Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Unesená standarta a dojemný 17. listopad

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

otvor
Autor: Jan H. Vitvar

Léta běží, vážení. A ve výtvarném umění momentálně dost táhnou: třiadevadesátiletý Milan Grygar má aktuálně velkou výstavu ve Veletržním paláci NGP; sedmaosmdesátiletý Bedřich Dlouhý se ve stejný čas dočkal retrospektivy v GHMP; a rovněž sedmaosmdesátiletý Theodor Pištěk má v současné době retrospektivu v Domě umění města Brna. Abychom nebyli pragocentričtí, začněme tedy postupný pohled na zimní výtvarné události pro (nejen) starší a pokročilé právě na Moravě.


Reklama
Reklama

Pištěk měl souhrnnou retrospektivu už před sedmi lety při příležitosti svých osmdesátin: ve Veletržním paláci se jmenovala podle jeho přelomového portrétu závodníka stojícího před rozloženým motorem Ecce Homo.  Na jejím začátku byly jeho kostýmy pro všechny ty Markety Lazarové, Amadey a Valmonty naházené na jednu velkou hromadu, což mi tehdy autor v rozhovoru vysvětlil slovy: „Takzvaně jsem si to s nimi vyřídil. Ale samozřejmě se od toho nechci odpárat. Práce pro film mě ohromně poznamenala ve volné tvorbě. Všechny ty interiéry, ateliéry, stavby, filmové svícení… I kdybych pro ně musel navrhovat deset cirkusových šašků, nebylo by to nic proti tomu, co jsem za to na oplátku získal: touhu při malování vidět někam za roh, za kulisy.“ Jeho čerstvá výstava v Brně se jmenuje podle jeho jiného klíčového plátna Angelus a kostýmy už tu nejsou vůbec.

1
Autor: Jan H. Vitvar

Zato je zde jasná touha kurátora Martina Dostála zbavit Pištěka po nálepce „kostýmní výtvarník“ i nálepky „hyperrealista“. Veristické malbě se totiž Theodor Pištěk věnoval jen v letech 1972 až 1984, přesto si ho většina lidí spojí právě s věrnými portréty nablýskaných „nejrychlejších rakví světa“ a jejich nebojácných pilotů. Že to ovšem s oním krátkým obdobím není tak jednoznačné, naznačuje na výstavě dílo pojmenované Adieu, Guy Moll datované do předloňského roku. Tehdy Pištěk dokončil obraz rozpracovaný už v roce 1992, na kterém zachytil talentovaného francouzského pilota, jenž se ve své Alfě Romeo zabil v roce 1934 v pouhých čtyřiadvaceti letech.


V úvodních sálech defilují se svými stroji Mollovi šťastnější mladší kolegové Clay Regazzoni, Jacky Ickx či Niki Lauda, obklopení tehdy ještě všudypřítomnými vnadnými „grid“ a „pit girls“, jež ve svých bikinách v současné době pomalu a s hyperkorektní ostudou opouštějí startovní rošty, aby se doma mohly v klidu zase obléknout. Kurátor Dostál v katalogu Pištěkovu lásku k žánrovým machistickým výjevům s nadsázkou přirovnává k jeho pradědovi Františkovi Ženíškovi, autorovi nezapomenutelného, genderově nekorektního obrazu Oldřich a Božena. A ve výstavě se pak snaží dát velký prostor Pištěkově pozdější tvorbě.

2
Autor: Jan H. Vitvar

Ale ve vší úctě k letošnímu cyklu Rozmluva s Hawkingem, kde namaloval své geometrické vize nekonečného vesmírného prostoru, si i nynější výstavu zapamatujete zejména ve spojení s motoristickou tematikou. Jiný Pištěkův letošní projekt se totiž jmenuje Labyrint a má podobu trojrozměrné instalace, jíž se dá projít až do ústředního bodu se schovaným Mínotaurem. Krétská bestie má v Pištěkově podání podobu motoru ze závodního Audi, které mu na výstavu půjčila firma sídlící kousek od Mukařova, kde žije a má ateliér. A když už jsme u sponzorů: i do Česka očividně pronikl trend, kdy donátor spolurozhoduje o podobě výstavy. V Pištěkově případě o zařazení obrazu Racek letící do snu z roku 1984. Spadá sice do jeho finálního veristického období a je to vůbec největší Pištěkův obraz (má dva a půl na tři metry). Nicméně upřímně si myslím, že by se sem tohle stříbrné kupátko nedostalo nebýt toho, že si ho před pěti lety za 3,5 milionu korun pro svou vznikající Kunsthalle Praha koupil Petr Pudil na aukci Galerie Kodl, jež je také sponzorem nynější expozice.

4
Autor: Jan H. Vitvar


Což ovšem nic nemění na tom, že jde o retrospektivu velmi povedenou a osvěžující. Platí to i pro výstavu v nedaleké Fait Gallery. Karel Malich ji dostal ke svým pětadevadesátinám, ale jak všichni bohužel víme, týden po vernisáži zemřel. Kdo si chce jeho památku připomenout, expozice Utopické projekty je ideální. V Malichově díle se totiž vrací až hluboko do začátku šedesátých let, kdy se jeho rukopis teprve formoval a nebyl zatížen přemýšlením, zda se dají jeho nápady vůbec realizovat.

5
Autor: Jan H. Vitvar

Ne že by se tím Malich tedy nějak zásadněji zabýval později, ale v šesté a částečně i sedmé dekádě na to nepomyslel vůbec. Část z vystavených malých modelů (většina z nich se nikdy nedočkala provedení v plánovaném měřítku 1:1) představil teoretik Jiří Padrta už v roce 1969 v časopise Výtvarné umění v článku a rozhovoru Pracovat v souladu s kosmem a živly, jak ve skládačce k výstavě uvádí její kurátorka a umělecká šéfka Fait Gallery Denisa Kujelová. K vidění je na sto Malichových prací včetně unikátně dochovaných skicáků. Když budete mít štěstí a zvenku bude do galerie bývalými továrními okny proudit ostré světlo, můžete si tak jako já vzpomenout na Malichova slova, která mi řekl před šesti lety, když měl retrospektivu v hradní Jízdárně: „Dělat umění je marnost, no ne? Ale nedělejte to, že jo, to nejde.“ V jeho případě to naštěstí opravdu nešlo. A výstava v Brně dokládá, že máme v jeho díle přes veškeré dosavadní bádání pořád co objevovat.

6
Autor: Jan H. Vitvar


Další výstavy zasloužilých borců zdejšího umění si necháme někdy na příště, protože je třeba ještě informovat o výstavě mladších kolegů a kolegyň, již by bylo hříchem propásnout. Trvá totiž jen do neděle 24. listopadu. Čtrnáctidenní akce jménem Revoluční 30 se koná na pražské adrese Revoluční 30 a je to bez debat neopakovatelná záležitost: dům odsouzený k demolici dostal na dva týdny k dispozici kurátor Radek Wohlmuth, který do něj ve spolupráci s Čestmírem Suškou v šibeničním termínu (na přípravu měli pouhý měsíc) pozval třicítku umělců spojených nějak s revolučním děním.

7
Autor: Jan H. Vitvar

Ať už pamětnicky či námětově. Atmosféra vybydleného domu přestavěného v devadesátých letech do podoby postmoderní „nádhery“ přitom návštěvníka okamžitě vrací právě do doby devadesátek, kdy byla podobných výtvarných akcí v nevyužívaných budovách spousta. Tahle by se mezi nimi rozhodně neztratila: nabízí totiž směs dnes už vpravdě kultovních děl včetně originálního dvojportrétu Václava Havla z cyklu Jiřího Davida Skryté podoby z roku 1995. O pět let mladší je snímek Jaromíra Nohavici, kterého skupina Pode Bal zařadila do svého souboru Malík urvi věnovaného estébákům a komunistům, kteří dodnes setrvávají na exponovaných pozicích. Připomeňme si tu dobu opoziční smlouvy historkou: když Pode Bal cyklus vystavil v Galerii Václava Špály, tehdejší ministr průmyslu a obchodu a místopředseda vlády Miloše Zemana (na výstavě nemohla jeho fotka chybět) zavolal generálnímu sponzorovi galerie, aby smlouvu zrušil. Což také Budvar udělal.


Jinak mě jako milovníka díla manželského páru Tomáš Císařovský – Erika Bornová potěšilo, že jim tu zařazením několika děl Radek Wohlmuth udělal takové malé dočasné rodinné muzeum. A taky že zde nechybějí díla od druhého mého milovaného páru Pavel Brázda – Věra Nováková, jehož první kroky k nynější proslulosti vyšly právě z prostředí netradičních výstavních prostor, kam byli na přelomu osmdesátých a devadesátých let zváni coby nejstarší účastníci skupinových výstav neoficiálního umění. Na Revoluční 30 nicméně dominují zejména díla politická, respektive politiku atakující.

8
Autor: Jan H. Vitvar

Timo tu na zeď nastříkal Ladova Nácíčka, který se před jedenácti lety poprvé zčistajasna objevil na zdi v Bohunicích. A Ztohoven tu vůbec poprvé veřejně prezentují plátěný podklad prezidentské standarty, kterou před čtyřmi lety unesli z Pražského hradu, odpárali z ní prezidentský znak, jejž pak rozstříhali a rozeslali tisícovce lidí. Jak známo, v důsledku toho je Hrad od té doby veřejně průchozí jen po důkladné policejní kontrole - za což ovšem nemůže skupina Ztohoven, nýbrž jeho současný pán, který se nestydí přes všechny své lži úřadovat pod heslem ze standarty Pravda vítězí.


Roman Týc ze Ztohoven na výstavě ukazuje ještě jeden výjimečný kousek, fragmenty ze svého díla Není co slavit, jímž před deseti lety doplnil památníček na Národní třídě upomínající zástupem rukou s véčky na 17. listopad 1989. Na fotografii v úvodu této Pražské kavárny je zřejmé, že ani po dekádě není na jeho tehdejším pohledu na zdejší společnost co měnit. A taky je z odstupu jasné, že je to nejlepší věc, kterou kdy Roman Týc ve veřejném prostoru udělal.


10
Autor: Jan H. Vitvar

Abychom nekončili politikou, řekněme si ještě závěrem něco o lásce. A to ne ledasjaké: Arsilda byla pontská královna, již si z nejasného důvodu rozhodla vzít Lisea přestrojená za své bratrské dvojče Tameseho, které se ovšem mezitím zároveň přestrojilo za zahradníka, do kterého se tím pádem omylem zamilovala Mirinda, zatímco do Lisey se zase zamiloval Barzane. Takový je v kostce děj opery Antonia Vivaldiho Arsilda, kterou fenomenální Benátčan napsal v roce 1716 pro tamní Teatro S. Angelo. Následujících 300 let byla opera zapomenutá, než se ji rozhodlo oprášit Collegium 1704, české těleso specializující se na barokní hudbu, o jehož úspěšném konkurzu na vršovické kino Vzlet jsem napsal do aktuálního Respektu. Proč se Collegium rozhodlo právě pro Arsildu, to jeho šéf Václav Luks vysvětluje na videu.

https://www.youtube.com/watch?v=iR9keyTACu0

Minulý týden jsem zhlédl její koncertní provedení v Rudolfinu a jako operní laik musím říci jedinou věc: vidět a slyšet Kangmina Justina Kima v roli Barzaneho byl zážitek, který člověka doslova tlačil do křesla. Korejsko-americký kontratenor je specialistou na mozartovské „kalhotkové role“, tedy na mužské role, jež kvůli hlasovému rozsahu obvykle zpívají ženy v mužském přestrojení. V La clemenza di Tito si takhle v montpellierské opeře střihnul roli Sesta, kterou Mozart při premiéře v roce 1791 napsal pro kastráta Domenica Bediniho a dnes ji v pražském Národním divadle zpívá mezzosopranistka Ambroisine Bré. Tady můžete vidět, s jakým přehledem Justin Kim jako Sesto své výšky zvládá; dejte si to celé.

https://www.youtube.com/watch?v=xExHaL1doqk

Ve Vivaldiho Arsildě v Rudolfinu mu patřil menší prostor, ale dokázal ho naprosto opanovat. Když zpíval svou závěrečnou árii „Chci se vrátit k prvotní lásce,/ protože si to žádá má věrnost/ a je to mou povinností./ A tak v nitru, v srdci/ se radostně spojí/ má hrdost a tvoje potěšení“, nejedno oko nezůstalo suché. Včetně mého. Tak dojemný 17. listopad!

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1602
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte