Velké strany dál slábnou. Němci už nevědí, jakou koalici svým hlasem vlastně podpoří

1. Asi nejpodstatnější zprávu voleb je, že pokračuje setrvalé slábnutí velkých stran, které desítky let formovaly německou politiku a garantovaly její předvídatelnost a srozumitelnost. V několika minulých volbách jsme sledovali drolící se voličskou základnu sociální demokracie (SPD), nyní se na podobnou trajektorii vydala i CDU/CSU. V roce 1987 získaly SPD a CDU/CSU v součtu 81 procent hlasů, v roce 1998. 76  procent, v roce 2017 cca. 53 procent hlasů a letos zhruba polovinu. Slábnutí obou stran - nazývaných v Německu “Volksparteien”, protože dokázaly oslovit různé společenské vrstvy - má dvě hlavní příčiny. Jejich dlouhá společná vláda v rámci tzv. velké koalice - 12 z posledních 16 let - logicky vedla k posílení jiných, opozičních partají. Druhým důvodem je proměna společnosti, která se odráží do různorodější nabídky politických stran. Navždy pryč jsou časy, kdy početné dělnické vrstvy automaticky volily SPD a křesťané takřka automaticky tíhnuli k CDU/CSU. Dnešní voliči jsou méně loajální a snáze je oslovují více vyhraněné strany - ať už zeleně, liberálně nebo nacionalisticky.

2. S tím souvisí, že se německá politika mění z přehledného systému dvou silných všeobjímající stran do mnohem roztříštěnějšího systému, kde ani jedna partaj neoslovuje více než 30 procent voličů. A naopak se množí počet stran se ziskem 10 -20 procent hlasů. Vládní koalici nyní bude třeba sestavit ze tří stran a po volbách se o nich musí dlouze jednat. Němci tak nevědí, jestli budou mít novou vládu do Vánoc nebo k nim v tradičním televizním poselství ještě jednou promluví Angela Merkel. Voličům to oproti minulosti přináší jednu nepříjemnou věc: před volbami nebudou vědět, jakou vládní koalici svým hlasem vlastně podpoří. A kvůli rozdrobenější odpovědnosti nebude ani jasné, jak nejlépe potrestají stranu, s jejímž výkonem v předchozí vládě nebyli spokojeni?

3. Sice nevíme, kdo sestaví příští kabinet, jasný je však nedělní vítěz: Olaf Scholz. Výzkum agentury infratest-dimap ukázal, že neskutečných 48 procent voličů SPD by pro tuto stranu nehlasovalo nebýt Scholze. Těší se tedy mimořádné osobní důvěře, ovšem zároveň se na vlně jeho obliby do parlamentu dostalo více než 50 členů Jusos, mládežnické frakce SPD, která Scholzovu středovou politiku odmítá a podílela se předloni na kampani proti jeho zvolení do čela strany. Jestli SPD sestaví příští vládu, bude klíčovou otázkou, zda dokáže zachovat jednotu, jíž se k překvapení německých médií prezentovala ve volební kampani. Tedy zda levicovější, obvykle mladší poslanci nebudou torpédovat kompromisy, které Scholz z pozice kancléře bude muset dělat zvláště směrem k případnému koaličnímu partnerovi z liberální FDP.

4. Největší přesun voličských hlasů ve srovnání s volbami zpřed čtyř let byl od CDU/CSU právě směrem k SPD. Olaf Scholz tak zjevně na svou stranu získal tzv. merkelovské hlasy - tj. ty, kteří hlasovali pro křesťanské demokraty především kvůli důvěře v osobnost Angely Merkel. Obvykle jsou to starší a zaopatření voliči.

5. Povolební scénář byl až do nedělního večera vždy stejný: po sečtení hlasů následuje debata stranických lídrů ve veřejnoprávní televizi, v dalších dnech kandidát vítězné strany osloví předáka vyhlédnutého menšího koaličního partnera a začne první fáze koaličního jednání. Tentokrát vše proběhne jinak, jak hned v povolební televizní debatě navrhl - za souhlasu Zelených - předseda FDP Christian Lindner. Nejprve se spolu sejdou týmy třetí a čtvrté nejsilnější strany, tedy právě liberálů a Zelených. Proberou své představy a způsoby, jak by šlo přemostit jejich programové protiklady - např. Zelení chtějí masivní státní investice do infrastruktury a ekologické modernizace, FDP chce vyrovnané rozpočty a žádné zvyšování daní. Teprve až sladí noty, budou jednat s jedním ze silnější dvojice SPD, CDU/CSU – a uvidí, kdo z nich jim nabídne víc. FDP a Zelení, s přehledem nejpopulárnější strany mezi voliči mladšími 30 let, tak budou výrazně formovat příští vládu, ať už ji povede Olaf Scholz (SPD), nebo Armin Laschet (CDU/CSU).

6. V mnoha německých médiích lze cítit úlevu ze slábnutí Alternativy pro Německo, která získala o 2,3 procentní bodu méně než minule, kdy se stala třetí nejsilnější stranou. Ovšem její letošní výsledek 10,3 procenta lze číst i jinak. A to jako potvrzení, že se tato radikálně nacionalistická strana v politickém systému uchytila. A to zvláště v bývalém východním Německu. Ve dvou spolkových zemích - Sasku a Durynsku - je nyní nejsilnějším uskupením. V některých volebních okrescích, třeba na saské straně Krušných hor, získala dokonce více než 30 procent hlasů. AfD tedy příliš nepoškodilo, že téma migrace/uprchlíků už není tak palčivé. A hlavně: nepoškodily ji ani ostré vnitrostranické spory minulých let, prokázaný vliv extremistů ve straně a s tím související monitorování ze strany zpravodajských služeb.

7. Naopak radikální levice, strana Die Linke, je v ohrožení. Získala 4,9 procenta hlasů, o 4,3 méně než minule - a jen díky specifikům německého volebního systému zůstane nakonec zastoupena v příštím Spolkovém sněmu. Die Linke ztratila oblibu v bývalém východním Německu, kde na emoci “ostalgie” účinněji brnká právě AfD – a to i mezi staršími a chudšími voliči. Po volbách zaznívá kritika, například od vlivné bývalé šéfky parlamentní frakce Sahry Wagenknecht, že strana tyto tradiční voliče zanedbávala a stala se salonní levicí pro městské voliče.