Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika

2016: rok pragmatizace a ústupu v české zahraniční politice

Asociace pro mezinárodní otázky hodnotí českou zahraniční politiku v loňském roce

0215CR_SLOVENSKO_MADARSKO_POLSKO_SUMMIT_MIGRACE_V4_745
V4 v Praze; ilustrační foto • Autor: ČTK

V listopadové sněmovní rozpravě premiér Bohuslav Sobotka poznamenal, že všudypřítomná zahraniční politika se dnes mnohem víc než kdy dřív dotýká toho, co se děje u nás. Přiléhavě tak pojmenoval trend, se kterým jsme se v roce 2016 setkali: česká diplomacie stála před nejsložitější mezinárodní situací od založení samostatného státu a zahraniční politika více než jindy rezonovala v domácím prostředí.

Větší pozornost, které se zahraničnímu dění v domácí debatě dostávalo, ani příznivý vnitropolitický kontext (především ekonomický růst a vládní stabilita) se nicméně loni do českého působení na mezinárodní scéně pozitivně nepromítly. V jakém stavu se tedy česká zahraniční politika nachází a co nám o ní řekl loňský vývoj? Následující text je zkrácenou verzí úvodní kapitoly z knihy Agenda pro českou zahraniční politiku, kterou právě vydává Asociace pro mezinárodní otázky.

Reklama
Reklama

Stejné problémy, měnící se svět 

Liberální mezinárodní řád, který od počátku 90. let 20. století poskytoval České republice příznivé prostředí k jejímu rozvoji, se v roce 2016 dál fragmentoval. Jak se česká diplomacie pokusila tento vývoj ovlivnit a jak se připravovala na neméně rušné nadcházející roky, jsme sledovali v kontextu problémů a událostí, které si v roce 2016 žádaly českou pozornost nejvíc.

Všímali jsme si přitom, že mnohé nešvary minulých let přetrvaly, a dynamičnost loňského roku v mezinárodní politice jim navíc dala vyniknout. V zahraniční politice zaznívaly nesourodé hlasy, premiér ani ministr zahraničí do ní přitom dostatečně nepromlouvali. V zanedbávání klíčových partnerských a aliančních vztahů, nebo dokonce jejich podrývání kvůli krátkodobým cílům a domácím sporům, jsme mohli spatřovat neschopnost politické reprezentace v zahraniční politice uvažovat za horizont volebního období a zahleděnost do sebe. To se projevilo v unijní politice, přístupu k Německu, Visegrádské skupině (V4) i k východním partnerům. Domácí rezonance mezinárodního dění pak jen málokdy odrážela skutečný zájem o zahraniční politiku, která i tentokrát politickým stranám sloužila spíše jako rukojmí ve vnitropolitických neshodách.

Česká republika v Evropě  

Na evropské úrovni byla jedním z hlavních problémů, kterým se česká diplomacie musela zabývat, tzv. migrační krize. Vysoké počty uprchlíků mířících do Evropy se podařilo sérií opatření, a zejména pomocí dohody EU s Tureckem, utlumit; příčiny migrace ale nezmizely. Hledání společné evropské odpovědi proto bylo stejně akutní jako v roce 2015. Česká republika se nicméně zapsala spíše budováním překážek než nabízením řešení.

Mantrou zahraniční politiky zůstala ochrana vnějších hranic a odmítání relokačních kvót. Ačkoliv je zřejmé, že první návrh problém pouze odsouvá za evropské hranice, aniž by cílil na jeho podstatu, členské země EU se na tomto řešení shodují. V souladu s tím Česko podpořilo vznik nové agentury EU pro ochranu hranic a poskytlo své policisty zemím, které migraci čelily nejvíce. Naproti tomu český požadavek na jednostranné uzavření tzv. balkánské migrační trasy pouze umocnil tlak na členské státy a unijní instituce jednající o dohodě s Tureckem - a byl nehumánní vůči uprchlíkům uvězněným v přeplněných uprchlických táborech a záchytných centrech.

