Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika

Erdoğan chce být islámským šampionem, přesto s ním Evropa musí mluvit

S profesorkou na francouzské SciencesPo o Erdoğanovi, nadcházejících volbách i turecké mezinárodní politice

Turecko před volbam
Turecko před volbami: příznivci Muharrema Inceho • Autor: Emre Tazegul

Update: Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan obhájil v nedělních prezidentských volbách svůj mandát. Uvedl to mluvčí turecké vlády, podle něhož Erdoganův náskok po sečtení více než 96 procent hlasů stačí k vítězství v prvním kole. Sám Erdogan, pro něhož vítězství zároveň znamená posílení pravomocí díky změnám ústavy, se prohlásil za vítěze a vyzval své oponenty, aby nezpochybňovali výsledky. Podle mluvčího opozice je prohlášení o Erdoganově vítězství předčasné a průběžné výsledky naopak ukazují, že bude muset rozhodnout druhé kolo. Erdogan má v průběžném sčítání přes 52 procent hlasů, zatímco jeho hlavní protikandidát Muharrem Ince necelých 31.

 

Reklama
Reklama
Reklama

V Turecku se již v neděli konají předčasné prezidentské a zároveň parlamentní volby. Největším favoritem je současný prezident Recep Tayyip Erdoğan a jeho Strana spravedlnosti a rozvoje AKP.  Někdejší příznivec Západu se postupně proměnil v autoritářského vůdce a začal utahovat smyčku okolo opozice – a podle odbornice na Turecko Jany Jabbour je za to částečně zodpovědná i Evropa a její politici, kteří Erdoğana ignorovali. Tentokrát se sice turecké opozici poprvé podařilo sjednotit a ve volbách představuje pro Erdoğana reálnou hrozbu. Profesorka na francouzské SciencesPo a na Univerzitě Svatého Josefa v Bejrútu k tomu však říká: „Pokud by se opozice dostala k moci, bylo by pro ni nemožné řídit zemi. Turecko by se vrátilo do 90. let, kdy vlády a parlamentní koalice byly naprosto dysfunkční právě proto, že jednotlivé strany v nich měly zcela rozlišné zájmy.“

Erdoğan vede Turecko již 16 let a za tu dobu provedl mimo jiné dramatické změny v turecké zahraniční politice. Co je jeho cílem na mezinárodní scéně?

Nejen pro Erdoğana, ale i pro celou jeho Stranu spravedlnosti a rozvoje AKP bylo hlavním cílem dostat Turecko zpět do pozice celosvětově důležité země. Toho chtěli dosáhnout tak, že z Turecka udělají regionální mocnost s vedoucí rolí mezi zeměmi Blízkého východu. Což se jim dle jejich vlastního přesvědčení povedlo. Dnes má ale podle lidí, kteří jsou mu opravdu blízko, Erdoğan jiný cíl. Jeho hlavní prioritou není posouvat svou zemi na Západ či pozvednout její mezinárodní status, ale dát na mezinárodní scéně hlas celému muslimskému světu a posílit jeho vliv. A sebe sama přitom vidí jako jeho vůdce, jako nového Gamála Násira (Gamál Násir byl mezi lety 1956 a 1970 egyptským prezidentem, propagoval ideu pan-arabského nacionalismu a usiloval o sjednocení arabských zemí v jeden stát. Celosvětově byl vnímán jako lídr arabského světa - pozn. autora).

A stalo se Turecko opravdu vedoucí mocností na Blízkém východě?

Do roku 2011 bylo vnímáno jako vedoucí mocnost nejen na Blízkém východě, ale také v některých afrických zemích – a to především díky vlivu své soft power, měkké moci. Jako země, která je silnou ekonomickou, politickou i vojenskou mocností, ale zároveň se prosazuje především skrze svou kulturu, udržuje si pozitivní vztahy se sousedy a vojenskou moc nezneužívá. To se však rychle změnilo s příchodem krize v Sýrii. Turecko tam začalo vojensky zasahovat a veřejné mínění v arabských zemích se rychle otočilo. Pochopily, že se Turecko vojenskou sílu použít nebojí – ani proti svým sousedům.

Mluvíte o měkké moci. To je koncept, který v 90. letech představil americký akademik Joseph Nye a představuje způsob, jak přimět ostatní k poslušnosti skrze vlastní přitažlivost a spolupráci spíše než skrze vojenskou moc či politický tlak. Jakou má formu v případě Turecka?

Erdoğanova AKP využívá měkké moci s cílem zlepšit obraz Turecka především v zemích Blízkého východu a na Balkánu. Používají přitom tři hlavní způsoby. Prvním je popkultura. Tím, čím jsou v Americe hollywoodské filmy, jsou v Turecku televizní soap opery. Vláda jejich výrobu aktivně podporuje a zajišťuje jejich vývoz do celého světa. Prezentují totiž pečlivě připravený obraz Turecka jako země, která je moderní, sekulární, otevřená k Západu a kde islám funguje bok po boku s kapitalismem. Zároveň glorifikují osmanskou historii Turecka. Příkladem může být mýdlová opera Velkolepé století - vypráví příběh sultána Sulejmana I. Nádherného a byla v roce 2008 vysílaná dokonce i ve Francii.

A další způsoby?

Druhým elementem jsou stipendia, které Turecko nabízí mladým lidem z Blízkého východu a láká je ke studiu v Turecku. Tito lidé pak po návratu do svých zemí často zakládají spolky přátel Turecka. A konečně spočívá turecká měkká moc také v zakládání tureckých kulturních center po celém světě včetně Evropy. Ty nabízí především bezplatné kurzy turečtiny, ale také organizují konference, jež například vysvětlují tureckou zahraniční politiku či prezentují tureckou kulturu. Dnes je jich po celém světě asi 55, přitom celá nezisková organizace byla založena Erdoğanovou vládou teprve v roce 2007. Jejich bezplatnými jazykovými kurzy prošlo už asi 35 000 lidí.

0621P201806210296701
Turecko před volbami: Recep Tayyip Erdogan • Autor: AP/ČTK

Takže turecká měkká moc je vlivná i v Evropě?

V Evropě sice je několik zmíněných kulturních center a v některých zemích se vysílaly zmíněné mýdlové opery, nemyslím si však, že by to mělo konkrétní vliv na to, jak evropská veřejnost vnímá Turecko. Nicméně na Blízkém východě a na Balkánu je ten vliv obrovský. Tam se těmto projektům úspěšně daří oživit vzpomínku na Osmanskou říši jako na zlatý věk, ve kterém se všichni měli dobře. Zároveň se daří tuto vzpomínku napojit na současné Turecko a vybudovat mu pozitivní obraz. V nezápadních zemích, které mají osmanskou historii, je turecká měkká moc velice účinná.

Dalo by se tedy říct, že Turecko je v arabských zemích viděno převážně pozitivně?

Pohled arabské a obecněji muslimské veřejnosti na Turecko je rozdělen. Jednak jsou tu konzervativně ladění sunnité - ti vidí Turecko jako lídra celého muslimského světa a Erdoğana jako jedinou naději na vyvážení vztahů mezi Východem a Západem. Turecko je v jejich očích jediná muslimská země, která se dokáže efektivně postavit Západu. Pak je tu druhá skupina lidí, mezi které patří jednak liberální a sekulárně ladění lidé a jednak příznivci Bašára al-Asada. Ti Turecko vidí jako zemi, která je utiskuje a vojensky zasahuje na území cizích států. To je něco, co nechtějí tolerovat. Nepřejí si nahradit nadvládu Západu nadvládou Turecka.

O členství v Evropské unii už Erdoğan neusiluje?

Členství v EU pro něj rozhodně není prioritou. V EU už nevěří. Myslím, že je důležité rozlišit dvě tváře Erdoğana: před rokem 2011 a po něm. Erdoğan byl mužem, který věřil v Západ a skutečně usiloval o členství v EU. Upřímně se snažil navázat dialog se Západem, EU i se členy NATO. Nicméně v roce 2011 se staly dvě věci. Jednak přišla vlna revolucí v rámci arabského jara, kterou Erdoğan cítil jako příležitost k získání vlivu a prestiže v rámci rozbitého Blízkého východu. A jednak z různých zpráv Evropské komise začalo být jasné, že Turecko se nikdy nemůže stát plnohodnotným členem EU. Proto se Erdoğan rozhodl nahradit Evropu porevolučním Blízkým východem a stal se tím, kým je dnes. A Evropská unie i evropské státy jsou za to částečně zodpovědné.

Protože nepřijaly Turecko do EU?

Přesně tak. Vidina EU byla pro Turecko důležitou motivací. Dokud turečtí politici věřili, že Turecko se může připojit k EU, dělali vše pro demokratizaci své země a směřovali ke splnění kodaňských kritérií. Nicméně ve chvíli, kdy bylo jasné, že bez ohledu na to, co Turecko udělá, zde vždy budou věci, kvůli kterým se Turecko nebude moci stát členem EU, vidina se ztratila. A spolu s ní i cesta Turecka k demokratizaci.

Jak by se tedy EU měla dnes chovat ve vztahu k Turecku?

Dnes už je pozdě jednat. Evropské země měly konat už dávno a navázat přímý kontakt s Erdoğanem. Tam se stala ta hlavní chyba. Evropští lídři vždy Erdoğana ignorovali a obcházeli ho. Místo, aby jednali přímo s ním, volili raději neoficiální cesty, jak komunikovat s Tureckem. Byli například v kontaktu se sekulárními členy AKP nebo s Ahmetem Davutoğlu, který byl viděn jako osvícený politik (Davutoğlu byl nejdříve ministrem zahraničí, později i premiérem Turecka, v roce 2016 však rezignoval kvůli špatným vztahům s Erdoğanem - pozn. autora). Erdoğan, který má velice subjektivní chápání mezinárodních vztahů, a navíc obrovské ego, tohle nedokázal vystát. Proto se dnes v určitém smyslu mstí Evropě: „Nechtěli jste se mnou mluvit, tak sledujte, jak vás teď budu ignorovat a otočím se k vám zády.“

Turecko před volbami
Turecko před volbami: Muharrem Ince • Autor: AP/ČTK, Ziya Koseoglu

Přesto je Turecko členem NATO. Je tedy pořád západním spojencem?

Turecko je západním spojencem, jen dokud to je v jeho zájmu. Turecko moc dobře ví, že má druhou největší armádu v NATO, ale zároveň ví, že k NATO nemá žádnou rozumnou alternativu. Ani Rusko, ani Šanghajská organizace pro spolupráci, ani země Blízkého východu nemají vojensky Turecku co nabídnout.

Přesto se Turecko v poslední době sbližuje s Ruskem a Íránem. V prosinci minulého roku například koupilo od Moskvy raketové baterie za 2,5 miliardy dolarů.

Ano, to je pravda. Turecko se však sbližuje s Íránem a Ruskem jen proto, aby mohlo vydírat Evropu. Vlastně tím říká: “Podívejte se, pokud nás nechcete v EU, pokud nechcete, abychom byli západními spojenci, tak máme alternativu. Můžeme se připojit k Rusku, které je aktuálně největším nepřítelem Západu.“ Ale ve skutečnosti jde jen o taktický krok. Je to způsob, jak vyvinout tlak na Západ, aby přijal Turecko takové, jaké je - a aby mu přiznal významnou pozici v mezinárodní politice.

Jak na tohle může Západ a NATO efektivně reagovat?

Nejprve by měli uznat Erdoğana jako opravdového partnera. To je dnes samozřejmě velmi těžké, protože se stal autoritářským vůdcem. Ale pokud ho Evropa neuzná jako partnera, bude pokračovat v cestě k de-demokratizaci Turecka a opozici vůči Evropě. Je potřeba, aby evropští lídři navázali přímý kontakt s Erdoğanem a osobně s ním mluvili. Když jsem mluvila s lidmi z Evropské komise a z Evropského parlamentu, říkali mi, že mají skvělé vztahy s tureckými politiky. Ale když jsem se jich ptala, jestli někdy mluvili osobně s Erdoğanem, říkali, že ne, protože ho nemají rádi. Skvělým příkladem toho, jak pozitivní efekt na turecko-evropské vztahy může mít jedno osobní setkání, je Erdoğanova lednová návštěva v Paříži. Emmanuel Macron tehdy pro tisk otevřeně řekl, že uznává Erdoğana jako lídra, který je milován svým lidem. Právě to pak otevřelo cestu k dialogu. Jen dva dny poté Francie a Turecko podepsaly několik vojenských a hospodářských dohod.

Ale musíme přece vzít v úvahu, co Erdoğan dělá na domácí půdě – zejména jde o perzekuci opozice po pokusu o vojenský převrat v roce 2016.

Jedinou cestou jak zvrátit de-demokratizační trend v Turecku je mluvit s Erdoğanem. Protože pokud s ním Evropa nebude mluvit, nemá absolutně žádnou páku. Co Evropa zmůže, pokud nebude mít vzájemné vztahy s Tureckem a Erdoğan s ní nebude mluvit, protože ji vnímá jako nepřítele? Pokud však evropští politici navážou vztahy s Erdoğanem, budou s ním mluvit, ukáží mu – i kdyby to měla být lež – že ho respektují jako lídra a že respektují ty, kteří ho volili, jedině pak je šance, že se Erdoğan vrátí na cestu demokratizace. Já přitom očekávám, že Erdoğan v nedělních volbách vyhraje. Takže je třeba s ním jednat - Erdoğan není na odchodu.

Turecko před volbami
Turecko před volbami • Autor: Lefteris Pitarakis

Západní média dávají v nedělních prezidentských volbách opozici šanci na překvapení…

Opozice má šanci v tom smyslu, že je to poprvé za velmi dlouhou dobu, co se jí podařilo se sjednotit a zároveň představit charismatického a liberálního kandidáta, jako je Muharrem İnce. Je novou tváři, která přináší do politiky čerstvou krev. Navíc ho lidé mají rádi. Na druhou stranu Erdoğan drží v rukou dvě silné karty, které platí na turecké voliče. Zaprvé to je karta bezpečnosti: Erdoğan zdůrazňuje, že Turecko je v bezprostředním ohrožení – má dlouhou hranici se Sýrií i s dalšími rozpadajícími se státy. Podle něj tak není prostor zkoušet nové tváře. V čele státu je potřeba někdo, kdo už má s politikou velké zkušenosti a nebojí se postavit nepřátelům státu. Zadruhé má Erdoğan v ruce kartu nacionalistického cítění. Ta je mocná především kvůli dlouhodobé kritice Erdoğana ze strany evropských zemí a také kvůli velké chybě několika zemí včetně Spojených států, které minulý týden uvalily vysoká cla na import z Turecka. Díky tomu teď může Erdoğan říkat, že Západ vede proti Turecku ekonomickou válku. Povzbuzuje voliče, aby se vzepřeli evropskému tlaku a ukázali, že Turecko je silné a soběstačné tím, že budou masivně volit jeho AKP.

Pokud přesto Muharrem İnce prezidentské volby vyhraje, byl by jasným spojencem Západu?

Jednoznačně. Je sekulární politik a v programu jasně říká, že chce Turecko vrátit ke směřování, kdy bylo blízké Západu, snažilo se se všemi dobře vycházet a nespoléhat se na rusko-íránskou osu. Ale já myslím, že i kdyby vyhrál prezidentské volby, v parlamentních volbách budou lidé masově volit AKP. Erdoğan by už nemohl dominovat celé zemi, ale zároveň by v čele státu stála silná strana.

Právě v parlamentních volbách dokonce opoziční strany spojily síly a kandidují jako koalice. Jedná se ovšem o čtyři velmi různorodé strany. Kdyby se jim podařilo volby vyhrát, byly by vůbec schopné efektivně vládnout?

Pokud by se opozice dostala k moci, bylo by pro ni nemožné řídit zemi. Turecko by se vrátilo do 90. let, kdy vlády a parlamentní koalice byly naprosto dysfunkční právě proto, že jednotlivé strany měly zcela rozlišné zájmy a velmi rozdílný, někdy i protichůdný background. I dnes je drží dohromady jen jeden společný cíl: dostat se do parlamentu.

https://www.youtube.com/watch?v=38vxDepFobg

Takže by pro Turecko bylo lepší, kdyby zvítězila AKP?

V určitém smyslu ano. Protože každá země potřebuje silnou a stabilní vládu spíše než slabou a neefektivní koalici. Ale na druhou stranu, pokud AKP vyhraje parlamentní volby a Erdoğan ty prezidentské, bude to pro něj něco jako žolík – znamení, že si může dělat, co chce. Tím spíš, že má silné většinové chápání demokracie: pokud by ho volilo 50 procent populace, chápal by to tak, že ho volili všichni. Bude sám sebe brát jako jediného zástupce země: kdokoli by mu chtěl oponovat, je národním nepřítelem. Taková je jeho logika.

Na mezinárodním poli určitě bude pokračovat ve strategii, kterou prosazoval v minulých letech: konfrontaci s Evropou a západními zeměmi a sbližování se s Ruskem a Íránem, aby mohl vyvinout tlak na Západ. Navíc bude pokračovat v silném sbližování s muslimskými zeměmi. Co se domácí politiky týče, dá se očekávat, že čistky v opozici budou pokračovat. Netýkají se jen politiků, ale také řady liberálů, sekularistů, novinářů, intelektuálů a vlastně kohokoli, kdo by se odvážil nesouhlasit s AKP a Erdoğanem. Takže výhra AKP a Erdoğana by určitě nebyla dobrou zprávou pro Turecko. Ani opozice však není symbolem zářné budoucnosti. Ať volby vyhraje kdokoli, pro Turecko to jsou špatné zprávy.

Mluvíte o sbližování s muslimskými zeměmi. Turecko však mezi nimi momentálně moc jasných spojenců nemá, snad s výjimkou Kataru.

Je pravda, že aktuálně se Turecko sbližuje především s Katarem. Pokud však Erdoğan zůstane u moci, bude se snažit o zformování něčeho, co by se dalo nazvat „islámským commonwealthem“. Tohle uskupení by se mělo točit okolo Ankary a zahrnovalo by země, jako je Sýrie, Libanon, Jordánsko, Palestina a země severní Afriky. Turecko by bylo jejich lídrem a Erdoğan šampiónem, který se rve za jejich zájmy.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte