Ztemnělým sálem se potácí opilý muž. Pokouší se o taneční pohyby, ale potom se přesune k jedné návštěvnici koncertu a po pár slovech na n začne sahat. „Hej, vy. Nechte toho. Přestaňte,“ ozve se hlas z pódia a hudba okamžitě ustane. Kvůli incidentu uprostřed písně přestala hrát arizonská skupina Doll Skin. Zpěvačka Sydney Dolezal nechce dopustit, aby se podobné věci děly - a o to víc pak během jejich vystoupení. Scéna se odehrála během loňského koncertu Doll Skin v Praze, kdy ještě předskakovaly dvěma českým kapelám. Když se tuto středu Doll Skin do české metropole vrátily, vystupovaly už před vlastním publikem.
Doll Skin jsou na vzestupu. Dvakrát se zúčastnily putovního amerického festivalu Vans Warped Tour, letos podepsaly smlouvy s vydavatelstvím Hopeless Records, pod nímž vyšla i aktuální deska Love Is Dead and We Killed Her. Web Noisey o jejich směsi pop-punku a alternativního rocku s příměsí směru emo nultých let píše jako o vzedmutí nové vlny těchto žánrů. „Místo naštvaných kluků s očními stíny a černě obarvenými vlasy zpívajících, jak jim holky ničí životy, píší Alex (Snowden), Meghan (Herring), Sydney (Dolezal) a Nicole (Rich) písně o zvládání těžkých časů,“ konstatuje web. Jejich první samostatné evropské turné se koncertem v pražském café V Lese na začátku září překlopilo do své druhé poloviny.
Vzpomínám si, že když jste v Praze hráli naposledy loni na jaře jako předskokanky českých kapel Pio Squad a Cocotte Minute, během vašeho setu se sálem pohyboval opilý muž, který potom začal obtěžovat jednu ženu. Vy jste přestaly hrát…
Sydney: Panebože, to je pravda. Vzpomínám si.
A vyzvala jste ho, aby hned přestal.
Sydney: Ano, vybavuji si, že se tak zvláštně ploužil. Viděla jsem, že je úplně na mol, a jak mu ta žena říkala, aby ji neotravoval. Ale on se jí začal dotýkat. Nemohla jsem uvěřit, že se to děje přímo tady, před mýma očima. Cítila jsem, že musím zasáhnout.
Je to něco, co vídáte pravidelně na koncertech?
Sydney: Děje se to často, hlavně v barech.
Nicole: Zrovna před dvěma dny jsme hrály ve Vídni. A byl tam chlápek, který byl taky hodně opilý a zároveň nadšený. Pořád se ke mně natahoval, tak jsem na něj jen tak kývla, jakože čau, ale po chvíli mě začal chytat za zápěstí. Říkala jsem si: „Co ti dává právo dotýkat se mě?“ Nemyslím si, že jsem nějak nedotknutelná nebo tak něco. Ale proč byste někdy vůbec po někom sahal? To, že jsem na pódiu, ještě neznamená, že můžete jen tak přijít a začít mě chytat za ruce.
Sydney: A potom začal chytat mě, tentokrát za nohy, když jsem stála na kraji stage.
Alex: Naneštěstí alkohol lidem pomáhá chovat se velmi hloupě. Možná by to normálně nedělali, možná ano. Pořád je to možná někde v nich. Každopádně pijí a najednou získají pocit, že tohle můžou.
Máte v takových situacích strach? Spousta věcí se může zvrtnout…
Sydney: Úplně děsivé je, že já mám obecně strach z mužů. A když jsou navíc něčím omámení, mají najednou mnohem míň rozumu a dělají velmi hloupá rozhodnutí…
Nicole: Máme štěstí v tom, že jsou v těchto situacích vždycky okolo nás lidé, kteří nás dokážou podržet. Je tady chlápek, který mě chytá za ruce. Vím, že je se mnou kapela, další skupiny, které se třeba dívají, je tu publikum. Nikdy jsme naštěstí nebyly v situaci, že bychom byly třeba jen samy dvě na ulici a někdo nás začal obtěžovat.
Meghan: Mně osobně třeba zabralo dost času oblékat se na pódium tak, jak chci já. Vždycky jsem měla představu a obavu, že mě pozorují oči, kterým se to nemusí líbit. Ale dospěla jsem do stavu, kdy je mi jedno, co si lidi myslí, je to jejich problém. Ale pořád máte v hlavě hlas, který říká: „Musím být opatrná, musím si s sebou nosit prostředky na vlastní ochranu.“
Sydney: Jsme většinou připravené na nejhorší. Nechceme být vystrašené, ale jsme obezřetné.
Jak se cítíte na rockových festivalech a koncertech, kde je – myslím - tradičně maskulinní prostředí?
Sydney: Stále lépe v posledních letech. Ale pořád se setkáváme s reakcí: „Skutečně tady máte být?“ Úplně cítíme, jak se někdo snaží přijít na to, co tam hodláme dělat.
Nicole: Je to i trochu posilující, když se setkáváme s těmihle odsudky. Jo, pardon, že tu jsme, ale pořád tu jsme…
Alex: A děláme stejné věci, hrajeme podobnou hudbu, jakou posloucháte od jiných. Je těžké dostat se do pohody v prostředí, kde víte, že nejste úplně vítáni, nýbrž naopak odsuzováni. Ale je to i inspirující - dostat se do fáze „Jsem tu a dokážu si vydobýt můj prostor“.
Fáze „já proti celému světu“?
Alex: Ano, je to pocit docela na nic, ale může být i posilující.
Sydney: Často je většina publika vřelá, ale vždycky vidím pár lidí, u nichž prostě poznám, že jim naše přítomnost na akci vadí. Nicméně je fajn, že takhle divná není většina.
Nicole: Už jsme si na to docela zvykly. Je zajímavé, že když mluvíme s kluky z jiných kapel, nevěří tomu. Nikdy je ani nenapadlo, že by mohli být na show nebo na festivalu nevítaní. Máme jiné zkušenosti: ne nutně špatné, ale jiné.
Jaké bylo vyrůstat ve Phoenixu v Arizoně?
Sydney: Je tam velmi horko. Ale trochu jiný druh horka, takové suché, které mi naprosto vyhovuje.
Nicole: Lidé si vždycky myslí, že poušť nutně znamená jen písečnou pláň. Ale já v tom vidím naprosto unikátní krásu, kterou je těžké vysvětlit. Vždycky, když mi někdo říká, že na západním pobřeží je jenom písek, tak se hned ohrazuji, že tomu nerozumí. A vnímání tohoto jedinečného druhu krásy se mě drží až doteď.
Sydney: Skvělá věc na Phoenixu je také to, že se za méně než dvě hodiny dostanete i do lesa, do divočiny. V okolí je velmi různorodá příroda. Můžete navštívit poušť, krásné hory, jet se podívat k oceánu. Hodně mých vzpomínek z města a Arizony obecně jsou spojeny právě s jednodenními výlety do okolí.
Možná jde jenom o můj předsudek, ale přijde mi, že jižní státy USA jsou mnohem víc konzervativní…
Sydney: To stoprocentně jsou.
Je taková i Arizona?
Sydney: Náš stát je červený, tedy tradičně konzervativní, republikánský.
Alex: Ale v posledních letech čím dál víc modrá.
Sydney: Je zajímavé, že jižní Phoenix, centrum města, je otevřený, mnohem mladší. Ale jak opustíte centrum, narážíte na starší, tedy i konzervativnější lidi. Ale ano, snažíme se rozšiřovat modrou barvu.
Nicole: Při posledních volbách dokonce demokraté téměř vyhráli. V Arizoně jsou určité kapsy, kde žijí mladí liberální lidé, velmi pokrokoví - a já jsem z toho vždycky nadšená. Věří v to samé co my. Ale jak některou z kapes opustíte, setkáváte se s mnohem více konzervativně naladěnými lidmi.
Sydney: Rádi o sobě říkáme, že patříme k západnímu pobřeží, které je tradičně liberálnější.
Měl někdy někdo ve Phoenixu problém s tím, že jste čtyři holky, které chtějí hrát tenhle druh hudby?
Nicole: Nemůžu to nijak přesně pojmenovat, není to úplně předsudek, ale cítily jsme a cítíme, že někteří lidé nás určitým způsobem soudí…
Sydney: Předpokládají, že nám to, kde dnes jsme, spadlo samo do klína, protože jsme holky.
Nicole: A protože jsme spolu začaly hrát velmi mladé a naši rodiče nás podporovali, tak lidi si prostě představují, že nám pořád jen dávali peníze.
Alex: Tak bohatí ale nejsou.
Sydney: Přijde mi, že o klučičích kapelách nikdo nic takového neříká.
Nicole: Myslím si, že je snadnější soudit ženské kapely, protože obecně je snadné odsoudit ženu, že nedělá to nebo ono. Prostě nás zasypávají názory, které o nás mají, bez ohledu na to, jestli jsou založené na pravdě, nebo ne.
Jaké byly vaše pocity, když v roce 2016 Donald Trump vyhrál prezidentské volby? Z většiny jste ještě studovaly střední školu, bylo to pro vás vůbec důležité téma?
Sydney: Já jsem chodila na uměleckou školu a tam jsme z toho byli všichni zděšení. O celém tom volebním procesu jsme vtipkovali. Ale asi proto, že jsme se báli možnosti, že by mohl být Donald Trump zvolen.
Meghan: A pak se to stalo.
Sydney: Přesně. Říkali jsme si, že to je hloupý vtip, že to musí být vtip. Ukázalo se, že není.
Alex: Byly to první volby, ve kterých jsem volila. A vzpomínám si na pocit rozčarování. Nevěřila jsem, že v naší zemi žijí lidé, kteří věří tomu, co Trump říká; že to v nich rezonuje a chtějí, aby vedl stát. Ani moji rodiče nebrali jeho kandidaturu vážně. Když vyhrál, bylo mi do breku. A babička plakala doopravdy.
Myslíte si, že se to změní?
Sydney: Určitě. Myslím si, že zvolení Donalda Trumpa byla facka pro dost mladých lidí, aby se probudili a došlo jim, že je třeba chodit k volbám. Naše generace je na jedné lodi. Příště jdeme určitě volit. Sice někteří volili už posledně, ale nebylo nás dost. Navíc dospěla spousta našich vrstevníků včetně mě například. Příště se to otočí.
Nicole: Hodně lidí nemohlo volit, ale už tehdy si uvědomovali vážnost situace. Teď už jsou dost staří na to, aby mohli udělat trochu hluku.
Meghan: Je možné, že přijde velká vlna devatenácti a dvacetiletých, která to rozhodne.
Jak byste popsaly spolupráci s manažerem Davidem Ellefsonem. Kapela Megadeth, kde Ellefson hraje na baskytaru, je politicky profilovaná osobou frontmana Davea Mustaina, který například v roce 2012 podporoval republikánského kandidáta na prezidenta Ricka Santoru a vyjádřil se pozitivně ke stavbě zdi s mexickými hranicemi. S ním asi jeho světonázor moc nesdílíte…
Nicole: David není vůbec jako Mustaine, je rozhodně víc na naší straně.
Sydney: O Mustainovi nám David vyprávěl, že i v tourbuse musí mít pořád zapnuté Fox News (americká televizní stanice nepokrytě podporující politiku Republikánské strany – pozn. red.).
Nicole: Před nějakou dobou někdo Mustaina označil na Twitteru: „Co říkáte na tu skupinu Doll Skin, které dělá Ellefson manažera?“ Mustaine na to odpověděl jen: „Bez zájmu.“ To nám naprosto vyhovuje.
Sydney, vaše příjmení Dolezal zní velmi česky…
Sydney: Ano, je české.
Máte vazby k České republice?
Sydney: Jsem napůl Češka. Můj otec se tu narodil a až poté odešel do Spojených států, kde si vzal mou americkou maminku.
To je důvod, proč tu hrajete relativně často? V uplynulých dvou letech jste tu byly třikrát…
Sydney: Jsme tu víc než jiné kapely, že? To, že jsem napůl Češka, nemá nic společného s tím, jak často tu hrajeme. Ale jsem ráda. Česko na nás vždycky pozitivně reagovalo. Měla jsem velká očekávání na základě toho, co mi táta vyprávěl. Takže jsem to tady milovala ještě dřív, než jsme se tu ukázaly.
Minulý rok odstartovala iniciativa Keychange, která se snaží zvýšit podíl ženských hudebnic a interpretek na festivalech. Tady v Česku často zazníval názor, že se budou ženy cítit, že jsou jen do počtu. A že nebudou vystupovat díky své tvorbě, ale jenom proto, že jsou ženy. Jak se na to díváte vy?
Alex: Je to dvousečná zbraň. Na scéně by mělo být rozhodně více žen, ale ne jenom kvůli jejich pohlaví.
Nicole: Ne že bychom my nějak obzvlášť tvrdě makaly, ale všimly jsme si, že mužským kapelám stačí vynaložit méně úsilí, aby se prosadily. Protože to je norma. A lidé jsou zvyklí dávat takovým skupinám šanci. Když jste žena, musíte se mnohem víc snažit, aby si vás někdo všiml, abyste se dostal na festivaly. Je třeba dát ženám šanci, je spousta nadaných holek, které ale šanci zatím nedostaly. Ale musí to být upřímné, ne aby jen „plnily kvóty“.
S Doll Skin hrajete vlastně téměř celé dospívání…
Sydney: Bylo mi třináct, když jsme začaly. Teď hrajeme šestým rokem.
Neměly jste někdy pocit, že vám kapela „ukradla“ mládí?
Sydney: S tím jsem bojovala. A docela hodně - dokonce jsem ukončila střední školu testy GED po druhém roce studia (certifikát GED je pro studenty, kteří se rozhodnou ukončit studium na střední škole dříve než v řádném termínu. – pozn. red.). Takže se mi hlavou honily myšlenky, jestli mi něco neprotéká skrz prsty. Nebudou mi chybět zkušenosti, které má náctiletá dívka získat? Neměla jsem normální středoškolský život. S tím jsem se smířila až loni. Řekla jsem si, že jsem o nic nepřišla, že jsem se prostě jen vydala jinou cestou. Kdybych na střední zůstala, taky bych si zase říkala „O co tam venku přicházím?“.
Alex: Střední nestála za nic. Vím, že kvůli kapele utrpělo moje vzdělání. S Doll Skin jsme cestovaly, takže jsem byla ve škole spíš virtuálně než fyzicky. To se podepsalo i na mých výsledcích. Ale zase vím, že jsem dostala trochu jiné vzdělání, ze skutečného světa. Pokud se budu chtít dovzdělat, kdykoli budu moci jít na vysokou.
Je pro vás Doll Skin už prací na plný úvazek?
Sydney: Finančně ne.
Nicole: Časově určitě.
Co tedy děláte kromě toho?
Sydney: Pracuju v maloobchodě.
Meghan: Já jako koordinátorka studia a recepční ve School of Rock Scottsdale.
Alex: Zákaznický servis v doručovací firmě.
Natalie: Já jsem barista. A dálkově studuji základy umění. Potom bych chtěla studovat něco společného s hudebním průmyslem.
Říká se, že je rocková hudba na ústupu. Už není zdaleka tak populární jako například na přelomu století. Myslíte si, že by žánru pomohlo, kdyby se vzdal některých klišé jako například image rockové hvězdy, aby se lépe vztahoval k dnešnímu světu?
Meghan: Rock je teď trochu časová kapsle. Samozřejmě, i my se k tomu vztahujeme. Nepřinášíme nutně něco nového z hlediska žánru, který milujeme. Můžeme ale přinést novou perspektivu.
Sydney: Určitě. Třeba s tou rock star – představa je, že bere drogy, rozbíjí věci a je jí všechno jedno. Ale to už není aktuální.
Nicole: Zodpovědná rocková hvězda, to je naše představa.
Autor je spolupracovníkem Respektu
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
