Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Když byl Havel v base a Šíma v Paříži

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

otvor
Autor: Jan H. Vitvar

„Je to možná legrační, ale kdykoli slyším, že je určitá naše věc v krizi, beru si z toho radostnou informaci, že tato věc ještě existuje – kdyby neexistovala, nemohla by přece být v krizi.“ Tuhle – i dnes platnou úvahu – napsal Václav Havel 22. ledna 1983 ve stém šedesátém třetím dopise své ženě, jež v souhrnném tvaru známe pod pojmem Dopisy Olze. Režijní a scenáristické duo SKUTR se pokusilo o nemožné a tuhle knihu (pro mě jednu z nejněžnějších, jakou jsem kdy četl) převedlo do dramatického tvaru. Hra měla premiéru symbolicky 17. listopadu v Divadle v Dlouhé a patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co lze momentálně v českých divadlech vidět. Zájemce o některou z repríz musí počítat s příslovečným potměšilým rukopisem dua. V jeho tradici si Martin Kukučka s Lukášem Trpišovským z dopisů vybrali především pasáže, které Havlovu zlomovou existenciální zkušenost zaznamenaly v upřímně bezbranné podobě.

1
Autor: Jan H. Vitvar

Reklama
Reklama

Člověk, který svým myšlenkovým, morálním, duchovním, kulturním a politickým významem překračuje téměř vše, co se v naší kotlině v novodobé historii odehrálo, tak najednou ve své dlouhodobé izolaci objevuje tak neřešitelné starosti, jako je například nemožnost opravy plotu na Hrádečku – a z toho vyplývající žárlivost na okolí Olgy Havlové, které by opravu vyřešit mohlo, kdyby chtělo. Z devíti herců na jevišti, kteří postupně promlouvají (ať už verbálně či pantomimicky) Havlovými slovy, se mi havlovsky nejpřesvědčivější jevil Jan Vondráček. Tak jako u jeho předobrazu není zřejmé, jestli ho má člověk raději pomilovat nebo politovat, respektive kterou z obou věcí má udělat dřív. Vondráček si mimochodem hned v úvodu představení vleze do obalu na basu, což je moment, který jsem chtěl na jevišti alespoň jednou v životě vidět: aby si někdo vlezl do basy, když je ve vězení. Čímž tvůrcům děkuji a vám doporučuji si na představení zajít - přepisovat zde jednotlivé gagy by bylo ehm poněkud absurdní, že.


2
Autor: Jan H. Vitvar

A když už jsme u absurdit: kdo nesleduje trh s výtvarným uměním, tomu by mohlo přijít podivné, že Josef Šíma koncem října dosáhl svého aukčního maxima s obrazem ML, který se v 1. Art Consulting prodal i s provizí za 36,18 milionu korun. Přičemž úplně stejný obraz se před čtrnácti lety ve stejné aukční síni prodal za 7 milionů. Ale tak už to zkrátka v tomto prostředí chodí. Pro nás je ovšem důležitější, že varianta tohoto rekordního díla z roku 1927 aktuálně visí v Moravské galerii v Brně na výstavě Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře. Tou se nemyslí žádná zábava, nýbrž umělecká skupina Le Grand Jeu, jíž Šíma v Paříži spoluzaložil právě v roce 1927. Celý příběh jeho cesty z brněnské České vysoké školy technické, kde po první světové válce učil technické kreslení, k malířské slávě v Paříži, díky níž se stal klíčovým prostředníkem mezi naší a francouzskou meziválečnou avantgardou, na výstavě a v doprovodné knize převyprávěla kurátorka Anna Pravdová a její kolegové. Do Francie Šíma odjel na inzerát shánějící kreslíře při obnově zničených kostelních oken v Hendaye, ale záhy podal výpověď a odstěhoval se do Paříže. Tam v roce 1922 vznikl jeho portrét Nadine Germain, dcery jeho nové zaměstnavatelky v obchodu s koženými výrobky.


3
Autor: Jan H. Vitvar

Rok na to si Šíma Nadine vzal. A následně se skrz pařížského dopisovatele Lidových novin Richarda Weinera seznámil s talentovanými francouzskými, o patnáct let mladšími básníky. Historik Bertrand Schmitt v doprovodné knize píše, že chtěl tehdy Šíma „dospět k malbě duchovní, vizionářské a smyslové, která by dokázala zachytit působící – byť neviditelné – zákonitosti, na jejichž interakci stojí fungování vesmíru a jejichž stopu lidstvo uchovává prostřednictvím určitých symbolů a mýtů“. Což se malíři v poetickém prostředí skupiny Vysoká hra záhy podařilo. Právě v roce 1927 se na Šímových obrazech prvně objevuje jeho ikonické vejce. Je jak na zmíněném obraze ML, tak v Moravské galerii na plátně Evropa ze stejného roku. Na obou jako by levitovalo v nekonečném prostoru, což od té doby vedlo k bezpočtu interpretací. Ta aktuální od kurátora Petra Ingerleho vychází z faktu, že „kosmické vejce“ je termín belgického kněze a astronoma Abbé Georgese Edouarda Lemaitreho, podle kterého mohlo celé univerzum vzniknout „z kompaktní látky skládající se z veškeré hmoty a energie“ - tedy z jakéhosi kosmického vejce. Evropu si z Paříže každopádně krátce po jejím namalování odvezl pražský nakladatel Otakar Štorch-Marien, který rok na to Šímovi uspořádal výstavu ve své Aventinské mansardě. Z ní se obraz dostal k brněnskému právníkovi Osvaldovi Brázdovi a jako poslední ho koupila Moravská galerie v roce 1994 coby mediálně oslavovaný „nákup století“.


4
Autor: Jan H. Vitvar

Než se Vysoká hra ve třicátých letech rozpadla, Šíma ještě stačil namalovat její hlavní aktéry. Včetně Reného Daumala se zrakem přízračně obráceným dovnitř vlastní hlavy. Malíř tím tak trochu předznamenal básníkův nešťastný osud: v květnu 1944 Daumal umřel v pouhých šestatřiceti letech na tuberkulózu, aniž stačil dokončit svůj román Mount Analogue. Smrti prý hodně napomohly jeho odvážné experimenty s drogami v čele se smrtelně nebezpečným tetrachlormethanem, jímž se pokoušel vyvolávat si halucinace.


5
Autor: Jan H. Vitvar

Brno momentálně není jediné krajské město, v němž se dá leccos zjistit o našich historických výtvarných kontaktech s Francií. Tím dalším je Plzeň. Západočeská galerie ve spolupráci se Slovenskou národní galerií uspořádala přehlídku Z akademie do přírody – podoby krajinomalby ve střední Evropě 1860–1890. Takhle to možná zní docela suchopárně. Ale zaručuji vám, že suchopárná výstava opravdu není. Z mého pohledu už kvůli tomu, že do ní kurátorka Katarína Beňová zařadila díla Lászla (Ladislava) Mednyánszkého. Tenhle malíř pocházel z hornouherské aristokratické rodiny a vzhledem k jejím prostředkům pro něj nebyl problém vystudovat akademie v Mnichově a Paříži. Žánrová a historická malba ho ale nudila, dlouho hledal upřímnější a zaujatější pohled na realitu. Tak jako řada jeho dalších vrstevníků ho našel ve vesnici Barbizon 60 kilometrů od Paříže, která se díky okolní krajině s nízkým horizontem stala koncem 19. století sídlem takzvané Barbizonské školy.


6
Autor: Jan H. Vitvar

O Barbizonu psal u nás nadšeně jako první Miroslav Tyrš v roce 1873, kdy také ve své recenzi zde tvořících autorů poprvé použil termín paysage intime, intimní krajinomalba. Mednyánszky se do Barbizonu premiérově dostal o rok později. Místní přírodu, kterou pro sebe postupně objevovali další krajináři z prostoru Podunajské monarchie, si okamžitě zamiloval. „Podzim je třeba strávit opět ve volné přírodě, stejně jako tomu bylo na jaře. Toto bez jakýchkoliv vedlejších ohledů uskutečnit,“ cituje katalog výstavy jeho deník, do nějž si zaznamenával fascinované pozorování. „Obloha byla směrem na východ modrošedozelená, velmi průsvitná. Směrem na západ statická část obrazu tmavla, napadl mě motiv, který jsem dělal v Mnichově, kde pozadí tvoří těžký plášť mlhy, rovina je osvětlená zpoza ní. Louže ostře odrážejí silné barvy nad mlhou. Někdy jsou na obloze viditelné zvláštní rovnoběžné pásy, které jasně svítí. Mezi nimi průsvitná jasná našedlá barva, která tvoří zvláštně velkolepou část obrazu.“


7
Autor: Jan H. Vitvar

Podobné dojmy Mednyánszky po Barbizonu nalezl i v další umělecké enklávě, jíž se plzeňská výstava průkopnicky zabývá. V uherském Szolnoku. Tamní krajina s poli a trhy plnými zeleniny dala v Rakousku vzniknout posměšnému označení této výtvarné produkce slovy Kraut und Rüben Stücke, zelné a okurkové kusy. Od jednoho z těchto kusů prezentovaného v Západočeské galerii jsem se nicméně nedokázal odtrhnout. Mednyánszky ho (podobně jako řadu dalších svých pláten) nedokončil, ovšem stihnul do něj promítnout svou geniální schopnost odvrhnout veškerou akademickou dovednost, jíž se naučil, a malovat po svém. Na to, že jeho Podzim v sadu vznikal v roce 1874, čili krátce po jeho objevu možností intimní plenérové malby, působí až neuvěřitelně současně. Mednyánszky je pro mě zkrátka velkým objevem a přesně kvůli podobným zjevům se vyplatí sledovat celý program Západočeské galerie, která je v tomto ohledu velmi štědrým výtvarným Mikulášem, když už se nám blíží ty svátky…

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1508
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte