Když jsou mdloby úlevou. Co zažívají lidé trpící migrénou a jak jim dnes pomáhá věda

Úporné bolesti hlavy začaly před sedmi lety. Kateřina Boťová tehdy prožívala velký stres v práci a domnívala se tak, že za problémy může narušená psychika. „Připadalo mi, že dělám v životě něco špatně. Začala jsem chodit na psychoterapii, zkoušela i alternativní přístupy jako akupunkturu, ale nepomáhalo to,“ vzpomíná dnes čtyřiatřicetiletá žena. Vnímala, že sžíravá a stupňující se bolest není běžná nepříjemnost, přesto svůj stav zpočátku nebrala jako nemoc. Když po roce útrap vyhledala pomoc, dozvěděla se, že má migrénu – chorobu, která postihuje asi patnáct procent žen a sedm procent mužů.

Její příběh vlastně kopíruje vývoj, jímž prošel pohled společnosti na migrénu. Nemoc, jíž v současnosti celosvětově trpí asi miliarda lidí, znali už staří Řekové a Římané. Staří Egypťané se ji pokoušeli léčit pomocí figurek krokodýlů z jílu připevněných k čelům nemocných. Ještě na konci 17. století lékaři vrtali pacientům do lebky otvory, zřejmě aby nechali bolest odejít. Po většinu 20. století se ale o migréně moc nemluvilo. Byla chápána jako prostá bolest hlavy, a to se občas děje každému. Minimálně do konce osmdesátých let, kdy se objevily nové léky zvané triptany, se řada trpících setkávala s nepochopením, posměchem či podezřením, že prostě nechtějí chodit do práce.

Dnes už víme, že migréna je skutečná nemoc s komplikovanými biologickými příčinami. „Informací je hodně a lidé se k migréně nebojí přihlásit. Nemají strach, že o nich někdo řekne, že si vymýšlí a jejich stav není tak zlý,“ glosuje vývoj posledních desetiletí Jolana Marková, vedoucí lékařka centra pro diagnostiku a léčbu bolestí hlavy Fakultní Thomayerovy nemocnice. Přesto migrénu dál halí závoj tajemství: „Kdyby vám někdo přesně vysvětlil, co se při ní v mozku děje, bylo by to na Nobelovu cenu,“ dodává lékařka.