Místa, která nemizí

Za pár dnů začne ve Rwandě období smutku. Po šestnácté si země připomene genocidu z jara roku 1994. Dennodenně bez ohledu na roční období ji ale Rwanďanům připomínají hlavně osobní vzpomínky, které nemizí, lidé z okolí, kteří nemizí, a také místa, která už vůbec nemizí. Postupem let se místa činu spontánně mění v autentické památníky nedávné tragédie. Může jít o prostřelenou dopravní značku, ale třeba také o památník na kopci Murambi, který návštěvníkovi poskytne téměř nesnesitelný pohled. Těla z masových vražd nebyla vždy pohřbena a to, co z nich zůstalo, od té doby podléhá pravidlům samovolné zkázy. Podobná místa nejsou od každodenního života Rwanďanů bezpečně oddělená zdmi muzeí, mají je naopak neustále před očima.

Bývalá vojenská základna v Kigali. Tady bylo 6. dubna 1994 zavražděno deset belgických vojáků, členů mise UNAMIR.

Většinu svých vojáků OSN následně ze Rwandy stáhla. Zůstalo jen pár stovek členů mise bez mandátu zasáhnout.

"Dodnes žijeme dohromady s vrahy našich blízkých. Jsou našimi sousedy, kolegy, obchodníky. Hutuové a Tutsiové dnes žijí dohromady z donucení okolnostmi…

… ve městě si možná můžeš nevšímat sousedů, můžeš zavřít dveře svého domu. Když žiješ na kopcích, na venkově, takovou možnost nemáš. A na kopcích tu žije většina společnosti,“ píše Esther Mujawayo ve své knize Survivantes z roku 2004.

Čtvrť Gisozi v Kigali, jedno z pohřebišť, kam se dodnes ukládají ostatky těl exhumovaných ze stovek provizorních masových hrobů rozesetých po celém hlavním městě.

Před šesti bylo hned vedle otevřeno muzeum. S klimatizací. Za peníze ze Západu. V západním stylu je pojata i expozice, ve které Evropan nebo Američan rozezná inspiraci estetickými stereotypy některých výstav o holocaustu.

Do dneška nechápu tu shodu okolností: uprostřed Kigali je řeznictví, které se jmenuje Smrt.

Vypuštěný bazén v Hotelu des Mille Collines. Tady schovával Paul Rusesabagina více než tisíc Tutsiů i pronásledovaných Hutuů před milicemi Interahamwe. Film Hotel Rwanda o jejich příběhu se natáčel mimo jiné také v Kigali. Jako komparsisté v něm sami sebe hrají místní obyvatelé. Dnes je hotel opět funkční. V restauraci na střešní terase si můžete objednat jakoukoli francouzskou specialitu. A je odtud výhled na celé Kigali.

Vedle klimatizovaného muzea v Gisozi jsou ve Rwandě místa, která připomínají masakr z roku 1994 úplně jiným způsobem.

Podlahu bývalého katolického kostelíku uprostřed vesnice Ntarama pár kilometrů od Kigali pokrývají kosti, lebky, kusy oblečení, hřebeny a školní sešity asi pěti tisíc zavražděných lidí…

…takže vejít se dá jen po dřevěných kostelních lavicích.

Vzhledem ke složité společenské situaci, kde oběti i viníci žijí pospolu, zavedla vláda systém lidových soudů zvaných gacaca. Jde o formu společenské autoterapie.

Smysl těchto komunálních shromáždění spočívá nejen v označení nebo potrestání viníků, ale už v samotném zavedení přímé debaty mezi přeživšími a pachateli, které se odehrávají přímo v místech, kde ke zločinům došlo, a mezi lidmi, jichž se týkají. (Prostřelená značka v Butare).

Univerzita v Butare na jihu země otevřela studijní program pro budoucí sociální pracovníky a psychoterapeuty. Vedle mrtvých po sobě genocida zanechala množství zmrzačených lidí, desetitisíce sirotků a vdov, často nakažených virem HIV následkem znásilnění. Ti, kdo se ve Rwandě zapojili do pomoci lidem trpícím posttraumatickým syndromem, jsou často samotní přeživší, kteří se musí vypořádávat s vlastními bolestivými prožitky.

Aristid bydlí na univerzitní koleji. V pokoji 3 x 3 metry zabírají většinu místa dvě postele, o které se dělí 4 studenti.

Zmiňovaný kopec Murambi severně od Kigali. Hrbolatá cesta vede nádhernou krajinou lemovanou stráněmi s banánovníky. Už z dálky jsou na vrcholku vidět nízké cihlové domky. V nich se na jaře roku 1994 marně ukrývalo 45 000 Tutsiů.

Jeden ze zdejších masových hrobů byl v roce 1998 odkryt, těla exhumována a umístěna do cihlových baráků nikdy nedostavěné školy. V jedné z budov jsou pečlivě srovnané stovky lebek…

… jinde kusy oblečení…

… nebo vápnem posypaná těla zkroucená v otřesných pozicích po násilné smrti.

„Někteří lidé byli pohřbíváni zaživa, mezi nimi i děti. Tahle těla jsou tím nejnevyvratitelnějším důkazem toho, co se tady stalo,“ říká průvodce Emanuel.