Linklater: Musíte si nechat prostor na denní snění

Jestli byl nejprovokativnějším hostem letošního karlovarského festivalu režisér Terry Gilliam svým prohlášením o tom, že je černá lesba, kterým reagoval na slova BBC o Monty Pythonech, pak americký filmař Richard Linklater byl tím, kdo je nejvíc nohama na zemi. Autor hitu Chlapectví, kultovních filmu Omámeně a zmateně či Flákač a trilogie Před úsvitem, Před soumrakem a Před půlnocí zde civilně a s nadhledem doprovodil sekci věnovanou filmům vzniklým pod záštitou Austin Film Society, kterou jako pětadvacetiletý v půli osmé dekády v tomto texaském městě založil. Ze státu s jednou hvězdou ve vlajce se ostatně sám nikdy nedal zlákat voláním Hollywoodu, přesto získal pět nominací na Oscara a za Chlapectví i Zlatý globus. „Jsem z těch lidí, kteří si nemyslí, že je někde jinde čeká jejich výjimečná verze. Nikdy jsem neusiloval být tam, kde se obrazně věci dějí – všechno se dělo v Texasu,“ říká.

Váš nejnovější film Poslední mise je o Vietnamu a vietnamské zkušenosti – je to road movie tří vojáků, kteří se po letech sejdou. Proč zrovna tohle téma?

Válka ve Vietnamu moji generaci hodně ovlivnila. Hrdinové Poslední mise jsou o něco starší, než jsem byl já, takže byli odvedeni do války. Moje generace už tímhle projít nemusela. Vyrůstala v protiválečné mentalitě. Vyjadřoval ji slogan: Co kdyby zorganizovali válku a nikdo nepřišel. Když jsem začal studovat na vysoké, Reagan uvažoval, že začne válku ve Střední Americe. Udělal národní anketu o postoji mladých lidí k povinnému odchodu do armády. A všichni jsme unisono odpověděli: Ne. Došlo jim, že nemohou znovu zavést povinné odvody. Nikdo se nepřihlásí. Veřejnost to nepřijme. Museli přijít s dobrovolnickou armádou. Osobně jí ale říkám vynucená dobrovolnická armáda. Na armádu tak najednou běžely reklamy: Buďte vším, čím můžete být. To byla novinka. Navíc vláda v té době hodně spolupracovala s Hollywoodem. Vznikaly pro-vojenské filmy jako Top Gun, militarizoval se profesionální sport. Hraje se zápas ve fotbale a nad ním prolétají stíhačky. Je to obrovská mašinérie. Je to zlo. Snaží se, aby se lidé zapojili.

Vnímáte dnes v tomhle ohledu nějaký posun od 80. let?

Armáda je strašně systematická a všudypřítomná. Je to až strašidelné. Jakoby se neustále mohlo něco násilného přihodit. Ale situace je jiná než v 80. letech. Atmosféra je jiná. V současnosti je v armádě tak málo lidí, že se všichni ostatní cítí provinile a vytvořila se kultura děkování za vojenskou službu. Vznikají o tom i filmy: Díky, že jste za nás bojovali. Ale skuteční vojáci to nenávidí.

Můžete být specifičtější o propojení Hollywoodu a armády?

Hollywood nemá politickou agendu, chce jen vydělat peníze. Pokud budou přesvědčeni, že je vydělá válečný film, udělají válečný film, pokud protiválečný, natočí takový.

Vznikl podle vás nějaký dobrý protiválečný film?

Narozen čtvrtého července je dobrý protiválečný film. Věřím filmařům, kteří ve válce byli, a pak o ní točí. Nevěřím lidem, kteří nikdy nebojovali, a o válce pak natáčejí takové mačo filmečky. Jinak si ale kladu otázku, jak udělat dobrý protiválečný film. Lidé vidí heroismus dokonce i v porážce. Říkají si, že by to možná zvládli líp. A všechny válečné filmy tak svým způsobem přispívají k dalším válkám nebo k válečné mentalitě.

Mluvíte o tom, že armáda je součástí americké kultury – k ní patří i rychlé občerstvení. O něm jste natočil odstrašující dokument Fast Food Nation. Kdy u padlo vaše rozhodnutí, že budete vegetarián?

Jako jakákoliv jiná zlomová životní rozhodnutí, přišlo i tohle postupně. Něco vám dojde, něčeho si všimnete, začnete si toho být vědom. Jako ochota postavit se za politickou stranu. Pro mě to začalo právy zvířat a krutostí hromadného chovu. A postupně se přidal zájem o životní prostředí a destruktivní dopad chovu na něj – ve  všech možných ohledech.

Zároveň je v USA obrovsky silná lobby, která brání systémové změně. Je podle vás změna vůbec možná?

Vůbec netuším. Teď se navíc přidává Čína, kde je na vzestupu početná střední třída a znakem její prosperity je konzumovat hodně masa. Nemůžete chtít po celé jedné kultuře, aby se zčistajasna změnila. Podobně je ale problém, že vegetariánství nebo zájem o tohle téma je do velké míry elitářské. Mělo by se to týkat všech. Každý je tak či onak článkem průmyslového procesu. Nikdo není bez viny.

Nezávislí filmaři, k nimž vás řada lidí řadí, jsou často vnímáni jako ti, kdo se snaží něco změnit. Systém nebo vnímání kultury. Usilujete o něco podobného?

Usiluje někdo skutečně o změnu? Myslím, že lidé chtějí být hlavně slyšet.

 Jste považovaný za jakousi dobrou duši nezávislé filmařské scény – a vaše Austin Film Society založená v roce 1985 mimo jiné pomáhá mladým filmařům. Dokonce o vás vznikl dokument Svatý Richard z Austinu. Jak se vůbec zrodil nápad AFS založit?

Byl jsem jen mladý nadšenec, který chtěl koukat na filmy. Frustrovalo mě, že na kampusu texaské univerzity hrály pořád jednoho nebo dva Bergmany. Já chtěl vidět další, začal jsem si proto půjčovat filmy od distributorů a promítat je. Spočítal jsem si, že když si pronajmu film za dvě stě dolarů a lidé zaplatí dva tři dolary za vstupenku, půjde to. Jsem přesvědčený, že pokud opravdu chcete něco dělat a nesejde vám ani tolik na tržbách a zbohatnutí, nic vám nebrání. Pomáhal mi s tím vždycky můj aktuální spolubydlící, kteří se u mě dost střídali. Bylo to dost elementární. Vylepovali jsme letáky a plakáty a lákali lidi na Fassbindera.

Postupně se z promítání evropských filmů stalo mnohem víc. Začal jste točit, vznikl váš slavný debut Flákač…

Promítání a točení šlo ruku v ruce. Natočil jsem pár krátkých filmů a zároveň byly projekce velmi dobrý trénink filmové produkce, který se mi hodil později. Naučil jsem se, jak sehnat peníze, jak sehnat diváky. Některé z mých prvních filmů jsme distribuovali sami lokálně, než jsme získali národního distributora.

Původně jste přitom chtěl být profesionálním hráčem baseballu, kterému jste se věnoval na střední. Pak jste ze školy odešel a pracoval na ropné plošině v Mexickém zálivu. Kdy přišel zájem o filmy?

Chtěl jsem být baseballistou, který píše romány. Nepovedlo se mi ani jedno. Filmy jsem začal brát vážně tak ve dvaceti. Napsal jsem pár krátkých povídek a přišlo mi, že bych z nich mohl něco natočit. Nesnil jsem nikdy o kariéře režiséra. Když jsem vyrůstal, ani jsem nevěděl, že něco jako povolání režisér existuje. Jediný režisér, kterého jsem znal, byl Alfred Hitchcock - a u něj jsem věděl jen to, že má něco společného s určitými filmy. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem to kulturně dohnal a z filmu se stalo moje médium. Pohltil mě, viděl jsem šest set filmů ročně.

Pohled na filmy vám prý změnil Zuřící býk.

Zastihl mě právě v té chvíli, kdy jsem začal brát film vážně. Měl podobný efekt, jako by měla kniha – že se dají filmy dělat i takhle. Oslovila mě ta posedlost, atmosféra, poetika. Fascinovalo mě i to, že je možné znovu stvořit dokonalou repliku nějakého světa. Moment v čase, který už neexistuje, ale vy jej můžete přivést zpět k životu. Otec mého kamaráda z dětství vyrůstal v New Yorku v 50. letech a říkal, že to vypadalo přesně jako ve Scorseseho filmu. To mi přijde jako výzva, navíc pro film unikátní. Do Zuřícího býka mě filmy nijak zásadně nezasáhly. Stačí ale, aby s vámi zacloumal jeden - a už se té obsese nikdy nezbavíte.

Zacloumal s vámi ještě jiný film?

Ještě Mazací hlava, kterou jsem viděl rok předtím. Na půlnoční projekci. Byla ale tak podivná, že jsem se s ní nemohl nijak identifikovat. Ale s Jakem LaMottou ano – přes sport, přes tu posedlost.

Když se řekne Texas, lidem naskočí kovbojské klobouky, boty, barbecue. Byl tohle váš Texas?

Nežil jsem na západě Texasu. Táta žil v Houstonu a máma v malém městě na východě státu, který je víc vesnický. Ale vyrostl jsem v městském prostředí, chodil do muzeí. I když jsme nebyli bohatí, hodně se u nás četlo.

Proto se ve vašich filmech tolik mluví? Flákač začíná obsedantním monologem chlápka v taxíku z letiště. Z dlouhých promluv a dialogů se postupně stal výrazný rys vašeho režisérského rukopisu. Jak jste se k němu propracoval?

Začal jsem točit a vůbec nevěděl, jak budou moje filmy vypadat. Záhy mi ale došlo, že chci, aby se v nich hodně mluvilo. Že mi není blízká akce ani dobrodružství, jakkoliv je mám jako divák rád. Bral jsem taky nějaké lekce herectví, což s sebou neslo právě důraz na monology. Proto je vedou i postavy v mých raných filmech. V běžném životě takhle samozřejmě nikdo nemluví a nejedná. Ale přišlo mi, že bude zábavné ukázat obsedantní chování postavy, která je třeba trochu na okraji, možná i trochu blázen.

Vaše filmy zároveň působí improvizovaným lehkým dojmem…

Všechny jsou do posledního slova napsané. Vždycky musím u scénáře znát cílovou stanici. Neimprovizuji, nic není v mých filmech náhodou. Moje psaní má jasnou strukturu, kterou pak naplňuji obsahem. Nejvíc intenzivní jsou právě dialogy.

Většina vašich filmů je zároveň tak či onak o čase. Před úsvitem, Před soumrakem, Před půlnocí… I ve Flákači se hraje s časem. Úvodní monolog je o alternativním časových realitách. Čím vás čas fascinuje?

Pracuji s časem jako s předmětem. Je to můj vypravěč. Existuje milion způsobů, jak vyprávět příběh. Já mám rád linearitu a čas jako nástroj, který strukturuje příběh.

Nejextrémnější, nejvýraznější a nejslavnější je v tomhle ohledu Chlapectví, které vznikalo dvanáct let, kdy jste sledoval své herce, kteří opravdu adekvátně stárli.

Lidé se mě ptají, jak mě napadlo vyprávět a točit Chlapectví právě takhle. Prostě jsem potřeboval vyřešit problém, který přede mě ten žánr stavěl. Chlapectví měl být příběh o dětství, ale takový příběh má limity například obsazením herců do věkových kategorií. Potřeboval jsem odvyprávět příběh dětství a dospívání a napadlo mě tohle. Je to trochu podobné jako ve vědě. Věci se také nerodí jen tak z ničeho. Mohou se sice jevit jako náhody, které se přihodí, ale předchází jim práce a pět let přemýšlení. Přesně to jsem dělal. Několik let snil. Musíte si nechat prostor na denní snění. Když je člověk pořád intenzivně napojený na své okolí a moderní společnost, o takový prostor přichází.

Jak se Chlapectví liší od vašeho vlastního dětství a dospívání - i od místa, kde jste vyrůstal?

Ne moc. Kdybych měl peníze na historický kus, začínal bych v 60. letech, takže je to moje dětství ve zmodernizované podobě.

Zároveň je to univerzální a intimní příběh, na který se může napojit téměř každý. Což platí pro většinu vašich filmů.

Ve svých filmech zůstávám věrný určitému specifickému času a místu. Chlapectví se odehrává v Texasu. Nikdy jej neopustíme, ale je to velmi specifický Texas, který tvoří pozadí pro intimní rodinný příběh. Když zůstanete věrný téhle specifičnosti, pak váš film osloví kohokoliv na světě, protože každý má rodné město nebo rodinu. Když naopak děláte něco abstraktního nebo něco, co se nevztahuje ke konkrétní situaci, chcete po publiku, aby za vámi šlo jinam - a funguje to podstatně méně.

Je tenhle pocit napojení na místo i důvodem, proč jste nikdy neodešel do Hollywoodu?

Jsem jeden z těch lidí, kteří si nemyslí, že je někde jinde čeká jejich výjimečná verze. Nikdy jsem neusiloval být tam, kde se obrazně věci dějí – všechno se dělo v Texasu. Když mi bylo dvacet, mohl jsem se sebrat a s batohem na zádech procestovat Evropu, ale měl jsem plné ruce práce koukat se na evropské filmy doma.

Přesto jste zasadil příběh své romantické trilogie sledující osudový vztah dvou lidí do Evropy. Novou dimenzi času v nich dodává právě historie evropských měst a pomíjivost lidské existence.

V místech s historií se cítíte tak nějak krásně malinkatý. Poeticky umenšený. Jako když jen časem procházíte. Na ošklivém předměstí v Texasu, kde jsem vyrostl, historie sahá do roku 1958 nebo 1970; není tam nic. Neustále si svůj svět musíte vymýšlet. Kulturní vakuum je stinná stránka, ale má i stránku světlou: můžete vytvářet vlastní svět, objevovat ten kolem a víc si jej vážit.

Jak jste objevil své dva dvorní herce Ethana Hawka a Julii Delpy, s nimiž jste pak strávil pracovně léta?

Byl to standardní profesionální casting. Strávíte plno času hereckými zkouškami v New Yorku, Los Angeles, Chicagu. Hledáte ty správné lidi. Obsazení je u filmu naprosto zásadní. Hledám pro sebe ty nejzajímavější, tvůrčí a vtipné lidi, kteří vypadají hodně odlišně. Nechci, aby splývali. Hledám ty, kteří vyčnívají, protože film trvá velmi krátce, a chci, aby divák měl rychle pocit, že je zná. Když jsem natáčel Před úsvitem, neměl jsem v plánu trilogii. To se vyvinulo až postupně, stejně jako naše vztahy s Ethanem a Julií. Začínali u mě, když jim bylo třiadvacet, a dávalo smysl, abychom pak pokračovali ve spolupráci.

Mluvíte o nutnosti okamžitého napojení a důležitosti obsadit ty správné herce. Jak rychle jste věděl, že je Mathew McConaughey tím správným pro Omámené a zmatené, váš kultovní film o vyrůstání a střední?

Když přišel na konkurz, vypadal příliš dobře na postavu, o niž se ucházel. Byl to strašně slušňácký, dobře vychovaný kluk. Ten typ, co vám potřese pravicí a dívá se vám přímo do očí. Nicméně jsme se dali do řeči a zjistil jsem, že je z města na východě Texasu kousek od místa, kde jsem vyrůstal. To nás spojilo. Měli jsme najednou společnou subkulturu východního Texasu, pořádného zapadákova. Přesvědčil mě tím, že řekl, že není tím klukem, kterého má hrát, ale že zná ten typ. Že jej známe všichni. A najednou se jím stal. Fyzicky se přede mnou proměnil. Rozhodně nedostal první roli kvůli tomu, jak dobře vypadal.

Už šest let uplynulo od filmu Před půlnocí, kde váš zamilovaný pár řeší po letech od své romance ve Vídni manželskou krizi. Mezi jednotlivými snímky trilogie většinou uplynulo pět let. Není na čase udělat další díl?

Jsme pozadu za plánem. Většinou už jsme touhle dobou natáčeli pokračování. Ale hodně se toho změnilo. Už se tolik nevídáme. Julie má dítě, Ethan čtyři.

O tom by to mohlo být…

Možná. Ale trilogie je dobrá. Pokud po mě zůstanou tyhle tři filmy, jsem spokojený. Nebudeme nic dělat jen proto, abychom se sešli a měli záminku spolu znovu pracovat. Musí to mít podstatnější důvod – zásadní myšlenku. Poslední společný film byl o hodně těžší než ty dva předcházející. Hlavní hrdinové jsou ve vztahu ve fázi, kdy je všechno mnohem menší legrace. Zamilovat se a pak se odmilovat je skvělé, energetické. Ale když máte všechno, o co jste v životě usilovali, co si s tím počnete? Jste v ráji, na krásném místě v Řecku, s milovaným člověkem - a stejně to nefunguje. Život je těžký.