S klavírem je to jako s kolem. Nemyslíte na šlapání, ale na to, kam jedete
 
Kit Armstrong_1687_JF Mousseau
Kit Armstrong • Autor: JF Mousseau

„Sám si vždy kladu zásadní otázku: Je tato hudba lepší než ticho? A pokud odpověď nezní Ano, tak se takovou hudbou nezabývám a nepotřebuji ji ve svém životě,“ říká klavírista Kit Armstrong, který se narodil v Americe britsko-tchajwanským rodičům. Zázračný talent se u něj projevil už v pěti letech a v devíti nastoupil na denní studium na Utah State University, kde se kromě hudby věnoval také matematice, fyzice a biologii. Hvězdnou chvíli mu pak přineslo vystoupení v noční talk show Davida Lettermana, když mu bylo pouhých deset. Dnes, s blížící se třicítkou žije ve Francii – v městečku Hirson, kde koupil kostel a přestavěl jej na koncertní sál a kulturní centrum. Armstrong ustál přerod z dětské hvězdy v komplexního hudebníka a jako takový se premiérově představí v Česku. Stane se tak ve středu 15. září  na festivalu Dvořákova Praha, kde zahraje Klavírní koncert č. 5 Camilla Saint-Saënse za doprovodu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK s Tomášem Braunerem. Zatím poslední nahrávka s titulem Vizionáři klavírní hudby, již vydal počátkem léta, jej však zavedla k hudbě ještě mnohem starší.

Vaše album je zasvěcené britským renesančním skladatelům – de facto Shakespearovým současníkům - Johnu Bullovi a Williamu Byrdovi, což je obrat ke staršímu repertoáru, než je u vás zvykem. A vlastně obecně u koncertních klavíristů zvykem. Co vás k nim přivedlo?

Máte naprostou pravdu. První, co asi posluchače trkne, je fakt, že je tato hudba opravdu stará. Vracíme se k samotným počátkům hudby, kterou už můžeme považovat za současnou - a to mně připadá fascinující. V té hudbě lze poznat, jak se rodí celý nový vesmír. Album jsem nazval Visionaries of Piano Music, a přestože dnes používáme zcela jiné nástroje než oni, tak sama myšlenka a koncept nástroje je stejná. Pro mě to je jedna z nejdůležitějších událostí evropské hudební kultury, tehdy se totiž hudba doopravdy osvobodila. Už to přestala být „ta“ věc, která hraje v pozadí, nebo slouží nějaké funkci. Najednou se stala samostatným jazykem, který může sloužit sebevyjádření. To je něco, co nám Bull a Byrd darovali. Tomu pak ještě pomohl klávesový nástroj, na němž skladatel mohl zahrát to, co měl na mysli a na srdci, a dostat se pomocí toho bez dalších prostředníků přímo do mysli a srdce posluchače. Dnes nám tohle připadá samozřejmé, ale tehdy to bylo něco naprosto výjimečného. Sólový muzikant na pódiu je pro nás něco zcela běžného, tady k tomu úkazu došlo poprvé. Bullova i Byrdova hudba je navíc obrovsky komplexní: už si dokázali představit, jak onen vesmír, do něhož vstupovali, bude vypadat. Na to jsem se chtěl soustředit.

Mluvíte-li o tom, že se hudba osvobodila od funkce, pak lze také dodat, že hudba začíná procházet i osvobozením se od společenských institucí a praxí církve nebo královského dvora.

Absolutně. Hudba pro klávesové nástroje už tehdy byla různorodá. Jsou tu náboženské skladby, ale také milostné písně, písně nenávisti, písně zasvěcené smutku. Ale také byste tu našel – řekl bych –   předvádivé písně, tedy takové, které se snaží ukázat neobvyklé zvuky a možnosti klávesových nástrojů, což považuji za něco bytostně moderního. Ale abych odpověděl na otázku: Samozřejmě, že se tito skladatelé a hráči museli nějak živit, takže nebyli zcela nezávislí na institucích.

https://www.youtube.com/watch?v=K86×Cd6COBo

Mluvíme-li o staré hudbě, a také vaše album je toho příkladem, pak ji vždy provázejí diskuze o různých přístupech k autenticitě. Některá se týká dodržení hry na dobové nástroje, jiná se opírá - řekněme - o věrnost duchu hudby. Kde vidíte svoji pozici?

Pro mě tohle rozhodně není černobílá otázka. Sice se bavíme třeba o hudbě, která je 500 let stará, ale kdyby byla stará pouhých pět minut, pak bych tu otázku viděl stejně. Když si něco o hudbě myslím, a pak ji za oněch pět minut hraji jinak, co to vlastně znamená? Jaké jsou moje závazky vůči tomu, co jsem si myslel před pěti minutami? Možná nějaké mám a možná také ne. Každý skladatel, který kdy žil, by se mnou snad souhlasil, že jediné, co se v hudbě počítá, je ten okamžik, kdy hudba zní. Když se nese od muzikanta k posluchači. Máte dva lidi, kteří se účastní stejné věci – naslouchají jí, přitom jeden ji vytváří a druhý pouze vnímá. A cokoli, co umožní, aby se tento okamžik zdařil, je to, co hudba potřebuje. Samozřejmě výzkum a zájem o dobové reálie je v tomto ohledu mimořádně užitečný. Ovšem dobová správnost se podle mého nikdy nesmí stát cílem toho, o co v hudbě jde. Stále se hraje o ten současný okamžik.

A jaký výzkum jste podnikl vy? Jaká byla idea, již jste chtěl na posluchače přenést hraním Bulla a Byrda?

Jejich hudba je velmi expresivní - a na to není radno zapomínat. To jsem chtěl přenést. Možná to zní banálně, ale má to jakýsi druhý plán. V hudbě existuje mnoho detailů a různých filozofií, na nichž se dá ulpět, ale pak je tu také něco, co bych nazval prvním dojmem. A pokud je první dojem, ono první setkání třeba šokující, pak si myslím, že přesně tohle byste měl jako interpret zkusit přenést. Bez ohledu na to, jaký byl druhý dojem. Bez ohledu na vlastnosti a charakteristiky dobových nástrojů. Hudba by měla obstát sama o sobě. Tak by na nás měla dnes působit.

Mluvíte o magických okamžicích mezi interpretem a posluchačem, ale v posledním roce jste si jich vinou pandemie asi moc neužil. Dalo vám to prostor třeba pro nové myšlenky nebo náhled na hudbu?

Popravdě jsem nakonec měl docela hodně práce a hodně koncertů. Především v zemích, které nebyly tolik zasaženy pandemií. Kupříkladu ve východní Asii. Odehrál jsem sérii šestnácti recitálů na Tchaj-wanu. Opravdu jsem hodně cestoval. Pokud jde ale o nový náhled, mám pocit, že jsme se během pandemie my všichni jako lidé začali ptát a zajímat o to, co je doopravdy důležité. Ptáme se sami sebe, proč a co děláme. A jednou z důležitých věcí, které stojí za to udržet, je situace, kdy lidé společně hrají a poslouchají hudbu. Nyní začínáme znovu promýšlet, jaké struktury a postupy jsou nutné pro to, aby to bylo možné. A musím říct, že jsem se za poslední rok účastnil mnoha projektů, které byly rychlejší, flexibilnější a efektivnější, než bývá v oboru zvykem. To mi přijde podnětné.    

Reklama
Reklama

Snímek obrazovky 2021-09-10 162959
Autor: Marco Borggreve

Souběžně s hudbou jste v jistý čas také intenzivně studoval matematiku a chemii. Proč hudba nakonec zvítězila? Přitom o hudbě stále přemýšlíte a mluvíte ve vztahu k matematice. Jak užitečné a obohacující je přepínat mezi oběma disciplínami?

Miluji matematiku a miluji hudbu. Takový jsem a těžko si dokážu představit, že bych mohl být jiný. Měl jsem štěstí, že jsem byl v pozici, kdy jsem se mohl o obou hodně naučit. Jedna z mých aktivit v tomto směru je ta, že bych chtěl lidem ukázat, jak blízko k sobě tyto dvě aktivity mají. V dnešní době, která je zcela komputerizovaná, stále panuje představa, že hudba musí být jen emocionální a matematika taková být nemůže. Obě tato tvrzení, která jsem právě vyslovil, jsou přitom absolutní nesmysl. Hudba nemůže být emocionální, pokud není matematická. Pokud ta věc nesedí, jednoduše pokud není krásná, tak nemůže být emocionální. A proč je hudba krásná? To je matematická otázka. Stejně tak je emocionalita přítomná v matematice, protože bez ní by nebylo důvodu se jí zabývat. Racionalita existuje pro to, abychom porozuměli svým emocím, abychom je dokázali pochopit a usměrnit. Matematika je reflexe toho, co shledáváme zajímavým, reflexe toho, co strhává naši pozornost. K matematice i k hudbě mě přitahují stejné věci: je to touha po štěstí, po celistvosti, po smyslu.

A vybavíte si přesto moment a důvod, kdy jste se rozhodl, že vaše cesta bude hudba, a ne matematika?

Velmi snadno. Hudba je totiž velká zábava. Koncerty jsou zábava. A jde mi možná snadněji. Hudba sama o sobě je už strukturovaná, má řád, který potřebuji. Zatímco matematika je obtížnější, protože člověk musí tu strukturu stále tvořit. Matematika stojí na tom, že si položíte otázku „co kdyby?“ - a pak se vydáte určitým směrem. A když z toho kouká něco zajímavého, pokračujete dál. Musíte otevírat další a další dveře. S hudbou – a možná je to tím, že na ni mám větší talent – mám pocit, že se mi ty dveře otevírají samy.

Vzpomenete si, jaké to bylo, když jste poprvé posadil za klavír? Jaký máte k tomu nástroji vztah?

Vůbec si to nevybavím. Už je to strašně dávno. Ale myslím, že s klavírem je to jako s ježděním na kole. Když máte dost praxe, přestanete v jednu chvíli prostě myslet na to, že jedete na kole, nesoustředíte se na šlapání, ale zajímá vás už jen to, kam chcete jet. Já klavír vnímám stejně. Myslím jen na to, jako hudbu chci hrát, ne na klavír samotný.

V roce 2002 – téměř před dvaceti lety - jste vystupoval coby mladý zázračný pianista v noční show David Lettermana. Byla na vás upřená obrovská pozornost, nabídky se hrnuly, ale vy jste se stáhl do ústraní. Jak těžký byl přerod ze zázračného dítěte v dospělého muzikanta?

Myslím, že to je tak těžké, jak si to těžké uděláte. A ani si nemyslím, že člověk musí být nutně jen to jedno, nebo druhé. V hudbě jsem se vždy snažil mít co nejvíce otevřenou mysl. Nikdy jsem si od nikoho nenechal říkat, jak a co mám hrát. Maximálně, když jsem se účastnil nějaké dobročinné akce a věděl jsem, že mecenáš má nějaký kus rád, tak jsem ho zařadil. Ale jinak byla všechna hudební rozhodnutí vždy jen a jen moje. K tomu jsem měl samozřejmě obrovské štěstí na publicitu, která mě provázela od útlého věku, a mohl jsem díky ní přitáhnout pozornost k tomu, co dělám.

Snímek obrazovky 2021-09-10 163043
Autor: Marco Borggreve

Když říkáte, že si repertoár vybíráte vždy sám, znamená to, že vás v hudbě přitahuje něco, co úmyslně následujete? Vím, že jsou pro vás důležití skladatelé jako Liszt, Chopin, Bach, nyní zase Bull a Byrd, ale jste vědom nějakého leitmotivu, který vás provází?

To se velmi mění v průběhu let. Pro teenagera je typické, že ho přitahuje sarkasmus. Že má rád věci, které se definují tím, čím vlastně doopravdy nejsou. A je habaděj skvělé hudby, která tohle umí.

Například?

Mnoho post-romantické hudby. Nejprve si dělá legraci z toho, jaká je jiná hudba, pak ve druhé větě přispěchá s provokativním tvrzením toho, jaká by hudba mohla být, ale doopravdy taková není. Pro teenagera je něco takového skutečnou lahůdkou.  S tím, jak jde čas, tak člověk začíná pomalu přijímat hudbu, která je více pozitivní a méně idealistická, tíhne k přirozenosti. Sám si vždy kladu zásadní otázku: Je tato hudba lepší než ticho? Budu radši poslouchat tuhle hudbu, než abych si užil tichou chvilku? A pokud ta odpověď nezní Ano, tak se takovou hudbou nezabývám a nepotřebuji ji ve svém životě. Velmi rád cituji Camilla Saint-Saënse, který měl též mysl vědce, a v mnoha věcech se s ním shodnu. Ten říkal něco v tom smyslu, že úspěšnost hudby bývá poměřována tím, kolik potíží způsobí nervovému systému. To je podle mne pravda. A nejde jen o hudbu. Lidé mají rádi Caravaggiovy malby, protože jsou násilné – ne proto, že jsou nádherné a promyšlené, což jsou samozřejmě taky. Platí to o divadle i filmech, v nichž tečou potoky krve. K tomu jsem dost skeptický. Raději hledám emoce v jiných oblastech a od hudby čekám něco pozitivního a krásu.

Zásadní mentorskou figurou ve vašem životě je fenomenální klavírista Alfred Brendel – kuriózně zdejší rodák z Loučné nad Desnou, který vás přijal coby studenta ve velmi útlém věku. Jste stále v kontaktu? Radíte se s ním o hudbě?    

Ano, jsme v kontaktu. Před rokem zde vystupoval a také předčítal ze své knihy vzpomínek. Alfred Brendel je pro mě klíčovou postavou, jehož názorů si nesmírně vážím a musím také říct, že to, co říká v soukromí, je mnohem větší a intenzivnější než to, co píše nebo říká v rozhovorech. On má velmi rád moderní a soudobou hudbu, což by vás asi velmi překvapilo. Je velmi otevřený novým myšlenkám.

Byl jste opravdu velmi mladý, když jste se s ním poprvé potkal, a on sám prý neměl velký zájem být někomu mentorem. Víte, proč vás nakonec vzal pod svá křídla?

Musel byste se zeptat jeho. On mi to nikdy nevyprávěl. Poznal jsem ho tak, že jsem byl v publiku na jeho koncertě ve Filadelfii, bylo mi tak jedenáct dvanáct. Byl to recitál v koncertním sále, lístky byly velmi drahé, prostě to nebylo nic, kam by se dítě vypravilo. Musel jsem být strašně nápadný. Shodou náhod jsem seděl vedle Brendelovy známé, která se mě zeptala, co tam dělám. Zřejmě z obavy, abych tam třeba nezačal jíst bonbony, nebo se nerozbrečel. A já jí řekl, že jsem sám muzikant. Ona reagovala přesně tím typickým americkým způsobem a řekla: „To je fantastické, musím tě představit Brendelovi. On je můj dobrý přítel.“ To se nedalo odmítnout.

https://www.youtube.com/watch?v=72mPeMcsL7U

Zatímco si voláme, vy celou dobu sedíte uvnitř svého kostela v severní Francii v Hirsonu. Chtěl jste si prý koupit kostel kvůli tomu, že jste chtěl hrát na varhany, ale nakonec to dopadlo tak, že jste si pořídil kostel, v němž žádné nejsou. Jak k tomu došlo?

Pořád bych si sem varhany přál. I když tu nejsou, akustika tu je dokonalá. Ale ve Francii není tak neobvyklé, že se varhany nedochovaly, protože během revoluce se veškerý kov použil na zbraně. Ovšem miluji francouzskou varhanní hudbu a chtěl bych, aby tu jednoho dne zněla.

Prý jste ten kostel našel v roce 2012 normálně v nabídce realitní agentury.

Ano. A má pozoruhodnou historii. Na přelomu dvacátých a třicátých let ho nechal postavit inženýr a podnikatel Aimé Bonna coby dar městu. Bonna stavěl třeba pařížský kanalizační systém a mimořádně zbohatl na železobetonu. Hirson byl ve své době průmyslovým centrem, bývalo tu druhé největší nádraží ve Francii, ovšem to vše skončilo s druhou světovou válkou a od té doby obří nepoužívaný kostel chátral. Tehdy jsem objevil inzerát a vyrazil jsem na obhlídku. Přijal mě starosta a zástupci církve, dozvěděl jsem se, že druhý uchazeč o koupi chce kostel předělat na diskotéku. To se nikomu nelíbilo. Začal jsem nad tím přemýšlet, a jelikož jsem za svou kariéru odehrál mnoho koncertů v kostelích, pochopil jsem, že tenhle se dá předělat na koncertní sál. Může to být kulturní centrum pro celé město. Navrhl jsem to starostovi a plácli jsme si.

Cítíte se dobře v roli organizátora místního kulturního života?

Je to úplně nová role, kterou se učím. Nejsem na ni trénován, ale moc mě baví. Letos jsme udělali skvělou věc. Nastudovali jsme operetu od Offenbacha, v níž vystupovaly místní děti. Neúčastnil se žádný profesionální muzikant jen já. To je něco, co je zcela odlišné od toho, jak funguji jako hudebník - a nedokážu si představit, že bych to udělal kdekoli jinde na světě. Smysl to má jen tady, s místními.

Považujete tedy dnes Hirson za svůj domov?

To je velmi těžké říct. Domov je slovo, které pro mě nemá pevnou definici. Domov cítím tam, kde jsem potřeba, kde mě chtějí, kde mohu něco udělat – a tam se chci vydat.

https://www.youtube.com/watch?v=JLu9jt4p7jU

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1468

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte