Většina mužů jsou feministi. A je jedno, jestli to vědí, nebo ne

Dělat rozhovor se skotským komikem Danielem Slossem je v lecčem podobné jako sledovat jeho stand-upy. Odpovědi na otázky někdy formuluje téměř tak, jako by stál na pódiu a vyprávěl vtipy. Naštěstí je však typem komika, který nejde pouze po prchavém smíchu a laciných terčích nebo který by témata jako feminismus nebo sexuální násilí banalizoval nebo používal oportunisticky. Dotýká se jich i jeho nejnovější show, kterou přivezl do Prahy. „O ženách můžete říct během stand-upu příšerné věci a stále můžete stoprocentně stát za naprostou rovnoprávností,“ říká v rozhovoru, který poskytl Respektu.

Máte ve svém repertoáru vtip, na který nejste úplně pyšný?

Nejspíš víc než jeden. Vtipkoval jsem o tlustých lidech, určitě jsem udělal nějaké homofobní vtipy, ale ty vlastně dělám pořád. Trávím tolik času mezi gayi, že mi někdy nedochází, že někdo může moje vtípky na jejich adresu brát ne jako ironii, ale vážně. Jako když běloch tráví hodně času s černošskými kamarády a občas mu ujede slovo začínající na „N“.

Zní to trochu jako variace na „nejsem rasista, protože mám plno černošských přátel“.

Lidé si vybírají, co je uráží. Že mám hodně nejbližších kamarádů mezi gayi, je prostě fakt. A dlouhá léta od nich mám povoleno říkat slovo na „B“, které se jinak neříká.

Měl jste naopak někdy pocit, že nejdete dost daleko, že nejste na hraně?

Nesnažím se být na hraně. Nikdy nechci svými vtipy záměrně nikoho urazit, ale když píšu vtip a v hlavě mi naskočí, že tohle by mohlo někoho naštvat, je to pro mě najednou ještě vtipnější.

A nikdy jste se nezastavil a neřekl si, že tohle už je příliš?

Ne. Každý vtip zkusím uplatnit třikrát – a pokud nefunguje ani napotřetí, odložím ho a vrátím se k němu třeba po letech, kdy mám víc zkušeností. Určitě jsem v minulosti udělal vtipy, které byly špatně načasované, kruté nebo pomýlené, ale naštěstí to tehdy nikoho nezajímalo.

V každé své show si děláte legraci z věcí, které vás štvou – třeba z mýtu o tom, že tam někde venku existuje pro každého ten pravý/ta pravá, nebo z těch liberálů, kteří ostatní poučují, jak mají žít. Co vás momentálně irituje natolik, že si z toho budete muset dělat legraci?

Jak směšných je devadesát procent současné americké komediální scény. George Carlin by se obracel v hrobě, kdyby viděl, jak komici jako Theo Von nebo Joe Rogan podkuřují ve svých podcastech Donaldu Trumpovi a J. D. Vanceovi. A schovávají se za nevědomost. Já nic, já jen kladu otázky. Nepokládají je, ale polidšťují někoho, kdo je hluboce nelidský. Rezignovali na vlastní zodpovědnost nebo předstírají, že jsou idioti, kterých by si nikdo neměl všímat. Že si nejsou vědomi své vlastní moci. Přitom mají větší publikum než mainstreamová média, ale neověřují fakta, nedělají si rešerše. Jdou proti podstatě humoru – říkat pravdu o mocných.

Nedávno bylo velké pozdvižení kolem toho, že řada amerických komiků kývla na nabídku saúdské královské rodiny účastnit se festivalu v Rijádu. Tvrdili, že tím pomáhají rozšiřovat svobodu projevu v autoritářské zemi, ale jiní to považovali za nepřijatelnou legitimizaci represivního režimu. Jak to vidíte vy?

Nabídli mi to taky a odmítl jsem. I když to bylo hodně peněz. Kolik peněz ale lidi jako Dave Chapelle nebo Billy Burr potřebují? Je absurdní, že tam jeli komici, kteří si stěžovali na nesvobodu projevu v Americe. Ale obecně je vystupování za hranicemi skvělá zkušenost. Hodně jsem se naučil v Indii nebo Singapuru. Vystupoval jsem i v Rusku v roce 2018, ale tam mě nepozvala vláda. A přestože to zkoušeli, nedali mi seznam, o čem smím a nesmím vtipkovat, jako se to stalo v Saúdské Arábii. Navíc na mě přišli normální Rusové, v Rijádu se vystupovalo před královskou rodinou a politickou elitou. Stejně tak bych nikdy nešel do britské Royal Variety Show. Několikrát mi to nabídli, ale já královskou rodinou pohrdám. Mám nulový zájem je zlidšťovat nebo jim vyjádřit sebemenší respekt, protože si žádný nezaslouží.

Váš bývalý mentor, možná nejlepší britský komik Frankie Boyle, který se stáhl, mluví o tom, že britské pořady jako The Mash Report nebo Mock the Week byly cenzurované. Setkal jste se v některé britské instituci s cenzurou?

Přijde mi, že v BBC cenzurují cokoli, co je vtipné. Mluví ze mě zkušenost s několika projekty ve vývoji. Když objeví v klubu někoho nového, začnou mu diktovat, jaký druh humoru má pro televizi dělat. Nevím, jestli je to promyšlené, nebo jen najímají lidi, kteří chtějí hlavně stoupat po kariérním žebříčku a nemají zájem produkovat dobrý humor. K tomu strašně málo platí. A málo hledají a podporují nové talenty.

Dělal jste předskokana současné největší hvězdě stand-up komedie, zmíněnému americkému komikovi Davu Chappelleovi. Umím si představit, že je to minimálně skvělá položka do životopisu. Jak to funguje? Vybere si vás? Nabídnete se mu?

Měl jsem vystupovat v sanfranciském klubu Punch Line čtyři dny po sobě a zavolal mi můj agent, že Dave Chappelle by mě rád vyplatil z mého pátečního slotu. Funguje to tak, že pokud chce jiný komik vaše místo, zaplatí vám, jako byste klub vyprodala – což jsem mimochodem nevyprodal – a pak vystoupí místo vás. Chapelle mi navíc nabídl, jestli ho nechci uvést. Mojí první reakcí bylo: „Ani náhodou.“ Děsila mě představa, že vybouchnu před nejlepším komikem, který kdy byl. Sice se mi nestává často, že se mi vystoupení nepovede, ale stát se to může. Když jsem položil telefon, táta mi vynadal, že nemám blbnout a nabídku přijmout.

Někteří komici milují, když na ně lidé pokřikují z publika. Po sledování vašeho stand-upu SOCIO, kdy na vás jeden divák křičel cosi o čtvrté říši, mi přijde, že mezi ně nepatříte.

Naštěstí se mi to moc nestává. A když se to náhodou stane, nesnažím se to obrátit ve vtip, protože to jen vybízí k dalšímu pokřikování. Když komik umí dobře vracet narážky do publika, diváci se snaží mu víc nahrávat. O tohle nestojím, i když si myslím, že většina lidí to nemyslí zle. Mají pocit, že se snaží pomoct, nebo si to tak užívají, že se nechají unést.

Změnil jste za dobu, co stand-up děláte, strategii, jak se s křiklouny vyrovnat?

Přistupuji k tomu jako učitel – přes ticho. Někdo něco řekne, já ho požádám, aby to zopakoval, pak ho požádám ještě jednou, i když jsem mu pokaždé rozuměl. Najednou to není vtipné a nějakou dobu všichni sedíme v tichu.

V tomhle konkrétním případě to bylo učitelské dvojnásob, alespoň jste mu opravil čtvrtou říši na správnou třetí...

Bylo to zvláštní. Jsem přitom rád, když na mě chodí příznivci pravice. Dobrý komik musí umět rozesmát obě strany bez ohledu na to, kam sám patří. Není žádné umění být levicově smýšlejícím komikem a rozesmát levicově smýšlející publikum. Proto obdivuji lidi jako Bill Burr, Shane Gillis nebo Michelle Wolf, kteří tohle umějí. Přitom mluvím dost konzervativně, byť jsem smýšlením liberál. Ale asi ho nějak vyprovokovaly blond vlasy a modré oči. Měl pocit, že jsem nadřazená rasa.

Po stand-upu X v roce 2019, na jehož konec jste zařadil příběh své nejlepší kamarádky, kterou znásilnil váš kamarád, se „vaším“ tématem stalo sexuální násilí na ženách. Předloni jste vystoupil v dokumentu In Plain Sight o komikovi Russellu Brandovi, který je obžalovaný ze znásilnění a sexuálního napadení. Navíc říkáte, že mocní lidé v britském zábavním průmyslu stále kryjí další případy sexualizovaného násilí.

