0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Nad pěnou13. 9. 20104 minuty

„Nežrat, náčelník!“ aneb co Špidla neřekl

Bývalý český premiér a nynější zájemce o senátorské křeslo Vladimír Špidla napsal knihu o své poslední profesní etapě –pěti letech v Bruselu v roli evropského komisaře pro sociální věci. Knížka se jmenuje Kávu ne, radši infuzi a má podtitul Bruselské postřehy českého eurokomisaře… a zákulisní historky jeho asistentky. Spoluautorem je totiž Magdaléna Frouzová, která pracovala ve Špidlově týmu v uvedené funkci.

Je to právě podtitul, který láká ke čtení. Postřehy člověka, který řadu let pobýval v nejvyšších patrech evropské politiky, teď už je však vyvázán z kazajky neurčitých odpovědí a tichých náznaků, vzbudí pozornost zájemce o dění za hranicí české kotliny. A pak, Magdaléna Frouzová není žádný nuďař a umí formulovat. Někdo z vás možná četl Závoj a džíny nebo Mříže v ráji o postavení muslimských žen; obě napsala ona.

Reklama

Po několika prvních kapitolách jejich společného díla ale přichází frustrace. Čtenář má před sebou víceméně didaktický sborník – byť osobně psaný – o tom, jak funguje Evropská komise, komisař v ní a co jsou nejpalčivější otázky z oblasti sociální politiky dneška. To pokud jde o Špidlovu část. Ke každé kapitole je pak připojen dodatek Magdalény, který tu více, tu méně doplňuje zmíněné téma jejím pohledem.

Proč frustrace? Protože člověk se vlastně nedozví nic nového. Jazyk je méně úřednický, pohled do Špidlovy bruselské kanceláře méně strojený, lačnost po něčem, co byste nevěděli nebo aspoň netušili, ale zůstává neukojena. Tak třeba pasáž o volném pohybu pracovníků alias možnosti ucházet se o práci ve všech státech unie. Tahle svoboda byla Čechům a dalším Východoevropanům několik let upřena a jedním ze Špidlových úkolů v Bruselu bylo lobbovat za pád takzvaných přechodných obdobích.

Po nalistování zmíněné kapitoly člověk implicitně čeká, že nahlédne do toho, jak vypadalo jednání s nesčetnými delegacemi národních politiků, kteří tlačili na zachování bariér, kdo-co-jak říkal, co se mezitím honilo Špidlovi v hlavě, co byl zásadní milník a tak dále. Před čtenářem se ale otevře krátké zamyšlení exkomisaře o obecném přínosu volného cestování za prací, které doplňuje popis asistentky, jak dělala zápis z jednání ve francouzštině o tomtéž aniž by uměla francouzsky.

Místy je to až k vzteku. Jak v téhle kapitole, tak v celé knížce, nejsou například uvedena žádná jména. Politici, kteří se střídali ve Špidlově kanceláři, jsou pokaždé jenom „politici,“ byť mohlo jít o známé osobnosti a člověk by se rád dozvěděl, jak vystupují a co říkají mimo objektivy televizních kamer. Čeho se Špidla bojí, že je tak nekonkrétní? ptáte se sami sebe. Pokud mu úzus znemožňuje být adresnější a nechat ostatním nahlédnout do bruselské kuchyně, proč potom vydávat knižně, co je z jeho projevů, blogů a dřívějších mediálních výstupů známé, a slibovat něco, co nenabízí?

Stejně tak by se z pasáží Magdalény Frouzové člověk radši dozvěděl, jak vypadalo vyjednávání o té které věci jejíma očima, jaká byla atmosféra v kabinetu, jak se proměnovala Špidlova taktika v čase, zkrátka ono avizované „zákulisí“ spíš než to – jakkoli vtipně popsané–, že před šéfem maskovala neznalost francouzštiny (prozrazujíc minimálně o počáteční profesionalitě týmu českého topúředníka víc, než by možná chtěla) nebo jak zajišťovala pro Špidlu bagety („Nežrat, náčelník!“).

Výše zmíněné charakterizuje většinu kapitol, skutečným taháním čtenáře za fusekli ale je, že v knížce úplně chybí nejzásadnější politická událost Špidlových let v Bruselu z pohledu Česka, která hýbala politikou tam i tady, a sice půlroční české předsednictví a jeho zpackání vlastními silami. Pravděpodobně chybí proto, že Špidla se rozhodl zůstat v politice a je sociální demokrat (vládu svrhla ČSSD), takže někteří lidé a některé události zůstávají nedotknutelné. Jenže proč potom nabízet knihu, když nechci nic říct?

Člověk ale musí poodstoupit od svých vlastních nároků a zeptat se, čemu a komu má knížka sloužit. Vladimír Špidla ji zřejmě bude nabízet v rámci své předvolební kampaně do Senátu a adresátem bude nejširší populace. Pro ni, pokud bude mít zájem, jsou exkomisařovy vhledy do unijní politiky doplněné svižnými historkami ze stínování jeho bruselského života vlastně ideálním mixem a nudit se nebude.

Jen ten, kdo by hledal poučenější sondu do pěti let po boku třídy Barroso-Sarkozy-Merkelová-Topolánek, není správným adresátem.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].