během posledních dvou dekád utopilo až pětadvacet tisíc migrantů. Obyvatelé Lampedusy často na pláži nacházejí vyplavené fotografie těch, kdo plavbu za novým životem nepřežili: kluka, který se nechal vyfotit před vysněným autem; dívky, jež ve školní uniformě stojí u vstupu ke své africké internátní škole.

~

Krátkozraké odmítnutí syrských uprchlíků může mít pro Česko zásadní dopadySilvie Lauder, prosinec 2014Když nepřijmeme ani symbolickou skupinku zraněných dětí a jejich rodin, významně si tím oslabíme pozici pro vyjednávání o dalších otázkách. Třeba ve vztahu k Německu, z něhož probleskují informace, že tamní vláda koketuje s myšlenkou, že na svých jižních hranicích zavede jednostranné kontroly, což podle platných unijních pravidel může. Když Němcům nevyjdeme vstříc, proč by měli vycházet vstříc oni nám třeba v případě hraničních kontrol?

~

 Jsme cizinci v EU

Martin M. Šimečka

Ten zápal, s jakým politici v našich končinách brojí proti imigrantům, mne přivádí k vážně míněné otázce: Pokud opravdu nechceme přijmout uprchlíky, proč nevystoupíme z EU a nezabarikádujme hranice? Zní to absurdně? Jenže je to jen logický závěr z debaty, která se v Česku a na Slovensku o uprchlících vede. Plyne mi z ní, že do EU nepatříme, protože Evropě vůbec nerozumíme, jsme v ní cizinci cizejší než sami uprchlíci.

~

~

Islamista sem, islamista tamŠádí ShanaáhZatímco křesťany rozlišujeme na mnoho proudů, islamisty házíme do jednoho pytle. Představme si, že se uchytí termín „křesťanista“, jenž by obsáhl tak rozdílné entity jako je americký Ku Klux Klan, africká Boží armáda odporu, ruský prezident Putin, německá CDU a česká KDU.

~

Naděje má jméno Marseille

Fotogalerie Milana Jaroše z Marseille • Tohle město na jihu Francie ukazuje, jak by jednou mohl vypadat šťastný příběh Evropy, píše v reportáži z roku 2012 Kateřina Šafaříková.

Celá galerie

~

~

Uprchlíci - tábor bez pepřeJáchym Topol, říjen 1990Tábor je v začátcích a jeho správa se potýká s nejrůznějšími potížemi, se základními, jako je nedostatek tepla, ale i s prkotinami, které, neřešeny, narůstají do absurdních rozměrů. V některých jídlech bylo tolik pepře, že je děti prostě nedokázaly sníst. Nutně se tedy musel dostavit vedoucí sekretariátu úřadu pro záležitosti uprchlíků a na místě vydal armádě rozkaz nepepřit. Pepřenky budou na stole a každý uprchlík si poslouží podle svého. Československo se tak vlastním svérázným způsobem zapsalo do světových dějin emigrace.(…)Na našem území je nyní asi 600 uprchlíků. Jenom v sousedním Rakousku jich je kolem 30.000. Mnozí z nich, ale i většina těch, kteří přicházejí nebo teprve přijdou, z Rumunska, Albánie, Sovětského svazu a dalších zemí s mizernými politickými poměry, chtějí Československo využít jen jako tranzitní zemi. Chtějí jít dál, na západ, stejně jako před deseti nebo padesáti lety. Jen malá část jich tu zůstane, usadí se a stane se našimi spoluobčany. Ale postarat, byť jenom dočasně, se budeme muset o všechny. Zvykejme si na to. Když už ne kvůli morálce nebo mezinárodním závazkům, tak alespoň kvůli nespornému dluhu, který má vůči běžencům tato země, zchudlá mimo jiné také díky silným emigračním vlnám.

Za poskytnuté grafy a data děkujeme redakci Der Standard a Českému rozhlasu (speciál Kolik nás stojí „pevnost Evropa“). 

Pokud chcete uprchlíkům pomoci, přehled možností poskytuje např. www.pomocuprchlikum.cz.