Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kontext

Jesus Christ Superstar: před 50 lety se Ježíš stal celebritou

Redakční menu: výběr textů ze světových médií

Andrew Lloyd Webber (vpravo) a Tim Rice, 1970 • Autor: Hulton Archive
Andrew Lloyd Webber (vpravo) a Tim Rice, 1970 • Autor: Hulton Archive

Poprvé začalo duo autorů Andrew Lloyd Webber a Tim Rice s biblickou tématikou koketovat v roce 1968, když napsali ani ne půl hodinovou popovou kantátu Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat. Měla úspěch - a to je ponouklo, aby se od Josefa logicky posunuli k Ježíšovi.

Zrod konceptuálního alba Jesus Christ Superstar, z něhož se následně stal úspěšný film a jeden z nejúspěšnějších muzikálů vůbec, sleduje ve výročním textu Jesus Christ Is 50 hudební publicistka Gillian G. Gaar. Perspektivu, s níž k tématu přistoupili, prý určil verš ze skladby With God on Our Side, kde Bob Dylan zpívá: „Budete se muset rozhodnout, jestli měl Jidáš Iškariotský Boha na své straně.“

Šlo o jiný pohled na zradu; na to, že nutně nemusí být motivovaná nenávistí, ale zmarněnou či nenaplněnou láskou. „Ta otázka dodala největšímu příběhu všech dob moderní náplň. A dokonale se hodila do éry, kdy se ke slovu dostávala generace poválečných baby boomers a začínala zpochybňovat hodnoty starého uspořádání,“ popisuje Gaar.

Publicistka líčí nesnáze a překážky, které pramenily z toho, že celý projekt vznikal nejprve pouze jako album a tvůrci se nemohli spoléhat na jevištní show. Drama a spektákl se musel vybudovat pouze za pomoci hudby a zpěvu. To se posléze ukázalo jako výhoda a síla muzikálu. Stejně tak Gaar popisuje, jak došlo k angažmá Iana Gillana z Deep Purple do role Ježíše. V jeho hlase je povětšinou znát melancholie, smutek člověka, který cítí, že jeho poselství není vyslyšeno.

To vnímá i Jidáš – nejzajímavější postava celého muzikálu, který chápe status Ježíš coby celebrity v souladu s hodnotami šedesátých let jako něco, co je třeba odmítnout. „Vždyť tebe davy zbožňují a ne tvé učení,“ stěžuje si hned ve své úvodní písni Heaven On Their Minds, které v české verzi nese jméno Jak ze sna procitám.

Až neuvěřitelný příběh jednoho dětského setkání spolužaček, které oběma změnilo život, přináší Jenn Pelly na serveru Pitchfork. Na začátku pátrání byl krátký refrén v písní Shameika na letošním, kritiky uznávaném albu písničkářky Fiony Apple. „Shameika řekla, že mám potenciál,“ zpívá se tam.

Když o skladbě Fiona Apple mluvila v rozhovorech, zmiňovala příhodu, jak se ve třetí třídě na soukromé škole v Harlemu pokoušela během polední přestávky vetřít do přízně jedné dívčí party. Ovšem ony ji odehnaly. V tu chvíli se jí zastala o rok starší holka – právě Shameika – a řekla o ní, že má potenciál. Pro Fionu Apple to byl důležitý moment v rámci získávání sebevědomí; skutečnost, že ji někdo ocenil a uvěřil v ní. A ještě po třiceti letech to zachytila v písni.

Fiona si přitom ani nebyla jistá, jestli ta vzpomínka nebyla jen mlhavá konstrukce, jestli opravdu byla nějaká Shameika, jestli se tak skutečně jmenovala, nebo jestli šlo o složeninu několika různých vzpomínek. Kdo si však byl jistý, byla tehdejší učitelka, ke které obě dívky v té době vzhlížely. Linda Kunhardt se o písni Shameika dozvěděla z velkého profilu v časopise The New Yorker a okamžitě napsala své bývalé žačce Shameice napsala děkovnou noticku. Připomněla jí tu situaci, kdy se Fiony zastala před šikanou, a dodala: „Chtěla jsem ti poděkovat. A chtěl jsem ti říct, že tvoje prorocká slova se proměnila v krásnou píseň, která nese tvoje jméno.“

Shameika šla okamžitě na Apple Music, našla si skladbu - a byla z ní paf. Pro doplnění druhé strany příběhu je totiž důležité dodat, že Shameika Stepney se už od 14 let věnovala rapu a má za sebou velmi slušnou kariéru pod pseudonymy jako Dollface nebo Chyna Doll. Výsledkem opětovného setkání obou žen tak byla nejen dvouhodinová konverzace a vzpomínání na onen incident. ale i nová společná skladba: Shameika Said.

Šest let trvalo novináři Jonahu Weinerovi, než si ho režisér David Fincher pustil k sobě a svolil k velkému profilu pro The New York Times. Text vyšel před pár dny u příležitosti nového, už jedenáctého Fincherova snímku Mank, který sleduje osud Hermana Mankiewicze, scenáristy filmu Občan Kane.

Pro Finchera je to film mimořádně osobní. Nejen proto, že Občana Kanea chová mezi svými třemi nejoblíbenějšími filmy, ale především proto, že scénář k Mankovi napsal už před dlouhými lety jeho otec Jack Fincher. David si jej přál zfilmovat už od chvíle, kdy v roce 1992 debutoval třetím pokračováním Vetřelce. „V ideálním světě bych natočil Manka místo Vetřelce, jenže tak to nedopadlo a já si musel podříznout krk a ještě ve zpomaleném záběru,“ říká Fincher na jednom místě s odkazem na to, že při natáčení Vetřelce neměl nad výsledkem zdaleka takovou kontrolu, jakou by si přál a jíž je mezi herci i kolegy režiséry proslulý.

Weiner představuje Finchera jako naprosto posedlého a soustředěného tvůrce, který nenechává nic náhodě: je mimořádně náročný na herce (stresující to bylo třeba pro Jakea Gyllenhaala při natáčení Zodiaca) a piluje vše k naprosté dokonalosti. Režisér se ale této charakteristice brání. „Sice chápu, že se říká: On je perfekcionista. Ale ne. Pro mě je rozdíl mezi tím, co je průměrné, a co už je přijatelné,“ říká na jednom místě.

Weiner mohl sledovat Fincherovo puntičkářství již při práci na Zmizelé v roce 2014, kdy se poprvé setkali, a bylo vidět, že režiséra každá nepřesnost, kaz nebo nedokonalé nasvícení doslova fyzicky bolí. Nyní po šesti letech opět sleduje jeho vášeň věnovat se ve filmu doslova každičkému pixelu. A v jednu chvíli tak poznamená, že Fincherovo oko hledá detaily, kterých by si divák v kině stejně nikdy nevšiml. „To doufám!“ odpoví Fincher a dodá: „Snažíme se  mít kontrolu nad tím, kam oči diváků zabloudí, aby se nedívali na věci, které by je mohly zmást. Což je ten nejjednodušší způsob, jak popsat, co je režírování: Jak je příměju dívat se tam, kam potřebuji, aby se dívali.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].