Zrodil se doják, u kterého se nakonec nelze dojmout

V Hollywoodu se rodí hvězda v průměru každých 26,33 let. Příběh o nadějné herečce/zpěvačce, kterou náhodou objeví a ke slávě jí pomůže slavný, ale s alkoholem a drogami zápolící herec/muzikant, poprvé natočil William Wellman v roce 1937. O sedmnáct let později následovala verze v hlavní roli s Judy Garland a v roce 1976 melodrama, které mělo nakopnout konzervativní reputaci Barbry Streisand a udělat z ní hvězdu pro mladé. A také v nejnovější verzi pohádky naroubované na Pygmalion, který se v tragické zákrutěobrátínaruby, jde hlavně o představitelku titulní hvězdy.

Přítomnost performerky Lady Gaga v první hlavní herecké roli jasně nastavuje mantinely pojetí příběhu. Divácká míra potěšení je v jistém ohledu přímo úměrná tomu, jestli dotyčný považoval šaty ze syrového masa, v nichž se zpěvačka objevila na cenách MTV v roce 2010, za kreativně fascinující, nebo za dětinské gesto. A jestli jej baví, nebo naopak nezajímá „odhalená“ tvář „obyčejné holky“ stojící za zpěvačkou, jejíž kariéra stojí na neustálém maskování vlastní tváře a plastickém pojetí já.

Debutující režisér a scenárista, herec Bradley Cooper, obsadil do hlavní mužské role country rockera Jacksona Mainea sám sebe a inspiroval se verzí z roku 1976. Lady Gaga dostala za domácí úkol nastudovat, jak zpěvačku pojala Barbra Streisand, a v mnoha ohledech se jejímu pojetí hodně blíží. Cooper si vypůjčuje jednotlivé scény, třeba koupel v bublinkách, kdy zpěvačka svému partnerovi aplikuje make-up, ale hlavně důraz na hudební čísla, která celý příběh rámují a komentují.

Texty k písním - stejně jako v muzikálu - vyjadřují jednotlivé fáze vztahu a vzlety i pády, jež dvojice prožívá na cestě za slávou jednoho, která zrcadlově znamená propad druhého. Dynamicky nasnímaná scéna hudebního vystoupení celý film otevírá a jasně avizuje, jakým směrem bude Cooper- režisér napínat síly. Jsou to právě našlápnuté hudební výstupy, které patří k nejlepším momentům filmu; nepřekvapí, že se duet Shallow stal hitem. Cooperovi se podařilo zachytit ostrou hudební energii i uvěřitelný rozechvělý patos, když Jack poprvé zláká Ally na podium, kde publikum uchvátí její tři oktávy.

Ve stopách Judy Garland

V jedné konkrétní hudební scéně spočívá i klíč ke čtení filmu. Výstup následuje poměrně záhy po úvodním obrazu, v němž exceluje Cooper před davem fanoušků, ale posléze na povrch vyplouvají v podobě lahve a existenciální rozervanosti jeho problémy. Zastaví u nejbližšího baru, ve kterém vystupují transvestité a zákulisí má jedno pravidlo: přines si vlastní prsa. Jediný, kdo si je nosit nemusí, je mladá číšnice – titulní budoucí hvězda, kterou performeři přijmou mezi sebe jako jejich holku. V kostýmu femme fatale zpívá šanson Edith Piaf.

Scéna je přirozeně naladěná na identitu Lady Gaga, jež svou kariéru do velké míry postavila na tekutém pojetí genderu a sexuality.

Všechny její další převleky a performance jsou inspirované z trans-kultury, queer identity a campu coby sociální praxe i estetické normy, která záměrně a často ironicky převrací zdánlivě stabilní kategorie jako je krása nebo vkus. Film tak v tomto ohledu souzní – minimálně v jejím čtení – s verzí Zrodila se hvězda s Judy Garland. Garland byla gay ikonou - díky svým performerským schopnostem i životním zápasům, které z ní udělaly symbol utrpení i síly a zdály se zrcadlit drsnou zkušenost amerických gayů. Garland inspirovala utlačované fanouškovské sub-kultury. 

Nový film esteticky a vypravěčsky funguje podle logiky nastavené v klubu – jako hyper-performance plná emocí na hraně, předvádění a hraní rolí, kde jediným možným a přípustným prvkem je exces a přehánění. A to i v pojetí žánru melodramatu, s jehož pravidly film pracuje nejvíc. Když se například ústřední dvojice bere, plátno zaplní detail tváře Lady Gaga, po níž pomalu, velmi pomalu stéká slza. Můžeme vzletně mluvit o campu, ale protože chybí podvratná (politická) rovina, kterou v sobě camp nese, je přesnější mluvit jednoduše o dojáku a ždímání emocí. O podvratnost nemůže být řeč – ani v míře, jakou je možné najít v prvním plánu v převrácení genderových rolí ve verzi s Barbrou Streisand nebo ve druhém u Judy Garland.

Scéna obsahuje i jeden důležitý motiv. V jednu chvíli Ally schová tvář do dlaní, aby následně vykoukla a byla poprvé viděna. Kdyby takové gesto udělala Barbra Streisand, dalo by se interpretovat jako emancipační – gesto ženy, která hledá vlastní sílu a hlas v kontextu druhé vlny feminismu a nátlakovém byznysu. V případě Lady Gaga jde hlavně o laškovné vábení publika, jemuž zdánlivě nechává nahlédnout do obličeje Stefani Joanne Angeliny Germanotty, což je civilní jméno Lady Gaga. Problém však je, že i civil je pro Lady Gaga pokračováním kariérní hry – jak ukazuje nedávný dokument Five Foot Two.

Mechanika showbyznysu

Přítomnost Lady Gaga přitom nabízela možnost netradičně reflektovat třeba konstrukt slávy a fungování  prostředí ovládaného muži coby součást zápasu, jímž si musí zpěvačka projít. To jsou ovšem témata, která nechávají tvůrci ležet stranou jako příliš těžká. Mihnou se jen letmo a karikaturně v postavě britského manažera, který zosobňuje největší zlo, protože nenosí ponožky do mokasín. Je to on, kdo obrazně nasměruje hlavního hrdinu k okraji útesu.

Nároky showbyznysu a jeho potenciální úskalí, co se umělecké integrity týče, má divák odvodit hlavně z legračního textu o „kroucení prdelkou“, který Ally v jednu chvíli zpívá namísto svých procítěných balad. Film ani nemůže smysluplněji reflektovat showbyznys, když je jeho mechanickou součástí coby prodloužené promo Lady Gaga.

Snímek provázelo od podzimního uvedení na festivalu v Torontu pozdvižení spojované hlavně s Lady Gaga údajně v oscarovém výkonu. A s pozdvižením šlo ruku v ruce očekávání. Očekávání, že Zrodila se hvězda je film, který oslní a pohltí. Vtáhne do přesně odměřeně sentimentálního a velkolepého příběhu ze světa showbyznysu a do story o velké tragické lásce. A ni tragická osudovost zde ale  nefunguje úplně - a platí, že o co větší očekávání, o to větší bývá zklamání.

Zrodila se hvězda nicméně není ani zdaleka kalamita. Je to spíš film, jenž nedostál pověsti senzace, která jej předcházela. A také film, který nedokáže zpracovat vlastní rozpory. Je založen na maximálním přehánění, jež pracuje s nepravděpodobností – je to pohádka ala Pretty Woman. Ale zároveň se bere nesmírně vážně jako autorské vyjádření ze straně režiséry i představitelky hlavní role. Což má za následek jediné: že končí jako doják, který aktivně brání tomu, aby se šlodojmout skutečně odevzdaně, bez pachuti příliš zřetelné manipulace.