0:00
0:00
Politika22. 3. 20179 minut

2016: rok pragmatizace a ústupu v české zahraniční politice

Asociace pro mezinárodní otázky hodnotí českou zahraniční politiku v loňském roce

Vít Dostál, Tereza Jermanová
V4 v Praze; ilustrační foto
Autor: ČTK

V listopadové sněmovní rozpravě premiér Bohuslav Sobotka poznamenal, že všudypřítomná zahraniční politika se dnes mnohem víc než kdy dřív dotýká toho, co se děje u nás. Přiléhavě tak pojmenoval trend, se kterým jsme se v roce 2016 setkali: česká diplomacie stála před nejsložitější mezinárodní situací od založení samostatného státu a zahraniční politika více než jindy rezonovala v domácím prostředí.

Větší pozornost, které se zahraničnímu dění v domácí debatě dostávalo, ani příznivý vnitropolitický kontext (především ekonomický růst a vládní stabilita) se nicméně loni do českého působení na mezinárodní scéně pozitivně nepromítly. V jakém stavu se tedy česká zahraniční politika nachází a co nám o ní řekl loňský vývoj? Následující text je zkrácenou verzí úvodní kapitoly z knihy Agenda pro českou zahraniční politiku, kterou právě vydává Asociace pro mezinárodní otázky.

↓ INZERCE

Stejné problémy, měnící se svět 

Liberální mezinárodní řád, který od počátku 90. let 20. století poskytoval České republice příznivé prostředí k jejímu rozvoji, se v roce 2016 dál fragmentoval. Jak se česká diplomacie pokusila tento vývoj ovlivnit a jak se připravovala na neméně rušné nadcházející roky, jsme sledovali v kontextu problémů a událostí, které si v roce 2016 žádaly českou pozornost nejvíc.

Všímali jsme si přitom, že mnohé nešvary minulých let přetrvaly, a dynamičnost loňského roku v mezinárodní politice jim navíc dala vyniknout. V zahraniční politice zaznívaly nesourodé hlasy, premiér ani ministr zahraničí do ní přitom dostatečně nepromlouvali. V zanedbávání klíčových partnerských a aliančních vztahů, nebo dokonce jejich podrývání kvůli krátkodobým cílům a domácím sporům, jsme mohli spatřovat neschopnost politické reprezentace v zahraniční politice uvažovat za horizont volebního období a zahleděnost do sebe. To se projevilo v unijní politice, přístupu k Německu, Visegrádské skupině (V4) i k východním partnerům. Domácí rezonance mezinárodního dění pak jen málokdy odrážela skutečný zájem o zahraniční politiku, která i tentokrát politickým stranám sloužila spíše jako rukojmí ve vnitropolitických neshodách.

Česká republika v Evropě  

Na evropské úrovni byla jedním z hlavních problémů, kterým se česká diplomacie musela zabývat, tzv. migrační krize. Vysoké počty uprchlíků mířících do Evropy se podařilo sérií opatření, a zejména pomocí dohody EU s Tureckem, utlumit; příčiny migrace ale nezmizely. Hledání společné evropské odpovědi proto bylo stejně akutní jako v roce 2015. Česká republika se nicméně zapsala spíše budováním překážek než nabízením řešení.

Mantrou zahraniční politiky zůstala ochrana vnějších hranic a odmítání relokačních kvót. Ačkoliv je zřejmé, že první návrh problém pouze odsouvá za evropské hranice, aniž by cílil na jeho podstatu, členské země EU se na tomto řešení shodují. V souladu s tím Česko podpořilo vznik nové agentury EU pro ochranu hranic a poskytlo své policisty zemím, které migraci čelily nejvíce. Naproti tomu český požadavek na jednostranné uzavření tzv. balkánské migrační trasy pouze umocnil tlak na členské státy a unijní instituce jednající o dohodě s Tureckem - a byl nehumánní vůči uprchlíkům uvězněným v přeplněných uprchlických táborech a záchytných centrech.

Slovenský premiér Robert Fico a jeho český protějšek Bohuslav Sobotka Autor: REUTERS

Odpor vůči jakémukoli relokačnímu mechanismu ze strany Visegrádské skupiny včetně Česka pak zmařil pokusy o dohodu na komplexnějším řešení v podobě reformy evropské azylové a migrační politiky. Kritická prohlášení českých politiků na adresu migrační politiky německé kancléřky Angely Merkel jen nešťastně zdůraznila českou nekonstruktivnost a kazila dobré vzájemné vztahy.

Štěpení mezi východem a západem Evropské unie, které se začalo opětovně rýsovat předloni právě v souvislosti s rozdílnými pohledy na relokační kvóty, se v důsledku sporů o přístup k migraci prohloubilo. Jako předsedající země V4 se Česká republika mohla stát mostem mezi oběma proudy; výše nastíněným přístupem naopak přispívala ke zbytnění této dělící linie. Negativní nálepka Visegrádské skupině, někdejšímu symbolu spolupráce a úspěšné transformace střední Evropy, připadla i kvůli oslabování právního státu v Polsku a Maďarsku. Ani v tomto případě čeští politici nedokázali svou specifickou pozici, a především dobré kontakty s kolegy ve Varšavě a v Budapešti, proměnit v přednost - a namísto snahy o dialog vývoji v obou zemích jen přihlíželi. Udržení dobrého jména Visegrádu, a především stabilního demokratického sousedství, by přitom mělo být bytostným zájmem české zahraniční politiky.

Červnové referendum o odchodu Velké Británie z EU pak vyneslo do popředí debatu o budoucnosti integračního projektu. Česká diplomacie sehrála důležitou roli při vyjednání dohody mezi Spojeným královstvím a 27 členskými státy o nových podmínkách jeho členství, které by platily v případě, že by se Britové rozhodli v Unii setrvat. V reakci na britské referendum se uvnitř EU rozběhl reflexní proces. Česko do něj však výrazně pozitivně nepřispělo. Vyniklo tak především překvapivé prohlášení premiéra o podpoře evropské armády nenásledované konkrétními návrhy. Diskuzi o českém členství v eurozóně, jakkoliv by byla vzhledem k těmto proměnám EU potřebná, však vláda otevřít odmítla.

Pohled za evropské hranice

Neméně důležitý byl vývoj událostí nedaleko evropských hranic. Bezpečnostní a humanitární situace na Blízkém východě se nezlepšila a zintenzivnění ruského vojenského angažmá v Sýrii oddálilo perspektivu mírového řešení trvajícího konfliktu. Mementem roku 2016 navždy zůstane katastrofa Aleppa, která byla dokonána za přihlížení mezinárodního společenství. A právě zde česká zahraniční politika selhala, když navzdory mezinárodním sankcím a kritice režimu Bašára Asada vsadila právě na jeho kartu.

Jinak si totiž neumíme vysvětlit prohlubování obchodních vztahů a čilé přípravy na rekonstruování Sýrie, přestože probíhající válka stále nemá jasné východisko. Pokřivená identita české diplomacie, ve které lidská práva přestávají být prioritou a navrch získávají nejisté ekonomické zisky, tak nabrala v Sýrii ještě absurdnější rozměr. Tenký led, na kterém se ČR pohybovala v Sýrii, praskal i pod velvyslankyní v Damašku Evou Filipi, která ve veřejných vystoupeních na diplomatku nezvykle neopatrně kritizovala evropské spojence.

Miloš Zeman při oficiální návštěvě Číny Autor: ČTK

Pokud jsme české diplomacii v případě Sýrie vytýkali přílišnou aktivitu na nesprávném místě, u Východního partnerství musíme kritizovat její postupné mizení z oblastí, kde by se měla projevovat výrazněji. Ministerstvo zahraničních věcí sice v některých zemích podpořilo transformační aktivity na místní úrovni, ale celkově je možné pozorovat, že zájem politické reprezentace o dění ve východní Evropě upadá. To se projevilo především v nahlížení na tento region téměř výhradně optikou ekonomických zisků a ztrát, ať se jednalo o účelový přístup k ekonomické migraci z Ukrajiny či kritiku sankcí vůči Rusku z úst čelných ústavních činitelů.

Pohled dál od hranic Evropy odhaluje možná největší nezdar české diplomacie v loňském roce – přístup k Číně. Servilní postoj, který Česká republika při prohlubování politických a hospodářských vztahů s Čínou zvolila, ukazuje na naprosté podřízení zahraniční politiky logice partikulárních ekonomických zájmů. Vrcholem bylo prohlášení ústavních činitelů k dalajlámovu setkání s ministrem kultury, jaké nemá ve světě obdoby. Po více než čtyřech letech posilování spolupráce s Čínou bez větších přínosů pro českou ekonomiku přitom není jasné, proč je pro Česko udržování nadstandardních vztahů s touto zemí tak výhodné.

Je také zřejmé, že Česko zanedbalo další tradiční oblast své zahraniční politiky, kterou je podpora lidských práv. Přístupem k uprchlíkům, v konfliktu v Sýrii nebo vztahy s Čínou dala ČR průchod pochybnostem o tom, zda lidská práva skutečně patří mezi její priority. V české diplomacii je stále patrnější trend její ekonomizace a pragmatizace, jenž s sebou nese přehlížení lidských práv jako luxusu dostupného jen v lepších časech. Avšak právě v těžkých dobách jejich význam stoupá.

Pozitivní zprávy přicházely ze světa v loňském roce spíše ojediněle. Nelze je opominout, třebaže české přičinění bylo v těchto případech slabé, pokud vůbec nějaké. Na varšavském summitu NATO členské státy rozhodly mimo jiné o potřebném posílení obranyschopnosti východního křídla Aliance. Česko se na vyjednávání před summitem aktivně podílelo, s odpovídajícími kroky ve smyslu většího zapojení do společné obrany ale následně nepřišlo.

Bránily tomu především nedostatečné schopnosti české armády. Česko se ovšem nechystá v dohledné době rychleji navyšovat obranné výdaje, a to ani přes apely, které k evropským spojencům směřovaly z druhé strany Atlantiku po zvolení Donalda Trumpa prezidentem. Zapomenout bychom neměli ani na méně viditelné události, například na rychlý vstup Pařížské klimatické dohody v platnost. Ovšem ani zde se ČR nepřihlásila ke globální odpovědnosti a jako jedna z mála unijních zemí dohodu stále neratifikovala.

Pasivita a obstrukce

Česká diplomacie se citelnější snahou o stabilizaci mezinárodního prostředí – natož viditelným příspěvkem – pochlubit nemohla. Nejenže se Česko v zahraniční politice nevyznačovalo proaktivním přístupem, ale často nepředvídatelné, nebo dokonce obstrukční jednání zahraničněpolitických aktérů i domácích politických elit spíše oslabovalo existující partnerství. Důležitým otázkám se ČR věnovala pozdě, pokud vůbec, a v obvykle silných tématech, jako je zmíněné Východní partnerství nebo lidská práva, bylo českou diplomacii slyšet jen málo. Vzhledem k tomu, jak dynamický rok máme za sebou, mělo být strategické uvažování v české zahraniční politice přítomno víc než kdy dřív. Ale nebylo.

Autoři jsou editory publikace Agenda pro českou zahraniční politiku 2017.

RESPEKT ZVE NA DEBATU. Asociace pro mezinárodní otázky pořádá k české zahraniční politice veřejnou debatu. Loňskou bilanci a výhled na zahraniční politiku v roce voleb proberou náměstek ministra zahraničí Jakub Dürr, nový ředitel zahraničního odboru kanceláře prezidenta republiky Rudolf Jindrák a redaktorka Respektu Kateřina Šafaříková. Debata je otevřená všem zájemcům, koná se dnes v 17 hodin v Braunově domě na Karlově náměstí v Praze 2.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].