Czech PM Sobotka and Slovakia's PM Fico arrive at an extraordinary Visegrad Group summit in Prague
Slovenský premiér Robert Fico a jeho český protějšek Bohuslav Sobotka • Autor: REUTERS

Odpor vůči jakémukoli relokačnímu mechanismu ze strany Visegrádské skupiny včetně Česka pak zmařil pokusy o dohodu na komplexnějším řešení v podobě reformy evropské azylové a migrační politiky. Kritická prohlášení českých politiků na adresu migrační politiky německé kancléřky Angely Merkel jen nešťastně zdůraznila českou nekonstruktivnost a kazila dobré vzájemné vztahy.

Štěpení mezi východem a západem Evropské unie, které se začalo opětovně rýsovat předloni právě v souvislosti s rozdílnými pohledy na relokační kvóty, se v důsledku sporů o přístup k migraci prohloubilo. Jako předsedající země V4 se Česká republika mohla stát mostem mezi oběma proudy; výše nastíněným přístupem naopak přispívala ke zbytnění této dělící linie. Negativní nálepka Visegrádské skupině, někdejšímu symbolu spolupráce a úspěšné transformace střední Evropy, připadla i kvůli oslabování právního státu v Polsku a Maďarsku. Ani v tomto případě čeští politici nedokázali svou specifickou pozici, a především dobré kontakty s kolegy ve Varšavě a v Budapešti, proměnit v přednost - a namísto snahy o dialog vývoji v obou zemích jen přihlíželi. Udržení dobrého jména Visegrádu, a především stabilního demokratického sousedství, by přitom mělo být bytostným zájmem české zahraniční politiky.

Červnové referendum o odchodu Velké Británie z EU pak vyneslo do popředí debatu o budoucnosti integračního projektu. Česká diplomacie sehrála důležitou roli při vyjednání dohody mezi Spojeným královstvím a 27 členskými státy o nových podmínkách jeho členství, které by platily v případě, že by se Britové rozhodli v Unii setrvat. V reakci na britské referendum se uvnitř EU rozběhl reflexní proces. Česko do něj však výrazně pozitivně nepřispělo. Vyniklo tak především překvapivé prohlášení premiéra o podpoře evropské armády nenásledované konkrétními návrhy. Diskuzi o českém členství v eurozóně, jakkoliv by byla vzhledem k těmto proměnám EU potřebná, však vláda otevřít odmítla.

Pohled za evropské hranice

Neméně důležitý byl vývoj událostí nedaleko evropských hranic. Bezpečnostní a humanitární situace na Blízkém východě se nezlepšila a zintenzivnění ruského vojenského angažmá v Sýrii oddálilo perspektivu mírového řešení trvajícího konfliktu. Mementem roku 2016 navždy zůstane katastrofa Aleppa, která byla dokonána za přihlížení mezinárodního společenství. A právě zde česká zahraniční politika selhala, když navzdory mezinárodním sankcím a kritice režimu Bašára Asada vsadila právě na jeho kartu.

Jinak si totiž neumíme vysvětlit prohlubování obchodních vztahů a čilé přípravy na rekonstruování Sýrie, přestože probíhající válka stále nemá jasné východisko. Pokřivená identita české diplomacie, ve které lidská práva přestávají být prioritou a navrch získávají nejisté ekonomické zisky, tak nabrala v Sýrii ještě absurdnější rozměr. Tenký led, na kterém se ČR pohybovala v Sýrii, praskal i pod velvyslankyní v Damašku Evou Filipi, která ve veřejných vystoupeních na diplomatku nezvykle neopatrně kritizovala evropské spojence.

Miloš Zeman, Si Ťin-pching, politik, prezident---Milos Zeman, Xi Jinping
Miloš Zeman při oficiální návštěvě Číny • Autor: ČTK

Pokud jsme české diplomacii v případě Sýrie vytýkali přílišnou aktivitu na nesprávném místě, u Východního partnerství musíme kritizovat její postupné mizení z oblastí, kde by se měla projevovat výrazněji. Ministerstvo zahraničních věcí sice v některých zemích podpořilo transformační aktivity na místní úrovni, ale celkově je možné pozorovat, že zájem politické reprezentace o dění ve východní Evropě upadá. To se projevilo především v nahlížení na tento region téměř výhradně optikou ekonomických zisků a ztrát, ať se jednalo o účelový přístup k ekonomické migraci z Ukrajiny či kritiku sankcí vůči Rusku z úst čelných ústavních činitelů.

Pohled dál od hranic Evropy odhaluje možná největší nezdar české diplomacie v loňském roce – přístup k Číně. Servilní postoj, který Česká republika při prohlubování politických a hospodářských vztahů s Čínou zvolila, ukazuje na naprosté podřízení zahraniční politiky logice partikulárních ekonomických zájmů. Vrcholem bylo prohlášení ústavních činitelů k dalajlámovu setkání s ministrem kultury, jaké nemá ve světě obdoby. Po více než čtyřech letech posilování spolupráce s Čínou bez větších přínosů pro českou ekonomiku přitom není jasné, proč je pro Česko udržování nadstandardních vztahů s touto zemí tak výhodné.

Je také zřejmé, že Česko zanedbalo další tradiční oblast své zahraniční politiky, kterou je podpora lidských práv. Přístupem k uprchlíkům, v konfliktu v Sýrii nebo vztahy s Čínou dala ČR průchod pochybnostem o tom, zda lidská práva skutečně patří mezi její priority. V české diplomacii je stále patrnější trend její ekonomizace a pragmatizace, jenž s sebou nese přehlížení lidských práv jako luxusu dostupného jen v lepších časech. Avšak právě v těžkých dobách jejich význam stoupá.

Pozitivní zprávy přicházely ze světa v loňském roce spíše ojediněle. Nelze je opominout, třebaže české přičinění bylo v těchto případech slabé, pokud vůbec nějaké. Na varšavském summitu NATO členské státy rozhodly mimo jiné o potřebném posílení obranyschopnosti východního křídla Aliance. Česko se na vyjednávání před summitem aktivně podílelo, s odpovídajícími kroky ve smyslu většího zapojení do společné obrany ale následně nepřišlo.

Bránily tomu především nedostatečné schopnosti české armády. Česko se ovšem nechystá v dohledné době rychleji navyšovat obranné výdaje, a to ani přes apely, které k evropským spojencům směřovaly z druhé strany Atlantiku po zvolení Donalda Trumpa prezidentem. Zapomenout bychom neměli ani na méně viditelné události, například na rychlý vstup Pařížské klimatické dohody v platnost. Ovšem ani zde se ČR nepřihlásila ke globální odpovědnosti a jako jedna z mála unijních zemí dohodu stále neratifikovala.

Pasivita a obstrukce

Česká diplomacie se citelnější snahou o stabilizaci mezinárodního prostředí – natož viditelným příspěvkem – pochlubit nemohla. Nejenže se Česko v zahraniční politice nevyznačovalo proaktivním přístupem, ale často nepředvídatelné, nebo dokonce obstrukční jednání zahraničněpolitických aktérů i domácích politických elit spíše oslabovalo existující partnerství. Důležitým otázkám se ČR věnovala pozdě, pokud vůbec, a v obvykle silných tématech, jako je zmíněné Východní partnerství nebo lidská práva, bylo českou diplomacii slyšet jen málo. Vzhledem k tomu, jak dynamický rok máme za sebou, mělo být strategické uvažování v české zahraniční politice přítomno víc než kdy dřív. Ale nebylo.

Autoři jsou editory publikace Agenda pro českou zahraniční politiku 2017.

RESPEKT ZVE NA DEBATU. Asociace pro mezinárodní otázky pořádá k české zahraniční politice veřejnou debatu. Loňskou bilanci a výhled na zahraniční politiku v roce voleb proberou náměstek ministra zahraničí Jakub Dürr, nový ředitel zahraničního odboru kanceláře prezidenta republiky Rudolf Jindrák a redaktorka Respektu Kateřina Šafaříková. Debata je otevřená všem zájemcům, koná se dnes v 17 hodin v Braunově domě na Karlově náměstí v Praze 2.

 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte