Modelka u soudu

Takový nával haagský trestní tribunál ještě nezažil: čtyřicet křesel na galerii pro hosty bylo zaplněno do posledního místa, stejně jako šestatřicet židlí pro novináře. Reportérů se na přelíčení akredituje zpravidla okolo dvaceti, teď to bylo řádově víc – dvě stě. Důvod byl jediný, před soudem vystoupila supermodelka Naomi Campbell. Byla předvolána jako svědek v procesu proti bývalému liberijskému diktátorovi Charlesi Taylorovi, který je obviněn z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti v době konfliktu v Sieře Leoně.

Na první pohled divoké spojení je jednoduché: v roce 1997 uspořádal tehdy ještě jihoafrický prezident Nelson Mandela ve své vile v Kapském Městě večeři pro několik hostů a mezi desítkou lidí byli jak britská modelka, tak tehdejší liberijský prezident. Taylor se měl během večeře Campbellové dvořit a několikrát říct, že jí věnuje diamant.

Bylo to v době, kdy občanská válka v Sieře Leoně (1991–2001) dosahovala svého vrcholu a docházelo v ní k největším zvěrstvům – hromadné vraždění, znásilňování, zotročování dětí, nechvalně proslulé usekávání rukou, známé i z Rwandy, aby lidé nemohli volit, kdyby dostali náhodou tu možnost. Hlavní guerillu proti sierraleonské vládě vedli povstalci podporovaní právě šéfem sousední Libérie a obvinění Haagu zní, že Charles Taylor financoval bojůvky z nelegálního prodeje tamních „krvavých“ diamantů. Přímých důkazů je však málo a obžaloba proto spoléhala mimojiné na svědectví modelky, která byla předvolána poté, co herečka Mia Farrow, další host v Mandelově domě, řekla tisku, že se Naomi pochlubila diamanty od Taylora.

Včerejší dvouhodinové vystoupení Campbellové před soudem muselo být z tohoto pohledu zklamáním. Modelka řekla v zásadě jen tolik, že dostala „několik špinavých kamenů“ a když to ráno poté oznámila svým společnicím, mimojiné právě Farrowové, ty sdělily, že jde pravděpodobně o hrubé diamanty od Charlese Taylora. Kameny si Campbellová podle svých slov nenechala a dala je tehdejšímu šéfovi Mandelovy nadace na pomoc dětem, aby je využil „na něco dobrého.“ (Nadace popírá, že kdy takový dar přijala.)

Na vystoupení Campbellové tak bylo zajímavé především zjištění, s jakou lehkostí ignoruje, nebo přinejmenším ignorovala, realitu okolo sebe. Pokud máme věřit jejím slovům, věc se odehrála tak, že jí v noci po večeři probudilo klepání na dveře a když otevřela, za dveřmi stáli „dva neznámí muži.“ Dali jí „měšec“ a řekli „dárek pro vás.“ Poděkovala, měšec položila vedle postele, a šla zase spát.

Zeptala se, snažila se zjistit obžaloba, kdo ti dva muži jsou? „Ne.“ Zeptala se, od koho dárek je? „Ne.“ Podívala se, co je uvnitř měšce? „Ne. Až ráno.“ Napadlo jí, že půjde o diamanty? „Ne. Diamanty většinou dostávám v krabičce, ne v sáčku.“ Slyšela někdy předtím o Charlesi Taylorovi? „Ne.“ Slyšela o konfliktu v Sieře Leoně, o němž tehdy psal celý svět? „Ne.“

Obžaloba se kvůli presumpci neviny takto dál neptala, ale lze se domnívat, že pokud by další otázky zněly „Věděla jste, že večeříte s masovým vrahem?“ a „Nevadí vám to?,“ odpovědi by zřejmě byly „Ne.“ a „Většinou se neptám, kdo se mnou večeří.“

Šlo by nad tím mávnout rukou, jenže člověk by se pak taky dopustil jisté ignorance reality. Ta totiž je, že světoznámé modelky už dávno nemají roli jen krásného věšáku na šaty, jak tomu bylo ještě na počátku devadesátých let. Naopak: aktivně vstoupily do veřejného prostoru. Mají nadace, řídí charity, angažují se – tu v boji proti testování zvířat, tu proti ženské rakovině, zapojují se do politických kampaní, atd. – a stávají se vzory pro mladé. Průzkum před několika lety v rodné Británii Campbellové ukázal, že dvě třetiny Britek mezi patnácti a dvaceti lety touží po kariéře supermodelky a černošky mezi nimi označily jako svůj „sen“ dráhu právě Naomi.

Je proto otázka – dávám do pléna –, jestli by módní business neměl uvažovat o nějakém vnitřním kodexu, který by modelky přiměl k větší globální odpovědnosti v jejich práci (podobně jako už některé módní domy nepovolávají anorektické dívky na předváděcí mola). Co začne jednou večeří s pochybnou figurou, může totiž vést k legalizaci špinavého obchodu nebo „morální očistě“ těch nejhorších představitelných trestných činů. Co my víme, kolik „krvavých“ diamantů se v rukách modelek proměňuje ve sponzorské příspěvky jejich nadacím, za obdivného vzdychání mladých dívek listujících módními časopisy?

Konec ranního moralizování:)