Před třiceti lety skončil apartheid. Teď JAR potřebuje další zázrak

Očekávalo se krveprolití. Jak jinak než brutální odvetou by mohla skončit diktatura bělošské menšiny nad černošskou většinou? Do čeho jiného než do občanské války by mohlo vyústit násilí mezi mladou generací různých černošských politických frakcí, které předcházející dekádu trvale přibývalo v chudinských čtvrtích jihoafrických měst?

Pesimismus ohledně budoucích vyhlídek Jižní Afriky se nenaplnil, naopak se stal zázrak. Nepřátelé spolu dokázali mluvit –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a najít konsenzus. Trpící nechtěli odplatu, dokázali odpustit a usmířit se. Zázrak vrcholil na jaře před třiceti lety, kdy došlo k prvním svobodným volbám, jichž se mohli účastnit Jihoafričané všech barev pleti. Zrodila se země, která si kvůli zcela nebývalé kulturní pestrosti jejích obyvatel začala říkat „duhový národ“, „rainbow nation“.

Jsme o třicet let dál a Jihoafričané ve středu zase kráčejí k hlasovacím urnám, ve kterých rozhodují o čtyřech stovkách členů parlamentu, od jehož složení se pak odvíjí podoba vlády i post prezidenta. Jenže ve zcela jiné, mnohem depresivnější atmosféře. Leccos se v minulých třiceti letech povedlo. Jihoafrická média jsou svobodná, soudy nezávislé, občanská společnost aktivní. Miliony nejchudších domácností se dočkaly důstojnějšího bydlení nebo pitné vody, miliony černošských obyvatel vystoupaly do střední třídy. Většina tohoto pokroku se ale udála v prvních patnácti letech svobody a zhruba v roce 2010 začaly převažovat negativní trendy.

Ekonomika v podstatě stagnuje, HDP na osobu je menší, než bylo před patnácti lety. Nezaměstnanost proto rok od roku roste –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ momentálně je bez zaměstnání více než třetina Jihoafričanů, a dokonce víc než 50 procent mladých. A nerovnost je podle některých studií nejvyšší na světě. „Za volantem dnes sedí černošský řidič – to se změnilo. Jinak ale sedíme v tom stejném autobusu jako před rokem 1994,“ komentovala tento stav věcí neteř Nelsona Mandely.