Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

To nejlepší z Varů: Rumunští barbaři a krvavý mstitel Cage

Anketa: Které filmy z letošního ročníku zaujaly kritiky

Mandy
Mandy • Autor: kviff.cz

Festival v Karlových Varech letos popřel tradované konstatování, že filmoví kritici se na ničem neshodnou. Téměř bez výjimky totiž v následující anketě uvádějí, že jedním z největších zážitků pro ně byl rumunský soutěžní snímek s bezkonkurenčně nejvynalézavějším názvem Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři – který nakonec také přehlídku vyhrál. V těsném závěsu se drží rozlícený a zakrvácený mystik Nicolas Cage na motorce: režisér  Panos Cosmatos ho vetkal do svého snímku Mandy. Bodoval i agitační a aktuální BlacKkKlansman od Spikea Lee, a z filmových návratů pak Flákač Richarda Linklatera, jenž je svým portrétem reaganovské Ameriky vlastně znovu aktuální.

 

Jindřiška Bláhová (Respekt)

Planá hrušeň (Nuri Bilge Ceylan, 2018, Turecko) - Turecký intimní epik znovu suverénní. Na příběhu čerstvého absolventa pedagogické fakulty, který se vrací do rodného města k rodičům – gamblerskému, veselému otci a zdánlivě rezignované matce – a k zábleskům svého chlapectví, autor ohledává tápání čerstvé dospělosti. Aneb co si počít s vlastním životem a sám se sebou, když máte dost sebereflexe na to si uvědomit, že vlastně nic neznamenáte.

Reklama
Reklama

Je mi jedno, že se zapíšeme do historie jako barbaři (Radu Jude, Rumunsko/Francie/Česko, 2018) -Bez debat a nikoliv o prsa nejlepší soutěžní snímek. V podstatě jiná liga než jeho soupeři – už ambicí vyjádřit se k bolavým rumunským moderním dějinám bez kličkování, vážně i se sžíravou ironií. A díky intelektu takovou ambici také realizovat. Erudované ohledávání specifické rumunské varianty banality zla, které nešetří nikoho. Ani současné Rumuny a nakonec ani umělce.

https://www.youtube.com/watch?v=IkINuHcP6us

Studená válka (Pawel Pawlikowski, Polsko, 2018) -  Osudová láska době a sobě navzdory. Držitel Oscara znovu v umělecké „šedesátkové“ černobílé, která sluší jeho bravurní práci s detailem, kompozicí a filmovou matérií. Na úroveň obrazu tentokrát povyšuje i hudbu od lidových polských písní po jazz, která v nenápadných hloubkách, záchvěvech, nápěvech, staccatu i refrénech obkresluje vztah zkoušený a zároveň utvářený poválečnou (geo)politikou, nástupem stalinismu, emigrací a železnou oponou. Mohla to být sentimentální banalita, ale na to má Pawlikowski příliš silnou vizi. I když ve festivalovém klání osudových lásek na pozadí neúprosných dějin jej svojí naléhavostí přece jen překonává šedesát let starý následující ruský snímek.

Jeřábi táhnou (Michail Kalatozov, SSSR, 1957) - Největší návrat, největší emoce. Viděno kdysi, před čtvrt stoletím, zasunuto do emoční paměti a teď probuzeno novýma očima. Nekončící úžas: nad formou, nad něžností i nad morální silou.

BlacKkKlansman (Spike Lee, USA, 2018) - Rozverně vztyčená černá pěst bušící do mentálních i mediálních klišé spojených s reprezentací rasy - která však obratem sama s gustem využívá pohybem na velkorysém, částečně úpadkovém půdorysu blaxploatačních filmů 70. let. Film, který občas nejde dostatečně daleko, a občas jde naopak až příliš v ústrety divákovi, ale ve kterém rozhodně o něco jde. Shaft, nebo Superfly?

Jaromír Blažejovský (filmový kritik a učitel, MU Brno)

Nebudu spekulovat, zda je Dukla 61 (David Ondříček, Česko) film roku, film desetiletí či nejlepší domácí snímek od roku 1970. Každopádně jsem si ho v Kongresovém sále Thermalu vychutnal na plátně, tentokrát s nadšeným publikem a českými titulky pro neslyšící (pomohly mi dešifrovat nářeční obraty, jež mi při tv premiéře unikly). I filmy oceněné jinde dokázaly Karlovy Vary prezentovat excelentně včetně ohromujícího berlínského vítěze Touch Me Not (Adina Pintilieová). Na festivalu se nicméně letos odehrálo asi 35 světových a osm mezinárodních premiér, takže se sluší hovořit právě o nich.

Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři (Radu Jude) je událost sezóny, dílo strhující právě tak, jak se od něj očekávalo. Autor se nebojí explicitně, s imponující argumentační a intertextovou výbavou i hořkou ironií vtáhnout diváka do debaty o vražedné minulosti, jež má svá rumunská specifika; jedním z nich bylo spojení antikomunismu s antisemitismem.

https://www.youtube.com/watch?v=_aC5ivs9Soc&t=7s

Miriam lže (Natalia Cabral & Oriol Estrada, Dominikánská republika/Španělsko) je půvabný šperk 53. ročníku: pod povrchem krášlení, načančávání, chatování a ženského klábosení se odehrává citová výchova plná esenciálního rasismu, jež vede rodiny, aby si pro své děti přály partnery světlejší pleti. Rasismem v Karibiku se doposud zabývali především kubánští filmaři. Natalia Cabral a Oriol Estrada se seznámili na filmové škole v San Antonio de Los Baños blízko Havany. Společným debutem dokázali, že je to stále skvělá vzdělávací instituce. Slouží ke cti karlovarského festivalu, že vynikající film zahájil své festivalové kolečko právě zde.

Geula (Joseph Madmony & Boaz Yehonatan Yacov, Izrael) je teologická rozprava o stárnoucím rockerovi, jenž usiluje o dialog s Bohem skrze ortodoxní víru, ale dlouho nechápe, že s ním Bůh už dávno mluví; jenže jinak.

Křišťálová labuť (Darja Žukova, Bělorusko/etc.) je hořká komedie o rodné zemi, kde všichni podvádějí, ryby se loví výbušninou, přátelství končí znásilněním, lidé jsou při zpěvu folklorních písní souběžně srdeční i krutí a nedá se tu žít. Magickým realismem, jenž chytne a nepustí, artikuluje postsovětskou depresi v rozlehlých slunečnicových polích Vulkan (Roman Bondarčuk, Ukrajina / Německo); doporučuji neodcházet při závěrečných titulcích, ale setrvat do posledních vteřin.

Zklamaly mne letos soutěžní snímky z Polska: 53 válek (Ewa Bukowska) odpuzuje jak hysterickým námětem, tak hrdinkou, jíž je šílící manželka válečného reportéra, kterou příšerně teatrálně hraje Magdalena Popławska. Telefon rozbije v 56. minutě. Panický záchvat (Paweł Maślona) je apartně depresivní narativní hříčka. Mobilní telefon rozbije Miłosz v 56. minutě. Via Carpatia (Klara Kochańska & Kasper Bajon, Polsko/Česko/Makedonie) svým úvodním titulkem - léto 2016, teroristický útok v Nice, puč v Turecku, uprchlická krize - slibuje, co nesplní. Je neuvěřitelné, jak může někdo projet Srbskem a Makedonií do Řecka a spatřit a prožít tak málo. Naštěstí se tu nerozbije žádný telefon.

Kamila Dolotina (filmová publicistka a dramaturgyně)

Ze zhruba pětatřiceti uviděných filmů si mě fakticky dokázaly získat jen čtyři.

Donbass (Sergej Loznica, 2018) – Nesmlouvavě střízlivý pohled na špinavou podstatu válečného konfliktu (nejen na titulním území), který vyvěrá z nečitelných mocenských tlaků, elementární chamtivosti a ostře mediálně rozdmýchávané nenávisti. Epizodické vyprávění postupně gradující v  sevřenou zprávu o tom, kterak absence morálky přetváří tragické události v obludnou frašku.

Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři (Radu Jude, Rumunsko/Francie/Česko, 2018) - Jeden z mála snímků, který neměl za cíl utopit diváka v rozbředlé kaši nemotivovaných činů a neidentifikovatelných vášní. Radu Jude vytvořil kompozičně odvážnou výpravu do temných míst rumunské historie zpřítomněnou v autorsky reflexivním, lidsky živelném i cenzurou korigovaném módu.

https://www.youtube.com/watch?v=KlmfRuXxuXo&t=3s

Flákač (Richard Linklater, 1990, USA) - Čirá slast z Linklaterova svobodného ducha. Flanérský portrét texaského Austinu, jehož tři hlavní společenské složky - universitní studenti, choromyslní pacienti i vládní úředníci - organicky splývají v rozkošné plejádě obsesivních živlů. A kde paranoia, snílkovství, rozvernost i pomatenost tvoří unikátní dřeň Reaganovy éry.

Jeřábi táhnou  (Michail Kalatozov, 1957, SSSR) - Něžný příběh lásky a zrady na pozadí nemilosrdného soukolí dějin, jemuž uplynulých šest desetiletí neubralo ani píď z morální naléhavosti a umělecké vytříbenosti. Film, u něhož nelze nezaplakat a nepřehodnotit pomíjivost vlastních milostných strastí.

Jiří Flígl (festivalový dramaturg a někdejší publicista)

Profil (Timur Bekmambetov, Velká Británie, USA, Rusko, Kypr 2018)  - Pohlcující thriller, který díky formě záznamu plochy počítače (viz český seriál Semestr či Bekmambetovem produkovaný horor Odebrat z přátel) výtečně stupňuje napětí  i emoce. Profil zaujme nejen coby dramatizace reálných událostí, ale také jako procítěný obraz emocionálních turbulencí, jimiž prochází novinářka, která kvůli reportáži navazuje přes falešný online profil kontakt s verbířem pro ISIS.

Billy Kid a kulečníkový upír (Alan Clarke, Velká Británie 1987) - Názorná ukázka, jak se od sebe liší teoretické pojmy příběh a vyprávění. Striktně řečeno tento film sestává pouze z jednoho kulečníkového duelu a předchozího představení jeho protagonistů a organizátorů. Jenže právě ztvárnění tohoto dění ve zdejším vyprávění je úchvatně okouzlující – tedy pokud se člověk neštítí moderních muzikálů. V minimalisticky strohých kulisách, ale s o to barvitěji stylizovanými figurami film rozehrává fantasmagorickou férii o ultimativní bitvě dvou generací a jejich životních a (pop)kulturních stylů.

https://www.youtube.com/watch?v=xxmq-yFOA_s

Domestik (Adam Sedlák, Česká republika, Slovensko 2018) - Podle ohlasů nejvíce polarizující titul letošní přehlídky, potažmo titul, který překvapí unisono odmítnutím v jistých kruzích. Přitom když k němu nepřistoupíme doslovně jako k příběhu jednoho vztahu a dvou konkrétních lidí, může se vyjevit jako konceptuální filmové vyjádření sebestřednosti. Navíc podobně jako již ve zmíněném Semestru tu režisér Adam Sedlák vykazuje na svůj věk až překvapivý vhled do fenoménů společnosti, které by se ho podle ageistických předsudků neměly týkat. Po artificialitě vztahů mladé generace se tentokrát dotýká třicátnického kariérního zenitu a s ním spojených osobních krizí i nenápadných propadů plynoucích z nedostatečné (sebe)reflexe.

Mandy (Panos Cosmatos, 2018, USA, Velká Británie, Belgie) - Brakový příběh o pomstě ztvárněný jako psychotropní halucinační úlet, který zjitřenou vizualitou připomíná airbrushové výjevy z kapot náklaďáků. Ale současně také důsledně vycizelovaný film, který každou sekvencí stvrzuje, jak bravurně režisér Panos Cosmatos a jeho spolupracovníci mají řemeslo v malíku. Z jejich výtvoru by měl velkou radost surrealistický klasik Alejandro Jodorowsky, dnes známý hlavně jako komiksový scenárista, který kdysi prohlásil: „Žádám od filmu to, co většina Severoameričanů od psychedelických drog.“

https://www.youtube.com/watch?v=rI054ow6KJk

Velké nesnáze v Malé Číně (John Carpenter, Big Trouble in Little China, USA 1986) - Nestárnoucí upomínka na dobu, kdy blockbustery byly pouťově spektakulární a nemaskovaly svou podstatu za rádoby mnohovrstevnatost. Navíc Carpenterova klasika představuje fascinující projekt, který se pokusil do amerického mainstreamu přenést žánr hongkongských fantaskních báchorek, které tam v osmdesátkách revitalizoval Tsui Hark. Carpenter výtečně vystihl jejich karnevalovou rozjívenost a totožně svůj biják zaplavil praktickými speciálními efekty, fyzickou akcí, hororovými elementy i slapstickovým humorem.

Žádné divácké zklamání jsem nezažil, částečně proto, že předchozí výčet zahrnuje vše, co jsem během několikadenní návštěvy festivalu viděl. Ano, i tak se dají strávit Vary – krátce, intenzivně, v dobré společnosti a s filmy, které člověku sednou. Je to příjemná změna po letech stresového nahánění co nejvíce snímků, aby se člověk mohl na chvíli vyjádřit ke všem očekávaným titulům - a kvůli tomu pak měl zbytečně totožný prožitek z festivalu jako všichni ostatní v jeho sociální bublině.

Tomáš Stejskal (Hospodářské noviny)

Mandy (Panos Cosmatos, 2018, USA, Velká Británie, Belgie) - Panos Cosmatos natočil putování všemi zákoutími osmdesátkového braku a zároveň artovou psychedelickou odysseu, v níž jako by ožily obaly i kytarové riffy heavymetalových desek. Horor o pomstě zasazený do fantasy kulis a obsazený Nicolasem Cagem by v jiném případě vyvolával jen soucitný úsměv ve tváři diváků. Cosmatos však s pomocí pulzujících zvukových stěn skladatele Jóhanna Jóhannssona a uhrančivého vizuálu využívajícího techniky vrstvení obrazu patřící spíše do oblasti experimentálního filmu vytvořil nejintenzivnější zážitek letošních Varů.

Vzplanutí (Lee Chang-dong, Jižní Korea, 2018) - Korejský mistr jemných vypravěčských nuancí opět natočil dílo poetické i záhadné; film, který až do poslední chvíle zůstane věrný mottu jedné z postav: „Život je tajemství.“ A zároveň snímek nenápadný a unikavý, který snadno může zanechat publikum chladným. Tam, kde však přeskočí jiskra, přijde brzy jasný a svůdný plamen. Na rozdíl od festivalové znělky se Zdeňkem Svěrákem, neboť Lee Chang-dong své nápady nevyšťoural nikomu ze zadku.

https://www.youtube.com/watch?v=gNp0jlfbgqM

Climax (Gaspar Noé, Francie, 2018) - Kdo by to řekl, že hned ve dvou nejsilnějších diváckých zážitcích z Varů bude figurovat nepovedená dávka LSD. Po opojné žánrové jízdě Mandy přišel režisér Gaspar Noé se svým naopak syrově realistickým „bad tripem“. Nejtělesnější film festivalu, který dovede přenést pocity z vnitřních stavů zdrogovaných myslí pomocí pohledu na kroutící se těla.

BlacKkKlansman (Spike Lee, 2018, USA) - Režisér ve své novince zábavně a razantně tančí mezi fantaziemi z černošských filmů 70. let a realitou, z níž příběh jeho filmu o infiltraci černošského detektiva do Ku Klux Klanu vychází. Jeden z vůbec nejdiváčtějších Leeho filmů chytře podrývá prvoplánově aktivistické postoje, když nechává hrdiny pochybovat o tom, jak dát najevo příslušnost k vlastní rase i etniku. Buddy-movie, v němž sebepochybovačný Žid a ještě pochybovačnější černoch musí společnými silami ztvárnit jednoho „slušného bílého Američana“ - žádný film Varů nepřišel s originálnější premisou.

Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři (Radu Jude, Rumunsko/Francie/ČR, 2018) - Největší režisérské jméno hlavní soutěže potvrdilo, že ve svých filmech bez ohledu na rozdílnost formálního podání a způsobu vyprávění vždy stejně nemilosrdně hledí na temná místa v dějinách národa i celé Evropy. Tentokrát je tématem jeho filmu rekonstrukce masakru Židů v Oděse v roce 1941. Jude však nerekonstruuje dějiny, naopak přináší svébytný, jízlivý i s nadhledem vyprávěný pohled na to, jak se otiskly do současného myšlení. A jako bonus získává cenu za nejpřirozenější ztvárnění filosofických disputací v dějinách moderního filmu.

Tomáš Pavlíček (režisér)

Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři (Radu Jude, Rumunsko/Francie/ČR, 2018) - Nejdůležitější je vědomí souvislostí!

Mandy (Panos Cosmatos, 2018, USA, Velká Británie, Belgie) - Tohle není béčko, tohle je strašně vtipná i strašně dojemná filmová poezie.

