A přece se točí
Jak se Tchaj-wan stal čipovou velmocí (a proč je to zásluha jednoho muže)
Na ostrově se vyrábí 90 procent vyspělých čipů, které jsou základem světové ekonomiky
„Druhou světovou válku rozhodly ocel a hliník. Studenou válku určovaly jaderné zbraně. V rivalitě mezi Spojenými státy a Čínou bude rozhodující výkon počítačů,” píše Chris Miller v závěru fascinující knihy Chip War o kritické technologii dneška - počítačových čipech (její český překlad chystá nakladatelství Dokořán).
Soutěž o výrobu nejvýkonnějších čipů mezi oběma mocnostmi 21. století běží na plné obrátky a na frontové linii leží jeden malý ostrov: Tchaj-wan. Vyrábí se tam dnes zhruba 40 procent všech procesorových čipů a neskutečných 92 procent vyspělých čipů. Pokud by na ostrově náhle vypukla válka nebo ničivé zemětřesení, světová ekonomika by zkolabovala.
O “válce o čipy” chystám článek do příštího tištěného Respektu. V tomto newsletteru mě však více než rozdělenost planety zajímá její propojenost - a učebnicovým příkladem této propojenosti je právě proměna Tchaj-wanu v těžiště moderní globální ekonomiky. Je do velké míry dílem jednoho kosmopolity, dnes jednadevadesátiletého Morrise Changa. Vyrůstal na pevninské Číně, po převzetí moci maoisty utekl do Hongkongu a poté do Spojených států.
Jako jediný čínský student v ročníku studoval anglickou literaturu na Harvardu, ale jak se svěřil citovanému Millerovi, uvědomil si rychle, že “Američané čínského původu provozovali prádelny a pracovali v restauracích. Jediná vážená středostavovská profese, v níž v 50. letech mohli uspět, byla technika”. Přestoupil tedy na Massachusetts Institute of Technology (MIT), po studiích nastoupil do elektronické firmy a v roce 1958 zakotvil v podniku Texas Instruments. Ten v Dallasu vyráběl první čipy. Experimentováním s výrobními procesy, bezkonkurenční znalostí fyziky a tvrdostí vůči sobě i svým kolegům Chang výrazně zlepšil kvalitu i tempo výroby a postoupil do vedení firmy.
Výroba čipů byla od samého počátku globalizovaná. Průkopnická firma Fairchild Semiconductors už v roce 1963 kvůli levným nákladům na mzdy dělníků přesunula část výroby do Hongkongu. Morris Chang přispěl v roce 1968 k tomu, že Texas Instrumentals otevřel první manufakturu na Tchaj-wanu. Tehdy poprvé vkročil na půdu tohoto ostrova, kde později zanechal obrovský otisk.
Technologické koncerny jako Texas Instrumentals své čipy samy navrhovaly i vyráběly - a Changovi v polovině 70. let došlo, že to není udržitelné. Předvídal, že čím dál menší a výkonnější čipy povedou ke dvěma protichůdným trendům: výrazně se prodraží stále sofistikovanější stroje potřebné k jejich výrobě, zároveň začnou čipy do svých spotřebitelských produktů dávat i podniky, které s jejich produkcí nemají zkušenosti. Budoucnost, jak věřil Chang, leží ve specializovaných továrnách vybavených špičkovými stroji, které dokážou ve velkém vyrábět čipy navržené zákazníky z různých oborů. Předpověď se potvrdila: bez čipů se ve 21. století neobejde ani běžné spotřebitelské zboží a vybudování továrny na vyspělé čipy dnes stojí od dvaceti miliard dolarů výše.
Vedení domovského podniku Texas Instruments však těmto prognózám nevěřilo a nebylo to jediné opomenutí Changových schopností: počátkem 80. let se proti svým očekáváním nestal generálním ředitelem. Firmu tak po čtvrtstoletí opustil a po pár letech dostal pozvánku z Tchaj-wanu, kde mohl svou vizi uskutečnit. Dlouholetý vlivný ministr K. T. Li mu na setkání řekl, že by rád výrazně posunul výrobu čipů na ostrově a nabídl mu bianco šek na státní pomoc při dosažení tohoto cíle.
Tchajwanská vláda tehdy musela reagovat na vývoj v pevninské Číně, která se otevírala zahraničním firmám včetně těch vyrábějící čipy. Tchaj-wan už nemohl konkurovat levnými mzdami, musel tedy přijít s velkou inovací, kterou Chang roky nosil v hlavě. Konečně tu mohl založit první firmu, která sama nenavrhuje své čipy, ale soustředí se na jejich výrobu na zakázku.
Polovinu startovního kapitálu firmě TSMC dala tchajwanská vláda, která navíc velkopodnikatele a bohaté rodiny z ostrova požádala o pomoc. Komu se nechtělo, tomu zavolal sám premiér se vzkazem, že je na čase zemi něco vrátit a do továrny na čipy investovat. První špičkové stroje pak TSMC získala díky obchodu s holandským koncernem Phillips: ten výměnou za skoro třetinový podíl na TSMC svolil k transferu své technologie a dal licenci na své patenty. Zbytek příběhu známe: americké firmy přestaly samy vyrábět čipy a spolehly se na TSMC, ze které se rychle stal hlavní světový producent. Čím vyspělejší čip, tím větší dominance tchajwanská firma na světovém trhu dosáhla.
Co z neobvyklého příběhu vyplývá? Jednak samozřejmě vzkaz odpůrcům státních zásahů do ekonomik: kdyby Tchajwanci vsadili jen na neviditelné ruce trhu, nikdy by se velmocí ve výrobě čipů nestali. Státní koncepce a vysoký státní příspěvek byly podmínkou vzniku a růstu TSMC.
Nebývalý úspěch firmy zároveň následně vyvolal podobně nebývalou zranitelnost světové ekonomiky. Chris Miller v knize, z níž newsletter vychází, odhaduje hospodářské škody případného čínského útoku jedinou raketou na jednu z továren TSMC na stovky miliard dolarů. Zároveň by čipy - a tedy i produkty, které je využívají - bez globalizované dělby práce a vědění nedosáhly dnešní výkonnosti.
Ekosystém výroby těch nejlepších čipů se přitom rozprostírá v prozápadních zemích - TSMC nevyrábí pro koncerny, které jsou pod americkými sankcemi, třeba čínský Huawei. A tak se dá říci, že je to spolupráce, které činí západní spojence silnějšími. Lekcí z příběhu TSMC tedy není návrat do národních ulit, ale naopak utváření dalších spojeneckých tkání a vazeb.
Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
