Smrt drogového čaroděje

Filmoví tvůrci občas rádi pracují s archetypem šíleného vědce. Zarostlý génius s planoucíma očima ve své garáži za domem cosi kutí a z nepořádku se postupně rodí dílo zkázy, které může život na planetě Zemi obrátit vzhůru nohama. Asi nikdo nebyl téhle představě v realitě tak blízko jako Alexander Shulgin, americký chemik s ruskými kořeny, který zemřel v pondělí na své farmě v Kalifornii. A nejen kvůli svým dlouhým bílým vlasům a divokému plnovousu.

Dělejte, co chcete

Amatér, jehož znalosti oboru skončily se střední školou, si jen obtížně představí, že někdo může mít pro chemii stejně virtuózní nadání jako pro hru na housle. Alexander Shulgin byl evidentně tenhle případ. Po studiích a armádní službě za druhé světové války nastoupil do koncernu Dow Chemicals a v jeho zkumavkách se brzy zrodil historicky první pesticid odbouratelný biologicky bateriemi. Jmenoval se Zectran a byl to komerční trhák. Z vděčnosti za vysoké zisky pak firma nechala úspěšnému vynálezci volnou roku pro další bádání.

Shulgin svobodu využil po svém. Začínala šedesátá léta a s nimi i zájem o výzkum látek měnících vědomí. Mezi hippies se šířilo LSD chemicky syntetizované poprvé o dvacet let dříve a mladý chemik zkoušel po vzoru svého švýcarského kolegy Alberta Hofmanna vynalézat další podobné látky.

Shromáždil kolem sebe skupinku experimentátorů, s nímž své výtvory osobně testoval. Šlo o průkopnický výzkum a jeho výsledky přetiskovaly prestižní vědecké časopisy jako The Nature. Koncernu Dow Chemicals se však spojení s drogami pochopitelně moc nelíbilo. Shulgin odešel a až do smrti pak pokračoval v bádání na vlastní pěst – za svůj život vynalezl (a vyzkoušel) přes dvě stě psychedelických látek.

Největší „úspěch“ však nebyl jeho vlastním vynálezem. Od jednoho studenta (identitu nikdy neprozradil, takže tahle část příběhu zůstává záhadou) dostal Shulgin v polovině 70. let na ochutnání látku jménem MDMA, vyrobenou již v roce 1912 a posléze zapomenutou. Vymyslel pak nový a jednodušší způsob její syntézy a především neznámou sloučeninu představil alternativním psychologům. Látka - v pouličním kontextu dnes známá jako extáze - posiluje pocit empatie a propojení a žila pak dvojím životem. Stala se generační drogou tanečních party 90. let a zároveň jednou z nadějí moderní psychoterapie v oblasti léčby posttraumatického stresového syndromu.

Konec chemické romance

Muž, který bývá nazýván kmotrem psychedelického hnutí, působí z pohledu protidrogové politiky coby jasný nepřítel státu. Jeho vztah s úřady byl však složitější. Americká protidrogová agentura DEA s ním nejprve spolupracovala – chemik, vzdělaný rovněž ve farmakologii a psychiatrii, pořádal semináře pro její agenty, pomáhal s přípravou příruček, asistoval v odborných otázkách.

Jeho špičkové služby byly pro agenturu přínosem, který vyvážil Schulginovu zálibu v psychedelii. Dostal dokonce od DEA dostal několik vyznamenání a hlavně speciální povolení, díky němuž mohl ve své soukromé laboratoři pracovat s narkotiky.

Partnerství dostalo vážnou ránu v roce 1994, kdy Shulgin spolu se svou ženou vydal tlustou knihu zvanou PIHKAL: A Chemical Love Story , první ze dvou částí svého celoživotního díla. Popsal v ní detailně chemickou syntézu dvou set (většinou jím vynalezených) drog včetně návodů na užití a doporučeného dávkování.

DEA po nějaké době udělala razii v jeho laboratoři a udělila mu pokutu 25 000 dolarů za porušování pravidel povoleného bádání. Nezávislý přezkum Shulgina sice všech obvinění zprostil, ale pro DEA už se stal chemik temným hrdinou: podle jeho kuchařek se dodnes připravují drogy všude na světě.

Vzkaz na síti

Alexander Shulgin byl volnomyšlenkář přesvědčený o tom, že prohibice psychedelických drog je nesmyslná, protože při správném zacházení představují cennou možnost sebepoznání i léčby. Vynalézal většinou deriváty látek, kterým se zjednodušeně říkává halucinogeny, ne tedy opiáty nebo amfetaminy způsobující devastující závislost. Byl také anarchista internetového věku věřící, že „informace chce být svobodná“, ať je jakákoli. Druhý díl svých receptur tak nechal dokonce zadarmo kolovat po síti.

Policisté ho dnes vidí jako hlavního strůjce fenoménu, kterému se říká designer drugs. Shulgin svým výzkumem ukázal, že stačí velmi jemně pozměnit složení látky a psychoaktivní substance rázem vypadává ze seznamu narkotik; stává se legální, ačkoli nadále silně mění vědomí.

Tyto chemické variace jsou poměrně snadné a v podstatě nekonečné, v čínských laboratořích je dnes generují počítačové programy. Zákonodárci nestíhají desítky nových drog zařazovat na seznamy zakázaných látek a na trhu se tak dá legálně koupit řada preparátů, jejichž složení a účinky jsou v podstatě neznámé a občas nebezpečné.

Alexandra Shulgina můžeme vidět jako svého druhu strůjce tohoto hazardu, onoho šíleného vědce, jenž sestrojil globální vynález zkázy. Anebo jako někoho, kdo ve svých zkumavkách názorně ukázal, že paušální válka proti drogám je nesmyslná, protože se z principu nedá vyhrát a vždycky přinese víc škody než užitku.