BBC kryje dalšího pedofila podobně, jako kryli Jimmyho Savila. Nemůžu ale říct jeho jméno. Dokud nepromluví oběti, je těžké s tím něco dělat. Je to další veřejné tajemství, které nicméně hlídá armáda právníků. BBC bude po jeho smrti říkat, že to netušili. Komici budou říkat, že to věděli a slýchali historky léta. Bude to podobné jako u Russella Branda. Osm let se mluvilo o tom, jak se chová k ženám, a přitom pořád dostával další a další zakázky, moderoval Velkého bratra, hrál v hollywoodských filmech. Přitom i ke mně, naprosté nule a tehdy devatenáctiletému komikovi, se ty historky dostaly. Mluvili o tom agenti. Když o něm a jeho vztahu k ženám žertoval v roce 2017 komik Fin Taylor, počkal si na něj Brandův agent a oznámil mu, že pokud ten vtip nestáhne, budou ho žalovat o všechno, co má. Lidé ho aktivně chránili. Navíc nikdo nejsme dokonalý. Všichni chybujeme. A pokud začnete příliš vyčnívat, nebude dlouho trvat, než se vás někdo pokusí sestřelit. Najít nějaká vaše tajemství nebo chyby.

Díky výše zmíněnému dokumentu jste se pro plno lidí stal zářným příkladem feministy. Je vám v téhle roli dobře?

Nepovažuji se za nějakého velkého feministu. Určitě jsem horší feminista, než jak vypadám. Nicméně ženy se se mnou cítí v bezpečí. Mají mě rády. Většina mužů – a je jedno, jestli to vědí, nebo ne – jsou feministi. Důvod, proč si to nemyslí, je to, že je zmátla druhá, třetí a čtvrtá vlna feminismu a feministky na ně často křičí kvůli tomu, jací jsou. Pro mě je podstatné jedno: pokud muž věří, že si jeho sestra, přítelkyně nebo jiná žena v jeho životě zaslouží stejné příležitosti jako on a zaslouží se cítit většinu času v bezpečí, pak mu gratuluji, protože je feminista. A je mi líto, jestli ho někdo přesvědčil, že feminismus je něco jiného. Dokážu ocenit feministky, které přesvědčivě mluví o různých fázích hnutí a o tom, jak to ovlivnilo svět. I tohle je důležité, protože venku chodí až příliš mnoho žen, které samy sebe nemají rády. Ale když chcete děti přivést k vědě, nevrhnete se hned na molekulární biologii. Ukážete jim výbuch. Navíc neexistuje nic takového jako dokonalý feminista. Není to veganství. Není to náboženství. Nikdo nikoho nenutí, aby tomu obětoval život. Je to jen přesvědčení, že ženy si zaslouží stejné příležitosti. A tohle tvrzení nikoho nijak negativně neovlivňuje.

Jak to platí ve vašich vystoupeních?

O ženách můžete říct během stand-upu příšerné věci a stále můžete stoprocentně stát za naprostou rovnoprávností. I dneska budu vyprávět misogynní vtipy, kterým se budou smát, protože jsou součástí cesty k pointě. Je to vtip na jejich účet, ale s jejich účastí. Je v tom víc nuancí než jen binární příkaz: „Nikdy nesmíš říkat špatné věci o ženách, musíš je pořád obhajovat.“ Blbost. Ženy se za sebe umějí postavit. A někdy je fajn, aby se za ně postavil muž, když je někdo napadá. Nedělá to proto, že si myslí, že jsou slabé, ale proto, aby je ochránil. Je fajn mít obojí.

Mluvil jste o tom, že chcete vychovávat svého syna tak, aby nebyl na rozdíl od vás vystavený toxické maskulinitě. Co jste tím myslel?

Že když jsem byl trochu známý, bral jsem jako sport, s kolika ženami se vyspím. Byla v tom nějaká hrdost. Cítil jsem se díky tomu důležitý. Proč to pro mě bylo důležitější než to, kolik rozhovorů se zajímavými lidmi jsem vedl, nebo vztahy, které jsem budoval? Toxická maskulinita pro mě taky je, že jsou čtyři hodiny ráno, já si nechci dát další lajnu kokainu, ale jeden z mých kámošů mi řekne, že jsem buzerant, tak si další lajnu dám.

Není to spíš sociální tlak ve skupině spojený s tím, že se člověk někdy chová jako idiot? Proč rovnou mluvit o toxické maskulinitě?

Je fakt, že dneska může být všechno najednou toxická maskulinita. Pro mě jsou zásadní vztahy, které mám s muži i se ženami. Se svými sestřenicemi nebo s kamarádkami vedu jiné rozhovory než s muži. Opravdu si ale vážím silných mužů, kteří mají z dnešního pohledu možná trochu tradiční, zastaralou touhu chránit ženy ve svém životě. Poskytovat jim něco, co je najednou zpochybňováno. Muži už nemusí živit rodinu. Je úžasné, že se ženy prosazují a prosadily, ale chápu i obtížnou pozici, ve které se ocitá mnoho mužů, pokud jde o jejich vlastní identitu. Pokud nezajišťují rodinu, nechrání svoje ženy, kým vlastně jsou? Není správné, že je tenhle jejich pocit často snižován, a pak se svět diví epidemii mužské osamělosti.

Taky ovšem nechápu, proč jakýkoli osamělý muž, který nemá sex, poslouchá Andrew Tatea. Ve dvaceti jsem měl hodně holek proto, že jsem bydlel s kamarádkou. Každou noc se vracela z práce v baru a já poslouchal, jak ji ten den otravovali všichni chlapi, jak se cítila nebezpečně, když šla domů. Změnilo to, jak mluvím se ženami. A protože jsem jim naslouchal a bavil se s nimi, chtěly se se mnou vyspat. Věc je ta, že feminismus vám zajistí mnohem víc sexu než Andrew Tate. Vzpomínám si, jak za mnou po jednom vystoupení ve Švédsku kdysi přišla žena a na rovinu mi řekla, že chce, abych s ní šel do postele.

Takže tohle byl ten moment, kdy se z vás stal feminista?

Byl to moment, kdy mi došlo, že pokud feminismus znamená i to, že mě ženy balí, jsem rozhodně pro. Pomohlo mi to překonat hlubokou nejistotu, když musím oslovit ženu. Pro hodně mužů je to dost náročné. Vidíš holku v baru, ale je tam, aby ji někdo balil? Čeká na přítele? Nebudu ji otravovat, když k ní půjdu? A pak k ní jdeš, začneš konverzaci a ona nemá náladu. Odmítnutí bolí. Může to být dost brutální zážitek.

Za čtvrt hodiny máte být na pódiu, potřebujete se připravit?

V osm musím uvést svého předskokana Kaie Humphriese. Pro sebe čas na přípravu nepotřebuji. Moje toxická maskulinita spočívá i v tom, že mi přijde trapné, když jiní komici potřebují před vystoupením čas meditovat, dostat se do svého vnitřního prostoru. Jeden z mých dobrých kamarádů, který je podle mě jedním z nejlepších komiků na světě, je hodinu před vystoupením strašně nervózní. Říkám mu, měj trochu sebeúcty. Děláš to patnáct let. Nechápejte mě špatně, všichni můžeme selhat. Už příště můžu vybouchnout. Pokud jste improvizátor, hudebník nebo herec, chápu, že potřebujete půl hodiny, abyste se dostali do správné nálady. Pokud ale jdete na jeviště a máte být sami sebou, co k tomu potřebujete? Není třeba z toho dělat vědu. Beru to jako Usain Bolt před závodem. Vím, co umím, a poběžím tak rychle, jak dokážu. A když prohraju, prohraju. Ale zatím vyhrávám.

Je tohle vysoké sebevědomí nejdůležitější vlastností, kterou komik musí mít?

Jo. Ale důležité jsou i pochybnosti. Nejhorší ovšem bylo, když se moje sebedůvěra změnila v aroganci. Po speciálech na Netflixu jsem byl upřímně přesvědčený, že patřím mezi dvacet nejlepších komiků na světě. Teď můžu říct, že to bylo směšné. Úspěch mi zamotal hlavu. Teď si myslím, že jsem dobrý ve stand-up komedii, když jsem ve formě, když mám náladu, když mě baví, co dělám. Ale když se mi stýská po domově, když mě show nudí, když nemám správnou náladu, můžu být fakt strašný. Dneska ale ne.

Profil Daniela Slosse najdete v novém Respektu