Moment uzrál. Do Bílého domu poprvé přichází viceprezidentka

V turbulencích současného amerického dění není moc prostoru na přemýšlení nad historií a symbolikou, ale o tom, že v zemi právě nyní praská jeden z nejstarších skleněných stropů, vědí všichni. Za dva měsíce ho definitivně prorazí Kamala Harris, které po boku vítěze voleb Joea Bidena vstoupí do Bílého domu jako jeho viceprezidentka.

Žádná žena v historii americké politiky tak vysoko nevystoupala, Harris navíc přichází jako dítě imigrantů se smíšenou rasovou identitou. 55letá politička tak pro mnohé Američany ztělesňuje to, co má jejich země nabízet: možnost pro každého dojít až na vrchol bez ohledu na původ.

Síla sesterstva

Harris se narodila v roce 1964 v kalifornském Oaklandu, městě s historicky velkou černošskou menšinou. Oba její rodiče byli imigranti a přišli do oblasti Bay Areodmía na prestižní univerzitu v Berkeley. Její otec Donald Harris, původem z Jamajky, vystudoval ekonomii a později učil na Stanfordu, kde dodnes zůstává emeritním profesorem. Její indická matka Shyamala Goplan (která se odmítla vrátit domů, aby si vzala předvybraného partnera) se stala přední výzkumnicí rakoviny.

Oba rodiče pocházeli ze zemí se zkušeností s britským kolonialismem a byli aktivní v hnutí za občanská práva, které v 60. let hýbalo americkou společností. „Co chceš?“ ptala se prý Shyamala své malé dcery v kočárku během protestů. „Svobodu!“ odpovídala Kamala. Pár se ale rozvedl, když bylo Kamale sedm, a spolu se sestrou Mayou ji vychovávala převážně matka. Obě dívky vyrostly v afroamerické komunitě v Oaklandu a převzaly místní kulturu. „Moje matka věděla, že v USA budou její dcery vnímané jako černé ženy,“ vzpomíná Harris ve své autobiografii The Truths We Hold, „a dala si tu práci, aby z nás vychovala sebevědomé černé ženy.“

Snad nejvíc formativní ale bylo pro Harris podle jejích slov studium na Howardově univerzitě ve Washingtonu. Škola byla založena v roce 1867 a je tradičně vnímána jako nejprestižnější afroamerická vzdělávací instituce, kterou absolvoval i první afroamerický soudce na Nejvyšším soudu Thurgood Marshall. Harris tam vstoupila do sesterstva Alpha Kappa Alpha, organizace sdružující tisícovky bývalých i současných studentek. AKA, jak se organizaci říká, také během voleb organizovala pro Kamalu Harris podporu a pomáhala mobilizovat Afroameričanky napříč celými USA.

Když si Joe Biden letos v srpnu Kamalu Harris oficiálně vybral jako viceprezidentskou kandidátku, na společný účet demokratů najednou bez jakéhokoliv vysvětlení začaly proudit tisícovky příspěvků ve stejné výši: 19,08 dolaru. Záhy se objasnilo, že je na počest Kamaly Harris posílaly právě členky howardského sesterstva, které bylo založeno v roce 1908.

Kamala je policajt

Po ukončení studia ve Washingtonu se Harris vrátila do Kalifornie, kde získala právnický titul. Rozhodnutí stát se státní žalobkyní ovšem u její matky velké nadšení nevzbudilo. Veteránka protestů za občanská práva a proti rasové diskriminaci měla za to, že státní moc v Americe často stála na nesprávné straně historie a byla nástrojem nespravedlnosti.

Ale jak ve velkém profilu Kamaly Harris z loňského roku píše novinářka z magazínu Atlantic Elisabeth Weil, nyní nově zvolená viceprezidentka to vnímala jinak. „Harris vyrůstala v prostředí protestů a viděla, jak se za spravedlnost bojuje zvenku. To ji nelákalo. Chtěla získat moc, kterou máte jen tehdy, když jste součástí systému, když jste uvnitř. Moc, kterou vám dá establishment,“ konstatuje Weil a sama Harris o tom ve svých memoárech píše: „Když aktivisté přišli a bušili na dveře, já chtěla být ten, kdo jim ty dveře otevře.“

V rámci kalifornského justičního systému Harris vystoupala až na vrchol. Z prokurátorky v oaklandském okrsku Alameda přešla v roce 2003 o stupeň výš, kdy vyhrála volby do funkce státního žalobce v San Francisku. O osm let později zvítězila ve volbách na post ministra spravedlnosti Kalifornie, nejlidnatějšího státu USA. A v obou případech byla jak první ženou, tak prvním „nebílým“ člověkem v této funkci.

Je to však právě práce prokurátorky, která se jí během prezidentské kampaně vracela jako bumerang. „Kamala je policajt,“ zaznívalo vyčítavě od mnoha aktivistů bojujících za rasovou spravedlnost. Kritici ji viní, že nepostupovala důsledněji v případech policejního násilí a přehlížela případy nespravedlivě odsouzených lidí. Lara Bazelon, profesorka práva na univerzitě v San Francisku ve známém op-edu píše: „Když ji progresivisté vybízeli, aby z pozice prokurátorky a ministryně spravedlnosti reformovala vězeňský systém, znovu a znovu to Harris odmítala, nebo mlčela.“

Zastánci namítají, že nastartovala programy na prevenci rasové diskriminace v rámci policie a pomáhala lidem s drobnými přestupky, aby se snáz zapojili zpět do společnosti. Když byla ve svých 39 letech čerstvě ve funkci sanfranciské prokurátorky, byl zastřelen policista Isaac Espinoza - a Harris, která v kampani prohlásila, že nebude požadovat trest smrti, zůstala svému slibu věrná navzdory tlaku okolí, aby požadovala trest nejvyšší.

V řadě případů Harris balancovala mezi požadavky policejních odborů a tlakem kalifornské levice, která patří k nejprogresivnější v zemi. Společenské klima, v kterém Harris před dvaceti lety do prokurátorských funkcí nastupovala, bylo ostatně podstatně jiné než dnešní. Např. demokratický kandidát na prezidenta John Kerry v roce 2004 kandidoval se slibem „nulové tolerance vůči gangům“ a rozšiřování policejních složek – tedy prioritami, které jdou proti dnešním progresivním představám reforem.

I sám význam progresivismu a jeho postavení v americké společnosti se za uplynulých dvacet let proměnily, a nelze tedy na tehdejší práci Kamaly Harris stoprocentně aplikovat dnešní měřítka. Její minulé působení každopádně nabízí argumenty oběma stranám: lze ji vnímat jako pokrokovou prokurátorku s vizí, jak reformovat systém zevnitř, ale i jako člověka, který respektuje status quo častěji, než by bylo nutné. Postupně se sice posouvala doleva, ale pro mnohé pořád příliš pomalu a málo odvážně. Nicméně v další kapitole profesního života, v Senátu, už mluvila odvážněji.

Hvězdný potenciál

Ve funkci kalifornské ministryně spravedlnosti se z Harris postupně stávala rostoucí hvězda demokratické strany, čehož v roce 2016 využila a zamířila do Senátu jako teprve druhá černoška v historii. Vzhledem k paralýze Kongresu by nebylo úplně fér posuzovat její činnost v horní komoře podle množství prosazených zákonů, a Harris si tak nejvíc pozornosti vysloužila vystupováním během nominačních procesů a senátních slyšení se členy Trumpovy administrativy.

„Nesmíte na mě tak spěchat, jsem z toho nervózní!“ stěžoval si na způsob pokládání otázek v roce 2017 bývalý Trumpův ministr spravedlnosti Jeff Sessions, který byl Senátem vyslýchán v otázce vyšetřování ruského vměšování do amerických voleb. Chirurgicky přesný postup Kamaly Harris, která v sobě nezapřela zkušenou žalobkyni, se stal hitem na sociálních sítích - stejně jako její následné dotazování Trumpova nominanta na Nejvyšší soud Bretta Kavanaugha.

V řadě oblastí jako např. klimatické politice se Harris v Senátu etablovala jako zastánce reforem a liberálních vizí. Když pak loni v lednu charismatická senátorka ohlásila záměr ucházet se o prezidentskou nominaci demokratů, byla od samého začátku vnímána jako jedna z favoritek. Svým profilem ženy se smíšeným původem měla být tím, kdo by mohl rezonovat mezi klíčovými voličskými skupinami demokratů.

I její soukromý život ostatně připomíná realitu mnoha dnešních amerických rodin, v níž smíšené vztahy (ať již etnicky či nábožensky) nejsou nic nevídaného a v mnohém nejspíš odrážejí budoucnost. Harris si totiž v roce 2014 vzala rozvedeného židovského právníka Douga Emhoffa se dvěma dětmi, které jí říkají „Momala“. I s jejich matkou Kerstin má Harris údajně výborný vztah.  „Fandíme spolu na plaveckých a basketbalových zápasech a občas si děláme srandu, že je naše moderní rodina až moc funkční,“ napsala Harris.

Kampaň odstartovala loni v rodném Oaklandu a na energií nabitý mítink tehdy přišlo 20 tisíc lidí. Zdálo se, že spojení „ženský Obama“, které se v souvislosti Harris objevovalo již několik let, se naplňuje. Jenže v realitě nikdy úplně nefungovalo. Harris si ublížila lavírováním, co se týče reformy zdravotní péče, navíc její kampaň mnohdy působila neorganizovaně. Opět se připomínala její kariéra hlavní žalobkyně - a vždycky jí blokovala cestu k progresivnějšímu křídlu demokratů.

Ve středu už přitom bylo obsazeno Joe Bidenem a překvapením loňských primárek, dlouho neznámým mladým starostou Petem Buttigiegem. Harris tak oscilovala mezi oběma tábory a nakonec nebyla schopná srozumitelně představit důvody, proč by se měla stát prezidentkou. Osobní charisma nestačilo a vypadalo to, že s „hvězdným potenciálem“ to nebude zase tak slavné.

Na druhé straně je pravda, že v primárkách hrálo velikou roli trauma z vítězství Donalda Trumpa (a prohry Hillary Clinton). Pro řadu demokratických voličů bylo tím nejdůležitějším vybrat někoho, kdo Trumpa vyprovodí z Bílého domu. Rozhodovali se tak ne nutně podle toho, komu nejvíc fandili, ale i podle toho, kdo měl podle nich největší šanci Trumpa porazit. A Harris na tyto kalkulace mohla doplatit - nikdy v historii Američané nezvolili černou političku ani do funkce guvernérky, tedy na post, kde politik musí získat podporu lidí napříč státem. Naopak Bidenovi pomohlo přání demokratů najít někoho, kdo bude přitažlivý třeba i pro některé Trumpovy voliče.

Paradoxně jen jednou preference Kamaly Harris vyskočily výrazněji nahoru. Bylo to po první debatě demokratických kandidátů, kdy zaútočila na Bidena kvůli jeho opozici vůči tzv. busingu. To bylo federálně nařízené svážení černých dětí do převážně bílých škol, které byly kvalitnější. „V Kalifornii byla jedna holčička v druhé třídě, kterou každý den vozili autobusem do školy. A ta holčička jsem byla já,“ řekla tehdy Harris. Její výtka vůči Bidenovi, že nepodporoval politiku, která lidem jako ona zajistila lepší vzdělání, byla tvrdým úderem. Bidenova žena Jill výrok označila za „ránu do břicha“ a řada členů kampaně podle dostupných zpráv později Bidenovi radila, aby Harris do týmu nebral.

Uvidíme se u soudu

Svoji vlastní kampaň Harris vzdala loni v prosinci, ještě předtím, než primárky začaly. Její podpora se pohybovala v jednotkách procent a neměla peníze. „Je to nejtěžší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala, ale nechci vám lhát. Nevidím cestu vpřed,“ komentovala to tehdy. Jako všichni ostatní výraznější demokratičtí kandidáti pak podpořila Joe Bidena. Tím mohlo vše skončit. V březnu ale Biden vystoupil s tím, že pokud nominaci získá, vybere si na post viceprezidenta ženu.

V květnu poté policie v Minneapolis zabila černocha George Floyda a v Americe vypukly masové protesty proti policejnímu násilí a rasové nespravedlnosti. A pokud již předtím nebyly dost silné důvody pro to, aby Biden jako svoji dvojku vybral „barevnou“ ženu, po Floydově smrti bylo těžké přijít s jakoukoli námitkou. Senátorka z Minnesoty Amy Klobuchar, jedna z kandidátek na viceprezidentskou pozici, také sama veřejně uvedla, že by Biden měl vybrat „barevnou ženu“. „Moment uzrál,“ prohlásila.

Harris nebyla jedinou ženou, již Biden zvažoval, nicméně jako jediná splňovala všechna kritéria, která pro něj byla důležitá. Měla zkušenosti z nejvyšší americké politiky, vyzkoušela si kampaň mezi lidmi a byla zkušená debatérka, u které se nedalo čekat, že by ji útoky druhého tábora zaskočily. Že Harris skutečně má ostrý jazyk, ukazuje příhoda z loňského prosince, kdy politička oznamovala, že s kampaní končí. Donald Trump reagoval na to ironickým tweetem: „Budeš nám chybět, Kamalo,“ napsal tehdy americký prezident, na což Harris odpověděla: „Ničeho se nebojte, uvidíme se u vašeho soudu.“

Tehdy ještě netušila, že to nebude soudní síň, ale volební urny, kde se s Trumpem utká. „Na lístek“ si ji k sobě Biden nakonec vybral přesně před třemi měsíci, 11. srpna. A jen málokdy se věnuje taková pozornost nastupujícímu viceprezidentovi jako dnes Kamale Harris. Částečně k tomu přispívá i fakt, že 77letý Biden bude nejstarším prezidentem v historii -  a kdyby se mu cokoliv stalo, Harris bude jeho úřad vykonávat. Zároveň je ale příchod Harris do Bílého domu bezesporu historickou záležitostí.

Jde teprve o třetí ženu, kterou kdy jedna ze dvou hlavních amerických stran nominovala do viceprezidentské funkce - a o vůbec první, která tam skutečně míří.  A mimochodem, ze Senátu s jejím odchodem zároveň mizí jediná černá žena - a je otázka, jak dlouho bude trvat, než Harris někdo napodobí. Pokud tedy Joe Biden působí jako „převozník“ po turbulentních letech Donalda Trumpa, pak Kamala Harris bude převoznicí mezi odcházejícím typem demokratických politiků, které zosobňuje Biden, a nastupující novou generací. Už pouhou přítomností v Bílém domě může svědčit o proměně Ameriky.

Není asi pochyb o tom, že Kamala Harris by si tam bývala přála dojít „hlavním vchodem“ - její vlastní kampaň ukazuje, že měla ty nejvyšší ambice. Historii, která se bude 20. ledna psát, tak nakonec svým výběrem dopomohl Biden. Zda v jeho úvaze převážil politický pragmatismus nebo pocit, že v nejvyšších patrech politiky má v roce 2020 být i zástupce té části Ameriky, která tam ještě nedosáhla, je ve výsledku jedno. „Každá malá holčička, která se teď dívá, vidí, že toto je země příležitostí,“ zdůraznila Kamala Harris minulou sobotu večer, kdy v bílém kostýmku (barvě sufražetek) přednesla projev poté, co média oznámila vítězství dua Biden-Harris. Televizní stanice v tu chvíli zabíraly mávající rodiče a jejich dcery.