Pojďme spolu mluvit, vyzývá nejnaštvanější britská kapela Sleaford Mods

Píše se o nich jako o nejnaštvanější současné britské kapele - a spočítat, kolikrát na albech dvojice Sleaford Mods padne “fu*k”, není kvůli kulometné palbě devětačtyřicetiletého Jasona Williamsona téměř možné. Při koncertech sebou navíc šije jako stroj a prská do publika slova, v nichž slangem ulice zachycuje realitu lidí žijících od výplaty k výplatě. “Kdo jiný za ně bude zpívat, když ne já? Pro hodně lidí není žádná budoucnost,” prohlásil v jednom rozhovoru.

Tomu, o čem je v nich řeč, rozumějí všichni od zaměstnanců po hudební kritiky. Zároveň se slávou, která přišla až před několika lety, přitom kapela přidala další témata a začala se na věci dívat také s odstupem. I proto píše deník The Guardian v recenzi jejich nové desky Eton Alive, že jde o hlas, jemuž se dnes vyplatí naslouchat. Nottingamským Sleaford Mods, mezi jejichž fanoušky se počítají Iggy Pop nebo Prodigy, se totiž podařilo autenticky zachytit nálady posledních let ve Velké Británii: ekonomickou krizi i krizi identity, jež nyní vrcholí při jednáních o odchodu z Evropské unie.

„Snažíme se vytvořit scénář, kdy budeme mít šanci znovu naskočit,“ zpívá Williamson ve skladbě Policy Cream směrem k lidem, kteří se nehnou z místa, cítí se vyloučení, a snadno tak naletí slibům populistů. Také proto je hudbě Sleaford Mods rozumět i za hranicemi britských ostrovů.

Škola života

Drsnou slovní zásobu nesbíral Williamson na střední škole, ze které ho vyhodili, ale téměř dvacet let v nejrůznějších nekvalifikovaných zaměstnáních – od drůbežárny přes call centrum až po skladníka. “Naučil jsem se tam hodně o životě,” vzpomíná pro deník Independent. Teprve v roce 2006, kdy mu táhlo na 40 let, začal do hudebních podkladů vypůjčených od Sex Pistols křičet a na pomezí rapu se slam poetry vyprávět o tom, čím si prošel.

“Zahodím všechny svoje sny za dvě porce raviol a teplou flašku Smirnoffu,” deklamoval na průlomovém albu Austerity Dogs z roku 2013, kde už hudbu skládal jeho spoluhráč Andrew Fearn. Ačkoli se jeho v úsporných a syrových beatech snoubí britský post punk s taneční hudbou, je na pódiu absolutním protikladem Williamsona;  jen se za ním pokyvuje do rytmu s pivem v ruce.

Když deska sklidila nadšené recenze, Williamson ještě vstával v šest ráno do práce. Jak ale ukazuje dokument Bunch of Kunst, Sleaford Mods se rychle let stali senzací – a definitivně si nové postavení zajistili s následující nahrávkou Key Markets (2015) a po úspěšném vystoupení na festivalu Glastonbury.

Nejenže vyměnili rozvrzaný a obouchaný Volkswagen Polo za luxusní tourbus. Díky nově nabité pozici Williamson nahradil po loni zesnulém Marku E Smithovi z postpunkové kapely The Fall prázdné místo nekonformního antihrdiny – tradiční figury britské hudby. Už tak nepodává jen reportáže z úřadu práce, ale s nabytým sebevědomím se strefuje i do největšího zastánce brexitu Borise Johnsona, karikuje britskou národní hrdost a nešetří nejen konzervativce, ale ani labouristy.

Cestou je dialog

“Cynismus, negativita, taky naivita, někdy přemrštěná kritika, paranoia, zkušenosti - trochu jsem se uklidnil, nejsem asi tak přímý,” popisoval Williamson v podcastu hudebního webu The Quietus dnešní Sleaford Mods. S kritikou však nepřestává – ostatně název novinky Eton Alive je jeho klasické trollení. Odkazuje k prestižní soukromé škole, odkud vzešlo 19 premiérů Velké Británie. Mezi nimi i David Cameron stojící za politikou škrtů z nultých let, kterou Williamson pocítil na vlastní kůži. A na desce pak směrem k vládě i mainstreamovým médiím vzkazuje, že přestávají rozumět voličům: “Říkáš to jen, abys vypadal dobře.”

V tom, co vycítil zezdola, přitom není zdaleka sám. Že politika začala být v určitý moment nečitelná a tato situace se stává kořenem dnešních problémů, konstatuje i novinář Edward Luce v knize Soumrak západního liberalismu: “Velmi záhy se velké strany začaly podobat jedna druhé. Předsedové stran chodili do stejných škol a mluví stejným jazykem,” píše komentátor deníku Financial Times. A jak se labouristé v rétorice sblížili s konzervativci i liberálními demokraty, otevřela se cesta pro populisty.

Williamson nicméně na rozdíl od něj nehledá odpovědi: „Ne, nezpíváme o řešeních a nemáme odpovědi. Považoval bych to za blahosklonné,” odpovídal na otázky čtenářů Guardianu a bylo z něj znát, že naštvání přece jen vystřídala i únava. Ze slávy i z toho, co se děje. Zatímco dříve tak pouze útočil, dnes zve ke stolu. Je poetičtější a otevřenější, což se odráží i na jeho zpěvu.

Od tradičního křiku přechází přes vycepovaný projev až k procítěným soulovým polohám; snad aby vystřídal všechny hlasy dnešní Británie z různých společenských vrstev, které spolu jinak nemluví a už vůbec si nenaslouchají. “Jedinou cestou je dialog,“ prohlašuje ostatně empaticky ve skladbě Discourse - a jako by zpíval pro rozdělenou společnost kdekoliv v západním světě: „Nikdy se nedotkneme opravdových pocitů, ale zůstaneme jen u prázdných rozprav.“

Autor je hudební publicista