0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Periferie3. 6. 20103 minuty

Hloubka změn

Realita je rychlejší než naše poznání reality. Toto banální poznání platí i pro současnou ekonomickou krizi – to, jak moc už změnila svět si možná plně uvědomíme až za několik let.

Důležitější než její dopady na teorii a praxi ekonomické politiky nejspíše bude způsob, jakým se změní mocenská rovnováha ve světě. O čem se totiž píše jako o „globální krizi“, je především krizí, recesí Západu a probuzením, relativním vzestupem zbytku planety.

Reklama

Psalo se už hodně o tom, jak rychle se během prvních měsíců hašení krize ukázala bezmocnost svazku západních ekonomik G 7, kterou nahradil mnohem větší spolek G 20. Méně se už ví o tom, jak hospodářskou stagnaci Evropy a Spojených států v minulých dvou letech vyvažoval pokračující rychlý růst v Brazílii, Číně, Indonésii… Ani to však nepostihuje hloubku změn, kterými svět zrovna prochází.

Týdeník The Economist před nedávnem vydal zvláštní přílohu o bankách v tzv. rozvojových státech, které nazval velkými vítězi krize. Nejen, že jsou dnes dvě čínské banky těmi kapitálově nejsilnějšími na světě – ve svých zemích mají narozdíl od těch evropských a amerických pořád dobrou pověst. Veřejnost je nevnímá jako jakési gamblery, ale prostě jako banky, tedy jako jakési čerpací stanice, které dodávají benzín pohánějící dobře šlapající hospodářské motory.

Před dvaceti, třiceti lety se tedy začala Čína a spol. projevovat coby efektivnější „továrna světa“ než Evropa a Amerika. Teď se zdá, že jsou úspěšnější i bombajské či šanghajské banky. Bankovnictví přitom dosud bylo velkou pýchou Londýna a New Yorku. Zajímavá je navíc skutečnost, že nezápadní banky uspěly díky tomu, že se držely při zemi: hlídaly si velký základní kapitál, vyhýbaly se čistě finančním spekulacím, po zkušenostech z předchozích krizí byly přísněji regulované. Řada riskantních půjček čínských bank má navíc výhodu v tom, že je jistí vláda, je to forma vládního stimulu hospodářství.

V týdeníku Time ve stejném duchu píše Zachary Karabell o tom, jak se po planetě přesunuly zdroje rizika. Zvykli jsme si, že krize začínají kdesi daleko, v jakémsi špatně spravovaném „třetím světě“. V roce 2008 se ale jako největší zdroj finančního rizika ukázaly hypotéky kdesi v Arizoně a banky na Wall Stretu, tedy v centru systému. Teď se zas hlavní riziko nachází uprostřed Evropské unie, v Řecku, Španělsku a jiných vysoce zadlužených státech. Ratingové agentury a investoři si teprve začínají uvědomovat, že riskantní je vkládat peníze v Evropě a mnohem bezpečnější to může být v Asii nebo i v částech latinské Ameriky a Afriky. Vnímání skutečnosti je ale zatím ještě za realitou ve zpoždění – ratingové agentury hodnotí řecké dluhopisy zhruba stejně jako ty brazilské, ačkoli je tamní ekonomika ve zdravějším stavu.

Článků na toto téma je ve světovém tisku v posledních měsících stále více. Ve Financial Times například ředitel Světové Banky Robert Zoellick psal o tom, jak by se měly bohaté státy učit od hospodářské politiky rozvojových zemí. Jsou to pozoruhodná slova od šéfa Západem dominované organizace, která vlastně měla minulé desítky let v popisu práce radit chudým státům. Teď se situace změnila – poradit potřebujeme my.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].