Stírání hranic. Poznámky o novinářích

Představuji si ho jako živoucího tvora, vetřelce, organismus, který se učí, vyvíjí a přizpůsobuje tělu svého hostitele, až s ním jednoho dne splyne natolik, že ho nebudeme schopni rozeznat, a tudíž se proti němu bránit. Říkám mu nepoeticky korupční systém a hostitelem mám na mysli demokracii.

Novináři by měli být protilátkou jasně definující hranici mezi korupcí a demokracií, aby měla společnost možnost se vetřelci vzepřít. Dlouho to tak bylo, ale v poslední době se tato hranice s vydatným přispěním samotných novinářů rychle stírá.

Hrozba je zhruba stejně velká v Česku i na Slovensku, byť v Česku se o ní alespoň vede vášnivá debata. Mám k ní pár poznámek.

Rozumím logice novinářů, kteří obhajují svoje psaní do novin vlastněných Babišem v Česku a Pentou na Slovensku. Rozumím Luboši Palatovi v MF Dnes nebo Petrovi Schutzovi v SME, kteří staví svoji nezávislost nad vlastníka - a nerozumím Janu Macháčkovi, který Babišovi v LN rovnou slouží. A přesto se podle mého názoru mýlí všichni stejnou měrou, protože odmítají vnímat historický kontext, do něhož z vlastního rozhodnutí zapadají, a sebe samé pak jako součást problému.

To, že klíčové české a slovenské noviny dnes vlastní či spoluvlastní Babiš a Penta (abych zůstal u dvou nejzřetelnějších jevů), totiž není jen mediální patálie, ale projev dosud netušené síly korupčního systému, který si učenlivě buduje kruhovou obranu proti všemu, co by jej mohlo ohrozit. V posledních letech tento divný tvor pochopil, že k přežití nestačí jen těžit ze svého vlivu na demokratické instituce, ale musí jimi fyzicky prorůst. Pochopil, že musí prorůst médii, jelikož novináři na rozdíl od politiků - patřili k nebezpečné a vlivné sortě lidí, kterým nešlo o peníze.

Před několika lety se v Česku i na Slovensku odehrály dvě události, z nichž jedna korupční systém k smrti vyděsila, ale pak následovala druhá, díky které pochopil, jak velká příležitost se mu nečekaně nabídla.

Rozumím jejich obhajobě a věřím jejich přesvědčení, že zůstávají nezávislí navzdory vlastníkům. Ale nechápu, proč kvůli svému – jakkoli nezávislému – psaní riskují, že společnost ztratí schopnost rozeznávat hranici mezi korupčním systémem a demokracií.

Po dvou dekádách nehezké symbiózy korupce s demokracií se česká i slovenská demokracie začaly urputně bránit – a koho vyslaly do boje? Novináře. V Česku se díky nim podařilo osvobodit justici, Slováci zase díky nim a zveřejnění spisu Gorila zahlédli střeva korupčního systému a pohled na ně nesmírně naštval celou společnost.

Nic není pro korupční systém nebezpečnější než odhalení jeho střev - a osvobozená justice i nezávislá média se proto staly velkou hrozbou. Jenže co se odehrálo vzápětí? Přímo v důsledku společenského hněvu nebo shodou okolností padly vlády i politické garnitury, které – jaký paradox – udělaly pro boj proti korupci víc než všechny předešlé. V Česku to byla vláda Petra Nečase, která umožnila příchod nové generace státních žalobců, na Slovensku vláda Ivety Radičové, která zákonem přikázala zveřejňovat smlouvy se státem.

Korupční systém, jelikož je učenlivý, pochopil tyto události jako velkou příležitost. V Česku vyslal do politiky Andreje Babiše, který se svojí stranou a penězi úspěšně prorostl demokratickými institucemi. Na Slovensku mu padla do klína jednobarevná vláda Roberta Fica propojená na oligarchy.

Několik let po vzpouře společnosti proti korupci je tak situace v obou zemích z pohledu demokracie podstatně horší, než byla před ní. A to zejména proto, že korupční systém, tento učenlivý organismus, pochopil, že pro dlouhodobé přežití a vybudování silné kruhové obrany potřebuje setřít viditelnou hranici mezi ním a demokracií. Proto Penta a Babiš koupili klíčové noviny; proto se v nich snaží udržet známé novináře, kteří kdysi srdnatě bojovali proti korupci. Nezáleží na tom, co píší, úplně stačí, že svými jmény dodávají korupčnímu systému demokratickou legitimitu a stírají důležitou hranici, kterou kdysi právě oni pro veřejnost jasně vyznačovali.

Takto já vidím příběh, na jehož jednom konci zaklapla past pro ty novináře, kteří výše popsané souvislosti nechtějí vidět. Rozumím jejich obhajobě a věřím jejich přesvědčení, že zůstávají nezávislí navzdory vlastníkům. Ale nechápu, proč kvůli svému – jakkoli nezávislému – psaní riskují, že společnost ztratí schopnost rozeznávat hranici mezi korupčním systémem a demokracií.

Jistě, rozumím i argumentu, že korupční systém – jelikož je to živý tvor reprezentován živými lidmi – je možné psaním a vlivem skrze jejich vlastní média přesvědčit, aby neničil demokracii, kterou potřebuje pro své přežití, a tudíž musí sám sebe dobrovolně oslabit na přijatelnou míru.

Je možné i to, že se zcela mýlím a že Babiš, Penta a mnozí další reprezentují jiný příběh, než jak ho vidím já: možná jsou to vlajkonoši nové éry, v níž se korupční systém promění v efektivní formu vlády stvrzenou volbami a společenskou smlouvou.

Přesto si myslím, že hranice mezi korupčním a demokratickým systémem, jejíž hlídání a vytyčování je úkolem novinářů v celém svobodném světě, se nesmí stírat za žádných okolností. Možná jsem naivní, ale stále věřím, že demokracie má dost vnitřních sil, aby korupci porazila. Potřebuje k tomu ovšem novináře, kteří v její vnitřní sílu věří také.