Planá hrušeň (Nuri Bilge Ceylan, 2018, Turecko) - Mnohovrstevnatá dialogová procházka.

Stébla (Hong Sang-soo, Jižní Korea, 2018) - Neskutečně lehké přešlapování mezi tím, co je obyčejné, a tím, co je magické. A taky trochu oslava alkoholismu.

King Skate (Šimon Šafránek, ČR, 2018) - Čistá radost z jízdy.

Alena Prokopová (filmová kritička)

★ (Johann Lurf, Rakousko, 2017) Záběr na hvězdné nebe se na filmovém plátně objevuje už od průkopnických počátků kinematografie v nejrůznějších kontextech. Radikální Rakušan Johann Lurf se rozhodl tyto kontexty vynechat – a sestavil svůj experimentální film pouze z těchto záběrů vystřižených z 550 filmových titulů. Seřadil je přísně chronologicky - podle data premiéry. Tyto útržky doplněné originálním zvukem jsou samozřejmě jen výběrem, např. česká kinematografie ve sledovaném vzorku zcela chybí - tvoří nicméně tkanivo „automatické“ eseje, která je poetická - a z hlediska sledování proměn filmového vypravěčství i skutečně vzrušující.

Profil (Timur Bekmambetov, Velká Británie, USA, Rusko, Kypr 2018) - Timur Bekmambetov se zdál být jedním z talentů, které pohltí hollywoodský mainstream, což naštěstí spolehlivě vyvrací rafinovaně vyprávěné drama inspirované skutečnými událostmi. Příběh mladé britské novinářky, která se kvůli investigativní reportáži vydává za dívku toužící vstoupit do ISIS, by sám o sobě vydal na slušný thriller. Forma nás však směřuje ke znepokojivějším úvahám. Realita, kterou vytvořila, začne hrdinku pohlcovat - a s ní i diváka, který po celou dobu sleduje pouze dění na obrazovce jejího počítače.

https://www.youtube.com/watch?v=0vWHEuhEuno

BlacKkKlansman (Spike Lee, USA, 2018) - Afroamerický a židovský kriminalista z maloměstského Colorado Springs 70. let se svérázným způsobem infiltrují do místní buňky Ku Klux Klanu – což pro režiséra kalibru Spikea Leeho představuje základ stylové krimi dobovky s aktivistickým přesahem. Toho je nakonec sice až příliš, k Leeovi však jistá zaujatá přepálenost patří. John David Washington a Adam Driver v hlavních rolích si to taky užívají.

Flákač (Richard Linklater, USA, 2018) - Příběhová mozaika vychází ze stejného nápadu jako Buňuelův Přízrak svobody: jednotlivé postavy si „předávají“ hlavní roli v rámci řetězce náhodných setkání… V roce 1990 vznikl autentický portrét generace X, ke které se počítal i jeho autor Richard Linklater - tehdy vycházející hvězda nezávislé filmařské scény v texaském Austinu. Ve své době velmi vlivný, u nás prakticky neznámý film si uchoval pel zdánlivé lehkovážnosti, za jehož nápodobou se většina současných debutantů jen bezvýsledně pachtí.

Krajina ticha a temnoty (Werner Herzog, Německo, 1971) - Svět hluchoslepých made by Werner Herzog: minimalistický dokument z roku 1971 spolehlivě funguje navzdory proměnám paradigmatu i dnešní představě o „korektním“ zobrazování handicapovaných. Tehdy devětadvacetiletý Herzog ukázal, že pro filmaře neexistuje „nemožný“ úkol – a suverénně vypráví o lidech odkázaných pouze na hmatové vjemy a na vibrace. Oslava narozenin v hluchoslepé komunitě doplněná recitací básní patří k prvním vybraně „podivným“ scénám ve filmografii německého vizionářského divocha.

Pavel Sladký (Český rozhlas)

Z filmů převzatých z jiných festivalů (které jsem ale viděl ve Varech):

Mandy (Panos Cosmatos, USA, Velká Británie, Belgie, 2018) - „Tam kde se psychotik topí, mystik plave.“ Panos Cosmatos natočil psychedelický metalový revenge horor Mandy s neuvěřitelným Nicholasem Cagem, který se s gustem mstí zvrhlé křesťanské sektě. Obrazově fascinující film, kterému se lze smát, milovat ho a koupat se v jeho atmosféře zároveň.

Sedící slon (Hu Bo, Čína, 2018) - Vyhradil jsem si na festivalu čas na čtyřhodinový čínský film Sedící slon a vyplatilo se. Snímek se silným vizuálem a depresivním vyzněním spirály zoufalství zobrazuje egoistickou Čínu („nemá cenu někam utíkat, jinde to nebude lepší“) - svět, který člověk nestvořil pro sebe, a nedokáže v něm tedy existovat s druhými ani sám se sebou.

Zama (Lucrecia Martel, Argentina/Brazílie/Španělsko, 2017) - Především kvůli posledním 45 minutám musím jmenovat film plných silných obrazů, které v jihoamerické džungli a u řeky Paraná básnickým filmovým jazykem otevírají téma identity jedince, národa a kultury.

Ze soutěže:

Je mi jedno, jestli se do dějin zapíšeme jako barbaři (Radu Jude, Rumunsko/Francie/ČR, 2018) - Jediný film skutečně vyčnívající z hlavní soutěže, kde jinak dominovaly příběhy spojené s dospíváním. Dlouhý, debatní a přednáškový (takže divácky nevstřícný), ale zaujatý pro svůj způsob a pro historické svědomí. Rumunský v něm „konstruuje rekonstrukci“ rumunského masakru na židovských civilistech v Oděse za 2. světové války.

Z českých počinů:

Chata na prodej (Tomáš Pavlíček, ČR, 2018) - Ze čtveřice českých hraných filmů zařazených do soutěží vybírám ten, který má na první pohled nejmenší umělecké ambice a je mainstreamovou komedií. Chata na prodej má potenciál oslovit nejširší české publikum, ale zároveň to dělá inteligentním a empatickým způsobem. Za lokální divácký úspěch takového filmu bychom se nemuseli stydět. Respektuju ale i klaustrofobní intenzitu Domestika a průnik dětské vitality a tíhy dospělosti ve Všechno bude.

Nenadchlo:

Muž, který zabil Dona Quijota (Terry Gilliam, 2018) je bohužel úplně stejně vtipný a chytrý jako festivalový vtípek Terryho Gilliama o tom, že chce být černá lesba. Takže pramálo. Zklamáním je pro mě i Hledání Ingmara Bergmana,ve kterém je víc režisérčina producírování před kamerou než invence a vhledu do Bergmanova díla. A také přešlechtěné, ale duté soutěžní art pokusy jako Příběh lásky, jež jsou za hranicí parodie sebe sama.

Antonín Tesař (filmový kritik A2, Cinepur)

Letos jen dva vysloveně zásadní divácké zážitky (z těch ne úplně mnoha filmů, které jsem stihl vidět).

Beze stop (Debra Granik, USA, 2018) - Namísto výletu na odvrácenou stranu Spojených států, který režisérka Debra Granik přinesla v předchozím filmu Do morku kosti, se v novince Beze stop vydáváme na eskapistickou pouť mimo lidská společenství. Empatický, citlivý, ale rozhodně ne sentimentální film se dotýká nejbazálnějších mezilidských vztahů – vyrovnávání se s vlastními niternými démony, podezřívavosti jednotlivce vůči společnosti jako celku i těsných pout příslušníků jedné rodiny.

https://www.youtube.com/watch?v=_07ktacEGo8

Mandy (Panos Cosmatos, USA, Velká Británie, Belgie, 2018) - „Tam, kde se psychotik topí, mystik plave.“ Tak zní motto hypnagogického hororu Panose Cosmatose Mandy, který vytváří psychedelií říznutou mystiku z tak nepravděpodobných zdrojů, jako jsou osmdesátkové brakovky, heavy metal, Dungeons and Dragons a nezřízené herectví Nicolase Cage. Audiovizuální mayhem notně podporuje i poslední soundtrack slavného Jóhanna Jóhannssona.

Zklamání: Prakticky všechny nové české hrané filmy v čele s Marsem Benjamina Tučka, který má potenciál stát se časem kultovním filmem z kategorie absolutní WTF.

 

Vary 7: Festival vyhrál snímek o tom, proč jsme barbaři

Vary 6: Rozhovor s Richardem Linklaterem

Vary 5: Cyklistický horor

Vary4: Skejtem proti Husákovi

Vary 3: Klučičí hrdinové mluvili moc sprostě

Vary 2: Tim Robbins přivezl politiku

Vary 1: Když byl Putin ještě sympaťák

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte