Chtěla jsem být režisérka, ale tehdy to znělo jako letět s Gagarinem do vesmíru

„Kdo bydlí na Václaváku, ten se nevyhne dějinám. Tam se pod okny pořád něco děje a nejde si toho nevšimnout. Já jsem třeba milovala první máje. To je takový můj základní vjem z dětství,“ vzpomíná Helena Třeštíková na život v padesátých letech minulého století v centru Prahy v rozhovoru s dcerou Hanou Třeštíkovou. „Do kina jsem začala hodně chodit v období české nové vlny. Když jsem byla ještě malá, tak jsem vždycky měla takový pocit, že film je něco jiného než skutečný život. A pak jsem viděla filmy od Chytilové a Formana. Najednou to nebyli herci přednášející umělé repliky, ale lidé kteří mluvili stejně jako my. To mně tak nadchlo. A byla to tak zásadní věc, že, když jsem viděla film O něčem jiném, tak jsem si napsala do deníku, že chci být filmová režisérka jako Věra Chytilová. Ale to bylo v té době stejné, asi jako kdybych napsala, že chci letět s Gagarinem do vesmíru,“ vybavuje si jeden ze zásadních momentů, který ji nasměroval na dráhu filmařky. Jak Helena Třeštíková vzpomíná na své dětství a rodinu? Jak se dostala na FAMU a jak prožívala období Pražského jara? Nejen o tom uslyšíte v prvním díle podcastové série Hovory s mámou týdeníku Respekt.