Nesnesitelný smrad téhle koalice korupce

Až se budou na Čapím hnízdě vyhlašovat ceny za nejlepší novinové články uplynulého volebního období, šéfredaktor Lidových novin István Léko není bez šance. Jeho páteční komentář Volby. A hned! navazuje bez uzardění na časy, kdy úkolem novinářů nebylo nic menšího než pracovat ve službách těch nahoře (lhostejno, zda jim budeme říkat soudruzi z ÚV nebo majitel s ambicemi řídit stát) a pokusit se zašlapat do země každého, kdo má jiný názor a dovolil si jej nějak nepříjemně říct.

Lékovi stačila vlastně banalita - vlna kritiky ze strany politických soupeřů Andreje Babiše za jeho snahu dirigovat deník MF Dnes, kdy a jak má tisknout „špínu“ na další strany, a rozhodnutí poslanců probírat Babišův nad slunce evidentní střet zájmů ve Sněmovně. Zvlášť proti tomu druhému lze těžko najít tvrdé argumenty. Parlament je od toho, aby si v něm politici vyřizovali účty, speciálně pokud nemají vlastní noviny jako Babiš.

Šéf Lidových novin tedy argumenty nahrazuje slovníkem: kritiku Babiše za vyhýbání se daním a ovlivňování médií nazývá „házením ohromného množství hnoje do ventilátoru, který je nastaven k voličům“. Podle Léka „smrad už začíná být nesnesitelný“ a do voleb prý ještě přibude „hnůj mnohem smradlavější“.

Předvolební kampaň vidí Léko jako „brutální válku“. Babišovi soupeři se podle šéfa Lidových novin bojí voleb, po nichž „historické lumpárny budou odhaleny“. Zmizela prý volební témata a zůstal jen „křik zástupců takzvané koalice korupce, vystrašených z toho, co může přijít, až hnutí ANO vyhraje volby“.

Přehrávání do kamer a možná i hysterie bylo zřejmě v parlamentu dost, ale na všech stranách, jak už to v demokratických parlamentech bývá, když se voliči dívají. Léko se však nezdržuje vysvětlováním, co přesně ho na chování Babišových oponentů tak rozrušilo, abychom mohli posoudit, jestli je opravdu „smrad nesnesitelný“. Prostě slouží tak, jak si patrně Andrej Babiš službu svých nejdůležitějších novinářů představuje.

Pomocí našlehaného slovníku vyztuženého neadresnými invektivami, u nichž ale víme, na koho míří, odebírá politickým aktérům to jediné, co mají k dispozici bez ohledu na konta v bance a mediální portfolio ― tedy parlamentní debatu. Ta se nemusí každému líbit, i tak je ale tisíckrát důstojnější než oživování tradice služebného žurnalismu, do něhož se István Léko uvrtává.