Politika podle Shreka. Zelený zlobr slaví dvacetiny

Shrek slaví dvacet let a server Thrillist mu při té příležitosti věnuje celý speciální týden a sérii obsáhlých textů lehčího i teoretičtějšího ražení. Debutoval v první půli května roku 2001 na festivalu v Cannes, kde se účastnil klání o Zlatou palmu po boku Lynchova Mullholand Drive, Muže, který nebyl od bratří Coenů a Hanekeho Pianistky, přičemž cenu si tehdy odnesl Pokoj mého syna od italského režiséra Nanniho Morettiho.
Ovšem Shrek nebyl nikdy zamýšlen jako festivalový hit. Jeho reputace vyrostla s celosvětovými tržbami, dočkal se několika pokračování, udělal tlustou čáru za tehdejším trendem animovaných filmů s princeznami od Disneyho a především učinil giganta ze studia DreamWorks Animation. Zelený zlobr se stal nepravděpodobným, avšak velmi oblíbeným hrdinou tohoto století, který z filmu postupně pronikl do internetové kultury a figuruje v mnoha memech.

https://www.youtube.com/watch?v=i_Wm_r7zStQ

Texty na Thrillistu se věnují nejen tomu, jestli Shrek obstojí s dvacetiletým odstupem, případně kvalitě soundtracku nebo právě memům, noří se také do možného politického čtení filmu. A to není ani náhodou jednoznačné, přestože komentář Dana Jacksona s titulkem Is Shrek Actually a Libertarian? možný výklad naznačuje. Shromažďuje tu na jedno místo mnoho náhledů. Podle marxistického pohledu v sobě postava Shreka soustředí všechny negativní stereotypy spojované s proletariátem. Pro jiné je zase dokonalý libertarián, který nikoho nesoudí na základě vzhledu, ale vždy na základě činů, a také chová nedůvěru vůči jakékoli vládě. Pro další je to prostě jen tvor, který se rozhoduje na základě instinktů.

Jackson se ve svém podnětném textu vrací přímo k intelektuálnímu zázemí autora původního Shreka, jímž byl ilustrátor William Steig (1907 - 2003), který svého hrdinu na svět uvedl v roce 1993 v dětské knize Shrek! Steig byl ze všeho nejvíc obdivovatelem rakouského psychologa Wilhelma Reicha, který byl Freudovým žákem, a měl obrovský vliv na generaci hippies, její pojetí volné lásky a spisovatele jako Saula Bellowa, J. D. Salingera, Normana Mailera či Williama S. Burroughse.

Za pozornost pak stojí skutečnost, že Steigova kniha je prý ještě zlomyslnější a hrubější než film a zcela se vyhýbá moralizování. Shrek tu je nejen ošklivý, ale též krutý - a kniha se vůbec nesnaží využít figury zlobra k podobenství o vnitřní kráse, dobrotě, laskavosti nebo vykoupení.

Do intimity hovorů na Zoomu se noří fotografická esej Thomase Dworzaka doprovázená půvabným textem Brandona Taylora publikovaným na serveru Literary Hub. „Zoom přinesl do našeho vystupování prvek upřímnosti. Na demokratizující estetice zoomových hovorů je něco sjednocujícího. Člověk si může probírat galerií účastníků a nahlížet do jejich domovů i jejich tváří. Sledovat, jak se v reálném čase mění jejich reakce, jak reagují v závislosti na připojení k internetu,“ přemýšlí Taylor nad Dworzakovými snímky.

Fotograf v průběhu minulého roku navštívil stovky různých událostí, aniž opustil svůj pařížský byt; často i několik denně. Účastnil se večírků, předvolebních kampaní, neformálních srazů, diskuzí, pohřbů, promocí, svateb, soudních líčení i vyučování. A všude fotil. Výsledkem je pozoruhodný vhled do nové reality setkávání a bytí pospolu, které má ale zcela jinou vizuální formu, než jsou fotografové obvykle zvyklí zachycovat.

Člověk má šanci pohlédnout třeba do desítek tváří žáků během výuky, z nichž každý je znuděný svým vlastním způsobem, případně sledovat virtuální smuteční shromáždění k uctění památky vraždy George Floyda. Taylor tu pak trefně popisuje postmoderní vyznění takových setkání, na nichž se lidé, kteří sedí doma na gauči, mísí s lidmi na ulici, kteří jsou připojení z mobilních telefonů. Všichni jsou si rovni, všichni mají stejnou velikost okna, na němž jsou zobrazeni.

Ovšem ono nové médium má i další efekt: masově mění to, jak jsme zvyklí fungovat online. „Na Zoomu se snažíme prezentovat tak, jak to běžně děláme, účastnit se jako pozorovatelé, ovšem najednou se toto jednosměrné zrcadlo stává obousměrné. Jsme sledováni, zatímco sledujeme. Stáváme se součástí představení. Proto tuhneme a máme strach, abychom nenarušili průběh události. Náhodou na sebe něčím neupozornili. Už nejsme schopni účastnit se v tiché anonymitě,“ popisuje Taylor.

Dworzakovy fotografie zachycují bezděčné výrazy, nelíčené reakce, pokusy a omyly v procesu, kdy se lidé snaží překlopit skutečný svět do toho digitálního. Pátrají po tom, co tam bude fungovat a zbavují se toho, co ne. Přičemž finální poznání je nanejvýš lidské: „V digitálním věku, který je plný neustálé sebepropagace a neustálého sebedohledu, je stále tou nejúžasnější věci zahlédnout jiného člověka.“

"Za normálních okolností na dálnicích zní stovky, možná tisíce spalovacích motorů, které vezou kapely od města k městu. Každá z dodávek je samostatnou kapslí naplněnou intenzivními příběhy solidarity, dramatem a velmi pravděpodobně má také nějaké technické obtíže. Možná bychom si všichni měli na chvilku uvědomit, kolik se tu ukrývá odhodlání a obětování,“ píše v cituplném a laskavém textu Jamming Econo hudební publicista Michael Azerrad (autor ceněné publikace Our Band Could Be Your Life o americkém hudebním undergroundu osmdesátých let a také biografie Nirvany nazvané Come As You Are).

Azerradův článek doprovází čerstvý dokument What Drives Us, za nímž stojí Dave Grohl z Foo Fighters a který se soustředí na klíčovou roli dodávky v soužití a budování kapely. Ve filmu vystupují členové kapel U2, Red Hot Chili Peppers, L7, Fugazi nebo No Doubt. Všichni reflektují, co pro kapelu znamená být na cestách a k čemu dochází při přejezdech, které bývají často mnohem delší než pobývání v klubech.

Dodávka symbolizuje základní étos indie rocku a přístupu DIY. Zároveň pobyt v ní testuje vztahy jako nic jiného. „Ačkoli krajina kolem dálnice je obvykle banální, uvnitř dodávky se dějí věci: stává se klaustrofobní přehřátou nádobou, v níž se mohou tvořit silné vazby - nebo taky dokáže svůj obsah úplně spálit. Sebemenší osobnostní rysy, které obvykle zůstávají bez povšimnutí, se tu až groteskně zvětšují do té míry, že provokují čirou zuřivost,“ popisuje Azerrad skupinovou psychologii kapel namačkaných do jednoho auta.

A přidává k dobru historky z raných turné kapely Dinosaur Jr. Baskytarista Lou Barlow vzpomínal, jak lídr J Mascis žvýkal k nesnesení nahlas jako kráva. Mascis si zase vybavoval: „Bubeník Murph a Lou se neustále hádali, což bylo úžasný. Pamatuju si, jak jsem jenom seděl v dodávce a vypadalo takhle: Murphe, chlape! Ale, Lou, chlape! Ale Murphe, chlape! Přesně takhle – a zhruba tak půl hodiny.“