Simecka_Slider
Milan Šimečka • Autor: Archiv

Ve čtvrtek to bude 25 let, co umřel můj otec. Bylo mu šedesát, tolik mi bude za dva roky (pokud neumřu dřív). Je to divné, být skoro tak starý jako on a nemít už žádnou další vzpomínku na jeho minulou budoucnost, protože mu ji uťalo prasklé srdce.

Stává se mi, že s ním v duchu rozmlouvám, ale nedělám to často, protože co když existuje život po životě? Nerad bych ho v takovém případě zatěžoval svými starostmi, jimiž si on prošel vrchovatě a jistě je rád, že už není vtahován do profánního světa, v němž zlo se projevuje jako arogantní právo na blbost.

Reklama
Reklama

Pamatuji si na jeho časté projevy nehraného zoufalství u nás doma v kuchyni, když v rádiu poslouchal komunistické politiky, kteří si hráli na tupce a blábolili své ideologické žvásty vědouce přitom velmi dobře, že lžou. Věděla to i společnost uzamčená v normalizačním režimu, jíž byla tato slova určena. Sdílela s těmito politiky dohodu o lži, aby měla klid - a můj otec byl z toho zoufalý. Říkal tomu „ztráta skutečnosti“.

V osmdesátých letech psal i mluvil hodně o tom, že tato ztráta skutečnosti bude mít nevyhnutelné důsledky, neboť svět se rychle mění - a lež o tom, že se nás tyto změny netýkají, je stále zjevnější. Režim proto musí nevyhnutelně padnout.

Jeho přátelé v československém disentu si z jeho zdánlivého optimismu dělali srandu, protože na pád režimu nevěřili. Já si z jeho slov tehdy udělal mylný závěr, že režim musí padnout proto, že je od základu špatný, zatímco společnost je v principu dobrá, neboť má zdravý smysl pro realitu.

Jenže můj otec to tak nemyslel. Těch několik málo měsíců, jež mu bylo dopřáno žít po listopadu 1989, mne často překvapoval svým pesimismem. Měl jsem dokonce pocit, že zoufalství propadá ještě častěji než předtím. On totiž vůbec nebyl tím bytostným optimistou, jakým se mnoha svým přátelům jevil být. Věděl až příliš dobře, že společnost byla stejně zkažená jako komunističtí politici, od nichž si nechala bezuzdně lhát. Poslední dlouhý rozhovor o samotě jsme vedli koncem srpna 1990 u nás na chalupě – a nikdy jsem ho nezažil tak smutného jako tehdy.

Teď na něj myslím častěji než jindy, protože politici opět pomáhají zlu, jež se projevuje jako ono právo na arogantní blbost. Nalhávají společnosti – a vědí přitom, že lžou - , že změny, jimiž prochází svět, se jí netýkají, a proto si může dovolit ignorovat ty miliony zoufalých lidí v pohybu; nechat Evropu, ať si s nimi poradí sama, libovat si v našem egoismu, jež má krycí název „křesťanská kultura“. A společnost jejich lež vděčně přijímá, protože chce mít klid. To je „ztráta skutečnosti“, řekl by můj otec.

Prožil válku (byl válečný sirotek, matku mu zabila bomba), věděl tudíž velmi dobře, jak rychle dokáží národy zešílet a jak rychle se zlo dokáže šířit, když společnost přistoupí na lež o své vlastní výjimečnosti.

Ale jak říkám, nechci ho příliš často vtahovat do svých vnitřních debat, protože kdoví, možná existuje život po životě a v takovém případě má právo na klid duše – pokud něco takového existuje - jako málokdo z jeho generace. Vím jen jedno: kdyby byl dnes naživu, jeho čelo by bylo otlučené od úderů o zeď v naší kuchyni. Tak by byl zoufalý ze lži, v níž opět žijeme.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte