Pohoda na letišti
Pohoda na letišti • Autor: Facebook.com - Festival Bažant Pohoda

Bloumal jsem mezi lidmi, jejichž cílem bylo bloumat z jednoho místa na druhé, a proto ten dav jako celek vypadal, že žádný cíl nemá, že se vlastně nehýbe a jen blaženě existuje ve stavu psychické beztíže. Však také se ten hudební festival pořádaný na letišti u slovenského Trenčína jmenuje Pohoda. Uvědomil jsem si, že za celý den jsem nekoukl do telefonu, abych zjistil, zda politici pokročili v rozkladu Evropy, která ostatně také vypadá jako bloumající dav bez cíle.

Vím, že nemá smysl stěžovat si na prohlubující se propast mezi velkými a malými dějinami: prohlubuje se, protože složitost světa a složitost našich soukromých životů se vyvíjejí proti sobě. Uprostřed té festivalové změti zvuků a obrazů stála na betonové ranveji bílá krychle, do níž se mohl člověk zavřít a deset minut pobýt v izolaci. Dívka, která tu krychli vymyslela, mi řekla, že lidé odtud vylézají udiveni tím zážitkem: „Většina z nich si v životě nenajde čas na deset minut samoty a přemýšlení.“


Ten dav v sobě obsahoval paradoxní uniformitu, jak se ti mladí lidé od sebe lišili. Pamatuji ještě doby, kdy všichni nosili džíny a dlouhé vlasy, teď je generačním kódem vnější různost a osobitost. Jak ale vypadají uvnitř, nemám tušení. Uvědomil jsem si, že všechny ty tisíce tváře jsou bílé (některé přechodně červené od slunce) a vzpomněl jsem si na data z průzkumu agentury Pew Research Center o světové střední vrstvě. Je mnohem menší, než se obecně předpokládalo. Jen 16 % lidí na planetě žije nad úrovní, jež je v USA stanovena jako hranice chudoby – 15,77 dolarů na den. Žijí převážně v severní Americe a v Evropě a my v Česku i na Slovensku do této bohaté menšiny z drtivé většiny patříme.

Ale s těmito velkými čísly je to jako s velkými dějinami: pro tento bloumající šťastný dav jsou stejně abstraktní jako krize Evropy. Timothy Garton Ash říká v rozhovoru pro české HN, že máme generaci narozené po roku 89 předat dvojí poselství: „…že Evropa byla mnohem horší místo, než je dnes, a že může být znovu mnohem hůř.“ Nevím, zda bych – kdyby mi bylo pětadvacet – věřil někomu, kdo mi říká, že mám být vděčný za to, co je, protože to může také nebýt.

V noci někdo propíchl na parkovišti festivalu pneumatiky více než stovce aut – na každém dvě, aby lidé nemohli odjet domů. Ti zloduši z toho neměli nic kromě zvrácené radosti z destrukce. Jenže přesně tak se zlo projevuje i ve velkých dějinách. Pokud se společnost nachází ve stavu psychické beztíže, stačí málo odhodlanců a destrukce se začne dít, protože nenaráží na odpor.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte