Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kontext

Proč i menstruační kalíšky patří do muzeí

Redakční menu: Výběr textů ze světových médií

Kniha Ovoce poznání od Liv Stromquist přitáhla zájem a pozornost mimo jiné otevřeným zobrazováním menstruace ilustrační foto
Kniha Ovoce poznání od Liv Stromquist přitáhla zájem a pozornost mimo jiné otevřeným zobrazováním menstruace ilustrační foto

Menstruační kalíšky v muzeu? Už by bylo na čase. Text Meleny Ryzik pro The New York Times popisuje, jak předměty běžného použití související s plodností, rozením a rodičovstvím zůstávají muzejními institucemi dlouhodobě opomíjené. Změna přichází s provokativní knihou a sérií výstav Designing Motherhood: Things That Make and Break Our Births. Obojí vznáší otázku, proč tyto předměty byly tak málo studovány a popisovány, přestože definují každodenní zkušenost obrovského množství lidí.

Za příklad může posloužit právě zmíněný menstruační kalíšek, který byl poprvé patentován v roce 1867 – dlouho před tampónem, a dokonce deset let před vložkou. Model z gumy vstoupil do prodeje ve třicátých letech minulého století, ovšem za jeho rozšířeností udělala tlustou čáru válka, během níž začal být gumy nedostatek a trhu postupně začaly dominovat tampóny. Kalíšky se vrací teprve v poslední dekádě, kdy na jejich rozšíření má vliv i uvažování o spotřebě a opakovaném použití.

Menstruační kalíšek je ale jen jeden z mnoha předmětů, mezi něž by mohly patřit třeba ještě odsávačky, vaginální zrcadla nebo nitroděložní tělíska. Předmětů, které byly běžně používány, ovšem kulturně byly zcela neviditelné. „Tyto objekty byly často používány lidmi, kteří neměli právo psát dějiny, činit rozhodnutí nebo rámovat debatu o hmotné kultuře,“ říká k tomu Michelle Millar Fisher, kurátorka a jedna autorek projektu Designing Motherhood.

Text se tak mimo jiné věnuje tomu, jak je gynekologický stůl navržený pohodlí lékaře, nikoli vyšetřované. A dále upozorňuje na paradox, že zatímco ženské tělo je jedním z nejčastějších námětů ve výtvarných uměleckých sbírkách, předměty, které skutečně odpovídají ženským potřebám, se muzeích vyskytují minimálně.

Design takových výrobků by se měl řídit nároky na bezpečnost, pohodlí a soukromí stejně jako na užitkovost. Výstava a kniha ovšem podle autorky textu zcela názorně ukazují, čí potřeby měly a mají při výrobě zmíněných věcí prioritu. Málokdy jde o ženy. „Design těchto objektů zachycuje dialog, ovšem přístup ke těmto hodnotám byl vždy asymetrický -  otázka je, kdo se může cítit bezpečný, komu se dostane pohodlí a soukromí?“ poznamenává nad knihou Millar Fisher.

Uhranuli Miley Cyrus i Simona Le Bona z Duran Duran. V Itálii už jsou jejich alba dávno multiplatinová, ovšem globální publikum je poznalo teprve nedávno. Díky vítězství v Eurovizi. Výborný profil glamrockové čtveřice Måneskin pro The Guardian napsala Angelica Frey.

Z hlediska Itálie i podle parametrů Eurosongu představuje vítězství čehosi jako rockové kapely obrovskou výjimku, naposledy se stalo něco podobného, když tu v roce 2006 bodovali finští Lordi. Současně byl vztah Itálie k soutěži dlouho velmi vlažný. Po vítězství Tota Cutugna v roce 1990 její relevance u diváků postupně upadala až do té míry, že se země v letech 1998 až 2010 tohoto hudebně-zábavného spektáklu vůbec neúčastnila.

Pro ambice Måneskin však šlo o ideální jeviště. Prošli si už italským X Factorem, kde v roce 2017 skončili druzí, i písňovou soutěží v San Remu, již vyhráli. Eurovizi zase vnímali jako platformu k oslovení zahraničního publika: „Vždy jsme se snažili nemít předsudky. Někdo by mohl říct, že X Factor ani San Remo nepředstavují správný kontext pro rockovou kapelu, ale takovým rigidním představám se snažíme nepodléhat. Když člověk žije v Itálii, má malé šance oslovit globální publikum, ale jakmile se naskytne ta pravá příležitost, tak hudba už dokáže mluvit sama za sebe,“ shrnuje zpěvák Damiano David.

V tuto chvíli už je o Måneskin zájem napříč celou Evropou a postupně bookují vystoupení na příští rok na velkých festivalech. Nyní stojí před rozhodnutím, v jakém jazyce vlastně zpívat, k čemuž Rolling Stone Italia poznamenává: „Když budou zpívat italsky, riskují, že zůstanou velkou rybou v malém rybníce, když v angličtině, tak hrozí, že se stanou malou rybkou v oceánu.“

Krásný osobní zážitek líčí Jane Hu v komentáři  What Did COVID Do to Friendship? pro The New Yorker. Popisuje, jak se z náhlého oslovení na Twitteru stalo během pandemie pevné přátelství. Nejprve si se známou z Twitteru jen vyměňovali maily, ovšem během měsíců karantény ženy došly k pravidelným telefonátů a textovkám na denní bázi.

Hu toto nové pouto srovnává s jinými vztahy, které pandemii nevydržely. „Když se smrskly na esemesky, telefonování a party na Zoomu, člověk brzy zjistil, které vztahy byly vybudované na vzájemné náklonnosti a které se zhroutily uprostřed strukturálního kolapsu,“ poznamenává a dodává: „Při absenci společného prostředí – kancelář, kavárna, party, fitko – se ukázalo, že některá přátelství byla založena pouze na pohodlnosti a ničem jiném… Zpětně se člověk sám sebe začal ptát: Chodím do fitka, abych se potkala kamarádkou, nebo se potkávám s kamarádkou, abychom šly do fitka?“

Hu si v průběhu komentáře pomáhá esejí Přátelství od Ralpha Waldo Emersona, který píše, že v dobrém příteli se vždy skrývá něco neznámého – možná i nepoznatelného. Popisuje tenzi mezi přitažlivým cizincem a důvěrně známou osobou, která vytváří podstatu trvalého vztahu.

Podle Hu se nachází se mezi idealizovanou abstrakcí a člověkem, který přijde neohlášeně a bez okolků si nabídne všechny vaše křupky. Zde Hu vidí i důvod, proč během pandemie začalo vzkvétat její nové přátelství. „Jsem přesvědčena, že Emerson by ocenil posílání SMS zpráv, jelikož poskytují intimitu psaní dopisů, navíc ještě s menšími nároky. Telefon staví vaše přátele do takového světla, které je nejméně otravné a nejvíc živí vaši imaginaci,“ píše Hu. „Poslala jsem tento postřeh své nové přítelkyni. Odpověděla mi, že souhlasí.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].