Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Ost-blog

Krize a staré sny

Jsou to sotva dva týdny, co si skupina G8 pochvalovala, že jejich vyspělé ekonomiky se opět slibně rozjíždějí, a už v pátek srazila jejich optimismus na kolena čerstvá statistika o americké nezaměstnanosti. Hysterické střídání naděje a trudnomyslnosti evropských a amerických politiků i analytiků by stálo za samostatnou úvahu, ale americká data mají přednost.
Růst 1,8 % je slaboučký a nestačí ani k tomu, aby zastavil růst nezaměstnanosti, která je nejnověji na 9,1 %. Ceny nemovitostí, od nichž většina Američanů odvozuje svůj pocit bohatství, klesl o 33 % od roku 2006 (kdy byly nejvyšší). Tento propad je hlubší než byl v letech Velké deprese v třicátých letech minulého století. Průměrná mzda běžného zaměstnance klesla v dubnu na 8,76 dolarů na hodinu, což je – jak píše Robert Reich (bývalý americký ministr sociálních věcí za Clintona), méně než v časech, kdy krize propukla s největší silou.
Není divu, že Američané, od jejichž chuti nakupovat závisí celých 70 % domácí ekonomiky, se bojí utrácet, protože mají oprávněný pocit, že nebudou mít na splácení úvěrů. A jelikož na další vládní stimuly a tištění dolarů (jemuž se eufemisticky říká kvantitativní uvolňování) už není politická vůle, protože se blíží volby - hrůza Američanů z obrovského zadlužení země je volební faktor -, budeme se muset smířit s tím, že krize nepomine sama od sebe a doufat alespoň v to, že Amerika neupadne opět do recese, což by mělo velký vliv i na Evropu.
Jenže co to znamená smířit se? Moje oblíbená novinářka Financial Times Gillian Tettová měla v sobotu poněkud osobní komentář o tom, jak se dívala se svými dcerami na film Kit Kittredge, natočen v roce 2008 – příběh z počátku třicátých let o jedné rodině středně velkého byznysmena v Cincinnati. Film je pro spíše pro děti, ale Tettové posloužil k postřehu, že Velkou depresi prožívali Američané jinak než dnes. Prožívali ji jaksi společně – bankéři z Wall Street a velcí podnikatelé zchudli a styděli se, stávali se „obyčejnými Američany“ a jejich ponížení pomohlo vytvořit nový „americký sen“ o lepší společnosti. Dnes se nic takového neděje, naopak, krize jen prohloubila propast mezi bohatými elitami a těmi ostatními.
Tettová zmiňuje novou knihu profesora Richarda Floridy Velký reset, v níž autor argumentuje, že všechny velké krize jsou příležitostí k velkým změnám k lepšímu. Ta první americká v roce 1880 vyhnala miliony lidí z farem do měst a připravila společnost na moderní časy, Velká deprese z třicátých let zase vytvořila onen „americký sen“ o tom, že každý má právo na svůj dům, druhá světová válka tento sen o bydlení akcelerovala a padesátá léta a éra levného benzínu vytvořila příležitost pro nové osídlení země s obrovskými satelitními městy a obchodními domy uprostřed ničeho. A profesor Florida se domnívá, že současná krize, jejímž důsledkem je pád snu o vlastním domě na hypotéku, přinutí spolu s vysokými cenami benzínu Američany změnit styl života – k lepšímu.
To všechno zní docela nadějně a já si také myslím, že krize jsou vždy příležitostí ke změnám. Problém je, že zda má pan profesor Florida pravdu a změna nám všem prospěje, se dozvíme možná až za pár desítek let. Zatím se musíme smířit s tím, že krize život většiny Američanů i Evropanu ještě pořád jen zhoršuje, že společenská solidarita (pokud nějaká byla) se v těžkých časech spíše vytrácí a že přitom jen málokdo chce opustit starý sen o právu na růst konzumu pro každého, jež celou krizi vlastně zavinil.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].