Bojíte se Zemana. Pacient Rath se léčí u Nejvyššího soudu

V úterý začal Nejvyšší soud projednávat stížnost o porušení zákona, zvláštní instrument, který má v moci ministr spravedlnosti a ve výjimečných případech ho může použít. Stejně jako má prezident v našem systému možnost udělit milost, má ministr možnost podat stížnost v případě soudních rozhodnutí.  To se stalo a ministr Robert Pelikán si stěžuje na porušení zákona v případu Davida Ratha -  konkrétně v rozsudku Vrchního soudu, který označil odposlechy v Rathově případu za nezákonné a tedy nepoužitelné, protože byly nedostatečně zdůvodněny soudem. A rozsudek Krajského soudu, který Davida Ratha poslal na 8,5 roku do vězení poté, co jej policie zatkla na ulici s úplatkem 7 milionů korun nastrkaných v krabici na víno, tedy neplatí.

David Rath už v úterý podal námitku, že je senát Nejvyššího soudu podjatý, protože se bojí prezidenta, který má o vině Davida Ratha jasno: Zeman se v tisku vyjádřil ve smyslu, že kdo si nese pod paží v krabici od vína úplatek, nemá už diskutovat o vině. Senát tu námitku o den později odmítl, ale konec ještě není, Rath se chce obrátit na Ústavní soud; k tomu později.

Soudci nejprve přečetli desítky stran spisu. Kdy byl v počátcích korupční kauzy kolem Davida Ratha napsán návrh policie na nasazení telefonního odposlechu nebo techniky ke sledování prostor, kdy a jak ho státní zástupce přijal a poslal žádost soudci, kdy a jak ho soudce povolil – a zdůvodnil.  Vrchní soud totiž případ Rath shodil argumentem, že soudci, kteří odposlechy povolovali, jen přejali argumentaci žádající strany, tedy státního zastupitelství, a nezamysleli se samostatně. A že v době nasazování odposlechů měli málo informací k tomu, aby si mohli být jisti, že je v pořádku zasahovat podezřelým lidem do soukromí nasazením štěnic.

Jinými slovy

V soudní síni si veřejnost během jednání vyslechla – ze spisu, od advokátů a taky od protistrany v podobě Nejvyššího státního zastupitelství, které tu zastupuje stranu ministerstva spravedlnosti - že argumenty vepsané do soudního povolení odposlechů měly skutečně často stejné znění jako ty, s nimiž se na soud obrátilo státní zastupitelství. A taky to, že je to normální - a že když se soudce ztotožní s argumenty pro odposlech předestřenými vyšetřujícím státním zástupcem, není nutné, aby je přeformuloval a po svém přeskládal do svého rozhodnutí.

Taky se veřejnost dozvídá, že odposlechy byly povolovány na základě podezření, že se kolem tehdejšího středočeského hejtmana Davida Ratha chystá lup z veřejných peněz -  proto o povolení odposlechů žádala. A že si policie ověřila šmejděním v terénu, že to podezření není liché, jak sdělila skrze státní zástupce „odposlechovým“ soudcům při žádosti.  A že jde o skupinu lidí, kteří se dobře znají, mohou se scházet na veřejnosti utajených místech, používají e-maily a telefonují si; že zkrátka jinak než odposlechy a napíchnutím e-mailových schránek a prostorovým monitorováním kanceláří a obydlí se ke kýženému výsledku dojít nedá.

Z rozsudku Vrchního soudu Praha vyplývá, že to prý bez odposlechů šlo – ale jak, to už nenabídl. Spor se u Nejvyššího soudu vede v podstatě o to, zda může soudce povolit odposlechy už na počátku případu, kdy jsou v prázdném spise zatím jen opodstatněné indicie o páchání trestného činu, nikoliv důkazy, které se těmito odposlechy teprve získají. Jako v tomto případě, kdy celý systém odposlechů a sledování vedl k výsledku, kdy policie měla informace o trestném jednání chobotnice i datu předání úplatku Rathovi, kterého pak s tím úplatkem chytila na ulici pár minut poté, co si ho převzal.

A taky o to, zda je dostatečné, když se soudce povolující odposlechy ztotožní se závěry žádajícího státního zástupce, uzná je po posouzení detailů za relevantní a dostatečné, zdůvodní jimi své rozhodnutí, že je možné odposlechy nasadit, aniž vytvoří důvody vlastní, byť vlastně stejné, ale jinými slovy.

Lingvistické jemnosti

David Rath je jediný z jedenácti původně odsouzených lidí k Nejvyššímu soudu v úterý dorazil, v úterý už ne, ostatní tu měli jen své advokáty. Když k soudu mluvili obhájci, jeho i dalších obviněných, působilo to trochu argumentačně defenzivně. Kromě již řečených argumentů, že se měli soudci při povolování odposlechů „dopustit vlastní úvahy“, padaly zejména návrhy, u nichž je jasné, že se tu nerozehrává argumentační boj o způsob povolování odposlechů, ale boj o čas a co největší zašmodrchání případu.

Tohle koneckonců provázelo celý případ už u Krajského soudu v Praze, při souzení korupčního jednání Ratha a spol., který všechny obviněné odsoudil.  David Rath během jednání předloni například spadl na rovném úseku z kola, jak tvrdil; nikdo to totiž neviděl. Přivolaná sanitka ho odvezla do nemocnice a v nemocnici se ukázalo, že nemá ani škrábnutí. Testy a vyšetření neprokázaly ani zranění kolene či ramene, ani hlavy, na což si stěžoval, přesto pak Rath dlouho argumentoval subjektivními potížemi a nemožností chodit k soudu. Případně se soustředit, protože ho po pádu bolela dlouhé týdny hlava, hlavně když si četl, jak říkal.

David Rath tehdy také během projednávání korupční kauzy podal minimálně šest námitek na podjatost krajského soudce, přísedících, celého senátu a celého krajského soudu, třeba proto, že se jeden z přísedících ironicky ušklíbl, nebo že ho soudce určitě nemá rád. Námitky vznesl i směrem ke státním zástupcům, a nakonec se obrátil na Ústavní soud kvůli výrokům Miloše Zemana. Prezident se ošklivě vyjádřil nejen o Rathovi, ale i soudci Pavlu Zelenkovi z Vrchního soudu v Praze. Právě jeho senát z toho Ratha rozsudkem o málo zdůvodněných odposleších posléze vytáhl - a právě proti jeho rozsudku teď ministr spravedlnosti podal stížnost, jejíhož projednávání jsme nyní svědky. Podávání námitek a návrhů, které hrají o čas, tedy není v celém případu ničím překvapivým. V úterý tak u Nejvyššího soudu padly od obhájců Ratha a dalších tyto návrhy:

1. Aby se řízení u Nejvyššího soudu přerušilo do doby, než se ukončí kolečko v případu úplatků u obecných soudů. To by znamenalo, že by Nejvyšší soud nemohl rozhodnout o ministrově stížnosti na rozsudek Vrchního soudu Praha v době, kdy by to na případ ještě mělo nějaký vliv. Momentálně se totiž věc má tak, že Krajský soud se musí držet rozhodnutí nadřízeného Vrchního soudu a v novém rozhodování považovat odposlechy za víceméně nepoužitelné. A kdyby se s nynějším jednáním počkalo až na konec případu, který by Krajský soud v Praze musel dokončit v novém rozsudku o Rathovi a spol. podle not podivuhodného rozhodnutí Vrchního soudu o neplatných odposleších – a až pak by případně Nejvyšší soud rozhodl, že rozsudek Vrchního soudu byl vadný, už by to na věc nemělo vliv.
2. Obhájci argumentují tím, že zásahem ministerské stížnosti pro porušení zákona do případu je státní zastupitelství „v konkurenční výhodě“ proti obhajobě, protože tím žalobci dostali další kolo pro prosazení svých závěrů. A navrhují, aby o tom, zda jde, či nejde o konkurenční výhodu státního zastupitelství (tedy společnosti) proti obhajobě (tedy i Rathovi s úplatkem v krabici), rozhodoval Ústavní soud.
3. Znovu Ústavní soud: aby rozhodl, zda je, či není senát Nejvyššího soudu podjatý, když se určitě bojí prezidenta Zemana, který má o vině Ratha jasno a nelichotivě se vyjádřil o soudci Zelenkovi. O námitce podjatosti (ať je jakkoliv nelogická a zjevně obstrukční, rozhodovat o ní se musí) v tomto případě přitom rozhoduje předseda Nejvyššího soudu (což se nejspíš stane), odbočka na Ústavní soud nemá jiný smysl než zdržovací.

Celé to zkrátka v úterý u Nejvyššího soudu působilo, jako by byla obhajoba obviněných trochu v argumentační nouzi a už to ani moc nezastírala. „Striktně vzato bylo povoleno sledování prostor, ale nikdy v ničem (rozuměj v povoleních odposlechů – pozn. red.) nebylo povoleno sledování rozhovorů v těchto prostorách,“ sdělil soudu například obhájce manželů Kottových Tomáš Sokol. A dodal, že jde možná o lingvistickou jemnost, již ani zákonodárce nedomyslel ve znění zákona, který přímo nepopisuje, že sledování prostor znamená nahrávání toho, co se v nich říká, a taky že ví, že něco takového ještě v historii trestního řízení žádný obhájce nenamítal, ale „to neznamená, že to nemohu namítat já“.

Musel, i když nerad

Na konec dne si vzal v úterý slovo David Rath. Mluvil už ráno před soudní budovou, když novinářům zopakoval, že jde o politický monstrproces, nikoliv o to, že měl v krabici úplatek, což jsou jeho formulace pro veřejnost skrze novináře, soudcům je v sále nenabídl. V jednací síni se přirovnal k pacientovi, který je v situaci, že o něm rozhodují lékaři, ale nebylo přesně jasné, jak to myslí, patrně tak, že soudci mají v rukou jeho život. A že on sám tomu soudnímu životu odborně vůbec nerozumí a chápe, jak je obtížné zodpovědně rozhodnout.  Rath přispěl i argumentem k povolování odposlechů. Že v podpůrných důvodech o spolupracující chobotnici předložených soudcům povolujícím odposlechy se například psalo, že navštěvoval manžele Kottovy (ti, od nichž si odnášel peníze v krabici) dvakrát týdně, ale on k nim chodil tak jednou měsíčně.

Potom řekl soudcům, ať si nic nedělají z novinářů, že ti nejsou nezávislí, jdou na ruku vrchní státní zástupkyni Lence Bradáčové (která případ Davida Ratha rozjížděla a dovedla do konce), a že novináři jsou prostě jen fanoušci, kteří dělají na justici nátlak – že fandí jedné straně, nikoliv té jeho, jako při zápase Slávie se Spartou. Návod jak „fandit“ politikovi, který se na odposleších domlouvá, jak obrat společnost o peníze, a nakonec je chycen s miliony v krabici, už přihlížejícím novinářům nedal. Nakonec sám namítl, že je senát podjatý a neměl by v jeho případě rozhodovat. „Nezlobte se na mě, ale já musím, já jsem nevyvolal tuto situaci, vyvolal ji pan ministr. Bohužel musím namítat podjatost senátu,“ řekl Rath.

A vysvětlil, že senát je podle něj pod tlakem prezidenta Miloše Zemana, který kdesi řekl, že „když u někoho najdeme sedm milionů v krabici od vína, jsou debaty o vině nepatřičné“ - a taky že na jednom z mítinků prezident prohlásil, že zvažuje kárnou žalobu na soudce Zelenku, protože jeho rozhodnutí o tom, že odposlechy jsou nepoužitelné, je tak nelogické, že to není samo sebou. „Jsem přesvědčen, že nemůžete rozhodnout nezávisle a svobodně. Prezident je znám svou mstivostí a za určitých okolností může mít nepříjemný dopad na váš osud,“ řekl soudcům.

V podstatě tak mezi řádky sdělil David Rath soudcům v senátu, že jsou zbabělci a prospěcháři, kteří se jistě chtějí dočkat řídicí funkce ve vedení soudu, a z obavy, že by je do ní mstivý prezident nemusel svévolně jmenovat, raději rozhodnou „nespravedlivě“ - tedy tak, že odposlechy vedoucí k dopadení skupiny lidí okrádajících stát jsou platné.

Hned v úterý ráno však senát Rathovu námitku podjatosti zamítl. Vysvětlil, že povinností soudce je schopnost odolávat případným tlakům a že není důvod k vyloučení senátu z rozhodování. To ovšem ještě neznamená, že je námitkám o podjatosti konec - ještě může přijít námitka, že Rath svou první námitkou soudce tak naštval, že ho teď určitě nemají rádi. Něco podobného už v minulosti zkusil při rozhodování pražského krajského soudce, který ho odsoudil k vězení.

A kdyby ne, kdyby tenhle mustr David Rath tentokrát nepoužil, stejně se jeho námitka podjatosti, respektive její zamítnutí, ještě bude otáčet přes Ústavní soud. Obhájce bývalého hejtmana Roman Jelínek už novinářům po skončení středečního jednacího sdělil, že k Ústavnímu soudu podá stížnost na zamítnutí námitky podjatosti.

O tom, jak soud rozhodne o návrzích obhájců a možná i o celém případu, se dozvíme ve středu 7. června, kdy soudní jednání pokračuje.